Metoda 60letého nizozemského extrémního otužilce Wima Hofa (přezdívaného The Iceman) je v posledních letech celosvětovým hitem. Benefity Hofovy práce s dechem a postupným otužováním pociťují vrcholoví sportovci i globální celebrity. Sám ji praktikuji denně skoro dva roky a těším se díky ní pevnějšímu zdraví, lépe se soustředím a celkově se cítím šťastnější.
Na kurzy Hofovy metody se prakticky stojí fronty. Měl jsem to štěstí zúčastnit se jednoho z nich přímo na Hofově základně v polské vesnici Przesieka. Co se na takovém extrémním kurzu vlastně děje a kdo jsou lidé, kteří uprostřed zimy dobrovolně šlapou na Sněžku prakticky nazí?
Wim Hof tvrdí, že jeho na první pohled extrémní kurz může absolvovat každý i bez zkušenosti s jeho metodou nebo s otužováním. Zájemci o jeho metodu přicházejí obvykle ze dvou směrů: úspěšní sportovci, mistři jógy, fyzioterapie a dalších nauk pro rozvoj mysli a těla se tu potkávají s volnomyšlenkáři a spirituálními hledači všeho druhu. Celkově silně uvolněná atmosféra se promítá i do organizace, která žije mottem „tady a teď“, takže po příjezdu je první výzvou zjistit i jen to, kde se máte ubytovat.
Postupně si ale na tento téměř hippie mikrokosmos zvyknete a později se energie skupiny ukáže jako zásadní pro zdolávání výzev, kterých tu čeká víc než dost. Dělíme se na skupiny po cca 20 lidech, každou má na starosti dvojice instruktorů vyškolených Hofem. On sám se do dění zapojuje spontánně, ale nepřehlédnutelně – střídá se u skupin při výcviku a během odpočinkových fází se třeba energicky stará o hudební doprovod, což jen posiluje pocit příjemně bizarního odpoutání od života „tam venku“.
Hned první den začínáme naostro: dopoledne zabírá teorie spolu s nácvikem dechové techniky, nutné pro restart fyziologie. Hlavním prvkem Hofovy metody pro denní užití je sestava 35–40 hlubokých nádechů ve zhruba čtyřech cyklech se zadrženým výdechem i nádechem, které vám zaberou přibližně 25 minut. My ale praktikujeme tzv. power breathing, které jde mnohem hlouběji. Jde o adaptaci technik Tummo a pránájámy, v něčem mi také připomíná súfijská dechová cvičení, výsledek je ale o poznání intenzivnější.
Přibližně po hodině a stovkách hlubokých nádechů, výdechů a zadržování dechu se dostáváte daleko mimo své běžné vnímání. Hlavně v prvních kolech se uvolňují po léta blokované emoce, tělo se hýbe podle své vlastní vůle (důležitým předpokladem tohoto cvičení je poloha vleže). U každého je tento proces trochu jiný, směřuje však k podobnému výsledku – pocitu absolutní lehkosti, radosti, síly a propojení s ostatními.
Nabytou energii odpoledne samozřejmě otestujeme – dostáváme pokyn připravit se na pobyt venku s ručníkem a plavkami, což při venkovní teplotě -5 °C zatím ještě ve všech vyvolává mírné rozechvění. Později zjistíte, že vaše schopnost opouštět komfortní zónu je i díky podpoře skupiny nečekaná – poslední dny nám už ani nepřipadá divné rovnou začínat den procházkou ve sněhu jenom v plavkách.
Zde se trochu zastavím: i když je odolnost vůči chladu, a dokonce záliba v něm, tou na pohled nejvýraznější částí Hofovy metody, rozhodně není hlavním cílem. Otužování samozřejmě posiluje tělo, především jde ale o jakési testovací prostředí, ve kterém si trénujete a rozvíjíte schopnost ovládat své autonomní tělesné systémy i pocity, hlavně vědomě přepínat z aktivního parasympatického nervového systému do sympatického – a tím se i v prostředí extrémního stresu učit dosahovat klidu.
I když tedy část zájemců přistupuje k metodě ve stylu výzvy „vydržím v ledu tolik a tolik minut“, zůstat jen u tohoto by bylo velkým podceněním přínosů, které z Hofovy metody můžete získat, využijete-li chlad jako svého učitele na cestě za hlubším porozuměním sobě samým.
Tomu odpovídá i přístup k adaptaci na chlad během kurzu: učíme se jej především vnímat a pracovat s reakcemi, které v těle vyvolává. Zásadní je najít hranici mezi užitečným překročením obvyklých hranic a tlakem na sebe, který by už byl škodlivý. Každý má v tomto vlastní dispozice i tempo, přesto už první den zvládneme všichni pobýt v lesním zamrzlém potoce ponoření až po krk zhruba tři minuty. Euforie ve skupině je samozřejmě obrovská.
A intenzita aktivit se zvyšuje s každým dnem – dýchání, cvičení (Hof používá pro zlepšení tělesného prokrvení jógu), pochody v mrazu jen v kraťasech a samozřejmě delší a delší pobyty v ledové vodě. Třetí den trávíme v domě Wima Hofa mezi venkovním ledovým bazénem a saunami – ty jsou vítaným způsobem, jak prodloužit pobyt v ledu, a rozhodně se jim nikdo nevyhýbá. Ostatně jedním z efektů metody je také lepší zvládání horka.
Možnost být s Wimem Hofem v osobním kontaktu a sdílet jeho nezdolnou energii je pro zájemce o metodu k nezaplacení. Jeho schopnost „dělat věci lehkými“ je pozoruhodná. Když v jednom kole po pěti minutách v ledu zkoušíme rozehřátí pouze dechem (mokří v plavkách na sněhu v pěti stupních pod nulou) a dostáváme pokyn zkusit podruhé vlézt do vody, připadá mi to téměř nemožné – překvapeně ale zjišťuju, že jsem schopný generovat pozoruhodné množství vnitřního tepla, a druhou dávku ledu si naplno užívám.
Zátěž pro tělo i psychiku je to každopádně velká a transformaci na „icemany“ provází řada zajímavých fyziologických projevů. Řada lidí (hlavně začátečníků) nepotřebuje příliš spát a pozorují velký příval energie. Aerobní kapacita jde rychle nahoru, stejně jako tolerance vůči zimě, občas se ale dostaví i vedlejší fyzické efekty. Den před plánovaným výstupem na horu dostávám v noci horečku, ovšem ráno se budím bez příznaků nemoci nebo slabosti.
Jak se pak dozvídám od instruktorů i spoluúčastníka kurzu Maxe, fyzioterapeuta z Paříže, jsou podobné reakce nervového systému časté. Vzhledem k tomu, že jinak se cítím dobře, nasedám po dopoledním dýchání pouze v kraťasech a s batohem oblečení s ostatními do autobusu, který nás doveze na konec Przesieky, odkud vystoupáme do Slezského sedla (cca 1200 m n. m.). Sněžka, obvyklý cíl pochodů, je totiž v tuto dobu neschůdná, a to i s mačkami na botách.
Máme štěstí, že se trochu oteplilo a venkovní teplota je nahoře kolem -3 °C. Zásadní je, jak moc bude foukat, protože od toho se odvíjí náročnost pobytu na vzduchu s holým tělem. Celková doba pochodu je kolem tří hodin, dolů už ale půjdeme oblečení.
Před výstupem dostáváme opakovaně instrukce, že se máme držet těsně u sebe a že v případě jakékoli komplikace se okamžitě oblékáme a případně vracíme dolů. Instruktoři jsou oblečení, aby mohli zasáhnout. Cílem není dokázat komukoli, jací jsme hrdinové, ale projít určitou zatěžkávací zkouškou, a to pokud možno bez úhony.
O den dříve se také učíme, jak dýcháním a svaly cíleně aktivovat hnědý tělesný tuk pro tvorbu tepla a používat ruce za zády pro kumulaci tepla v oblasti ledvin.
Začínáme stoupat a v nižší poloze, chráněné lesy, je atmosféra téměř výletní – teplotně pocitově blízká tomu, co znám ze zimních výběhů nalehko v tričku. Nadšeně zdravíme všechny „normální“ turisty, kteří v plné zimní výbavě obvykle s úsměvem či ohromeně zírají na pochodující zástup polonaháčů.
S tím, jak stoupáme a porost řídne, klesá i okolní teplota a sílí vítr. Padá mlha a ze zbývajících stromů také občas sprška sněhu. Mezi účastníky troufalého zájezdu ubývají legrácky a koulovačky, každý se soustřeďuje na vlastní dýchání a rytmus kroků. Prožitek získává na jedinečnosti, každý moment, nádech a pocit na kůži vnímáte neskutečně ostře a opravdově. Jste pohromadě, ale přesto čím dál víc vnímáte sami sebe.
Wim Hof je obvykle o kus před námi a na klíčových místech na nás čeká a povzbuzuje nás zpěvem a halekáním z husté mlhy. Sám k obvyklým trenkám přidal pouze sandály. Když dorážíme ke Špindlerově boudě, cítíme se přesně na pomezí adrenalinového nadšení a blízké únavy. Zaplníme celou restauraci a užíváme si nastupující fyzické i psychické uvolnění. Personál je zřejmě zvyklý a bez mrknutí oka vydává čaje s rumem.
Je jasné, že v dnešní době komfortu musejí podobné věci znít poněkud šíleně. Metoda Wima Hofa také není vhodná úplně pro každého, například pro lidi trpící epilepsií nebo chorobami oběhového systému. Hof na svém webu uvádí, že metoda snižuje symptomy některých vážných nemocí, jako je roztroušená skleróza nebo Parkinsonova nemoc, ale zároveň připouští, že zatím neexistují studie, které by prokazovaly její přímý léčebný potenciál. Na webu najdete také doporučení pro její bezpečné provozování.
Wim Hof se každopádně snaží 21. století dokázat, že o klíčových schopnostech lidského těla a mysli toho vlastně mnoho nevíme. „Tohle není trénink,“ říká, „Je to probuzení něčeho, co v sobě dávno máte, jenom jste to zapomněli používat.“
A nemusíte se bát, že v reálném životě toto poznání nevyužijete. Pokud si udržíte denní praxi dechových cvičení a otužování, bude pro vás mnoho dříve zátěžových situací čím dál jednodušších. Sám u sebe pozoruji ústup subjektivně vnímaného stresu a schopnost víc se radovat ze života. Samozřejmě chodím venku ještě méně oblečený než dřív. A pro příští zimu plánuji pořídit na zahradu káď s vodou pro každodenní porci endorfinů.
