Také jste přehlceni obsahem na streamovacích službách? Tady máte od nás několik tipů, které vám zkrátí hledání a zpříjemní konec léta.
Konkrétně jsme se zaměřili na HBO Max, která cílí i na náročnější diváky a nabízí jak hollywoodské velkofilmy, tak menší festivalové snímky. Co byste neměli minout?
Tmavě červená (1975)
Vynikající hororová retro podívaná od legendárního italského autora Daria Argenta, která z námětu na první pohled vyznívá jako kriminální klišé.
Ale díky prvotřídnímu zpracování se jedná naopak o fascinující a originální mystérium doplněné nejen řadou krvavých scén, ale také záměrnými prvky komedie a půvabné romance mezi bručounem Davidem Hemmingsem a půvabnou Dariou Nicolodi.
Film si užijí i diváci, kteří normálně horor nemusí, a to zejména kvůli nádherným záběrům Říma a dobovému stylovému oblečení a celkové atmosféře poloviny sedmdesátých let v Itálii. Snímek není až na pár momentů vyloženě děsivý, ale spíš vyniká psychologií postav, humorem a důmyslným scénářem.
Dobrodružství (1960)
V Itálii ještě zůstaneme, protože dalším tipem je jeden z nejlepších filmů mistra Michelangela Antonioniho, kterého bude znát většina čtenářů díky jeho kultovní Zvětšenině. Bylo by ale hříchem opomenout i jeho další eposy, jakým je právě rané Dobrodružství.
Při svém původním uvedení v Cannes bylo mnoho diváků zmatených nebo dokonce vyloženě naštvaných a snímek vypískali. Nakonec ale stejně dostal Cenu poroty a započal celou takzvanou tetralogii citů, která je ve filmové historii důležitým milníkem.
Žánrově by se dal snímek označit jako mysteriózní, protože pojednává o zmizení dívky, ale Antonioniho mnohem více zajímá komplikovaný psychický dopad této události na její blízké. Co to v nich vyvolalo a jak se s tragédií srovnají?
Hluboké odcizení od sebe sama i ztráta důvěry ve vlastní emoce tu hrají stěžejní roli, stejně tak jako krásná středomořská krajina a nevšední, místy až dokumentární kamera. Tohle je spíš dobrodružství vnitřní než akční, jaké si s filmy podobného ranku spojujeme.
Na HBO Max je teď možné vidět od Antonioniho také Červenou pustinu, takže pokud vás jeho styl zaujme, směle pokračujte tam.
Rytíř pohárů (2015)
Jeden z nejzajímavějších filmů, které aktuálně můžete na HBO Max vidět. Rytíř pohárů – pojmenovaný podle tarotové karty, takže určitá míra symbolismu tu je velmi přítomná – je jedním z pozdějších děl spirituálního režiséra Terrence Malicka.
Předně láká na hvězdné obsazení v čele s Christianem Balem, který hraje tápajícího scenáristu procházejícího světem materialistického a požitkářsky excesivního světa Hollywoodu.
Svým způsobem jde o snový narativ, ve kterém se kloubí asociativní vyprávění, která nás přenášejí z jednoho prchavého momentu do druhého, a poetická, vizuálně ohromující kamera.
Rytíř pohárů zkoumá témata identity člověka, hledání hlubšího smyslu v roji událostí, kultu slávy a toho, co v širším kontextu současnosti znamená. Divácky to není úplně přívětivý film a pro ty, kteří se s odvážnější kinematografií teprve seznamují, to může být šok podobný skoku do vody. Ale právě takový otřes může být někdy očistný.
Král komedie (1983)
Dalším zásadním filmařem, jehož film na HBO Max najdete, je Martin Scorsese a jeho zdánlivě humorné, ale nakonec primárně znepokojující drama o ambiciózním komikovi Rupertu Pupkinovi v podání Roberta De Nira.
Ten je schopný pro slávu udělat takřka cokoli a žije v bláznivé představě o své komické jedinečnosti. Lidem kolem sebe neustále lže a vymýšlí si báchorky o svých úspěších.
Hrabalovské pábitelství tu ale není hospodsky dojemné, jako jsme v českém kontextu zvyklí, protože tu mají výmysly nepříjemné konsekvence. Místy je nám za Pupkina tak trapno, až si musíme zakrývat oči, když je opakovaně konfrontován se svou smutnou realitou tak odlišnou od snů, ve kterých jeho hlava žije.
Důmyslná dekonstrukce amerického snu a zároveň velmi zábavná podívaná. Když se ale zrovna nesmějeme, tuhne krev v žilách. Jeden z nejlepších De Nirových hereckých výkonů a krom Taxikáře zjevná hlavní inspirace úspěšného filmu Joker (2019).
C’mon C’mon (2021)
Bez přehánění jeden z vůbec nejdojemnějších filmů posledních let, který je ale díky své pohodové černobílé atmosféře a celkovému vyznění především nadějeplný.
Joaquin Phoenix tu exceluje jako citlivý a trochu posmutnělý rozhlasový novinář, který shodou různých okolností musí hlídat svého synovce (úžasný Woody Norman). Zpočátku se toho bojí, ale nakonec ho bere s sebou na dobrodružnou cestu po Americe.
Společně si povídají, zažívají různé peripetie, nahrávají rozhovory s cizími lidmi a zjišťují, že i když dospělý hlídá dítě, může se toho od něj hodně naučit.
C’mon C’mon citlivě zkoumá témata rodičovství v rychle se měnícím světě, lidské jinakosti, duševních problémů, ale i všední krásy, která je všude, když se na chvíli zastavíme se na ni podívat.
Velmi rychle by podobný film mohl spadnout do patosu, ale stojí za ním zkušený matador Mike Mills, a tak po celou dobu zdatně balancuje.
Tenkrát v Americe (1984)
Tří a půl hodinový mafiánský epos Sergia Leoneho patří k nejvýznamnějším dílům dějin kinematografie, ale mnoho lidí ho ještě nevidělo právě kvůli mimořádné délce. Je to ale škoda a právě dlouhé letní večery by mohly být tím ideálním časem dohnat tento kultovní rest, nebo
si ho třeba zopakovat.
Podobných zážitků, jakým je tento, není mnoho. Délka tu má svůj důvod, protože za tři hodiny se tak intenzivně napojíme na hlavní hrdiny, jako bychom s nimi prožili celá předkládaná desetiletí.
Všechna jejich přátelství, lásky, smích, smutek, nečekané zrady a hlavně spletitá cestu k pomyslnému vrcholu newyorského kriminálního podsvětí. To vše za zvuků nádherné hudby Ennia Morriconeho.
A pak přišla láska… (2022)
Jako odpočinkovější tip určitě doporučujeme druhý film režiséra Šimona Holého. Citlivá komedie o hledání lásky a o tom, jak bolí, když po ní toužíme a ona nepřichází. Ale taky o vztahu matky a dcery, které se mají rády, jenže komunikace mezi nimi často hapruje navzdory dobrým úmyslům.
Příběh je navíc postavený na pobytu u kartářky a ezoterika tu je ukázána bez očekávaných úšklebků. V Česku je to odvětví, které dlouhodobě kvete, a Holý se snaží mimo jiné zachytit, že sice výklad a věštby samy o sobě nemusí být pravdivé, ale mohou nabídnout alespoň nějaký pocit kontroly nad svým životem, když zrovna jakákoli rovnováha schází.
Nebo alespoň najít spojení mezi skeptickou realistickou dcerou, která chce stát nohama na zemi, a mámou, co doufá v zázrak.
Mláďata (1979) + Scanners (1981)
Raný film mistra tělesného hororu a znepokojení Davida Cronenberga. Ten už na začátku své kariéry ukázal, že je schopný elegantně spojovat elementy brakových žánrů s hloubavějším poselstvím a nečekaně detailní psychologií postav uvrhnutých do nepředstavitelných situací.
Jeho nejznámějším filmem zůstává romantická, a přitom fyzicky děsivá Moucha, ale opomíjenější Crocenbergovy snímky jsou leckdy ještě lepší. Je třeba se trochu naladit na dnes již groteskně působící krvavost a sem tam nějaká klišé, ale v základu jsou to silné filmy, které jsou mnohem inteligentnější, než se může třeba z plakátů zdát.
Společně s Mláďaty jsou na HBO Max také jeho vynikající Scanners, takže je neváhejte spojit do jednoho retro hororového večera.
Ghost in the Shell (1995)
Kultovní anime a zásadní součást kánonu japonského animovaného filmu. Na první dobrou se jedná předně o akční sci-fi zasazené do výtvarně působivého futuristického světa, ve kterém se lidé mohou stávat „lepšími verzemi“ sebe sama. Když se nechají kyborgicky upravit a takříkajíc se spojí s technologií.
Ve skutečnosti je to ale poutavá a místy až filozofická úvaha nad tím, co znamená být člověk. Jak se srovnat s vědomím sebe sama? A s pocitem, že možná nejsme dostatečně… lidští?
Do toho se šíří nebezpečná umělá inteligence, která toho ví příliš mnoho. A je zaděláno na film, který je v našem technologizovaném světě s každým rokem čím dál aktuálnější.
Dojde navíc i na spoustu střelby pro ty, které láká spíše akce. Pokud se anime vyhýbáte, Ghost in the Shell doporučuju jako první krok do tohoto svérázného žánru, který může zbourat předsudky.
