Josef Maixner se stal sběratelem až po padesátce, dnes jeho kolekce čítá zhruba čtyři stovky děl českých umělců. Najdete je v pražské Galerii Magnus Art, ale i v mnoha objektech po celé Kroměříži. K těm teď přibyla dokonce celá nová galerie.
Tento příběh začíná v prostorách známého nábytkářského řetězce IKEA, přesněji v oddělení textilií a doplňků. Právě tam před několika lety zavítal kroměřížský podnikatel Josef Maixner, aby si domů pořídil koberec.
A narazil tam na ručně tkaný s perskými motivy, který ho zaujal natolik, že začal výjimečné kousky vyhledávat a sbírat, a ty ho nakonec zavedly až k výtvarnému umění. Jeho sběratelská činnost vyústila v úctyhodnou sbírku, s níž si mohl dovolit otevřít v rodném městě galerii.
„Původně jsem začal jezdit do Hamburku a Vídně právě pro koberce. Bavilo mě hledat ty s příběhem, takové, které už prošly několika generacemi, nebyly ve stoprocentním stavu a daly se tak navíc koupit za dobré peníze,“ vzpomíná Josef Maixner.
„Na aukcích ve Vídni jsem pak zjistil, že se tam draží i výtvarné umění, ke kterému jsem měl vždy blízko. A bylo zaděláno,“ pokračuje sběratel.
Šťastnou náhodou tehdy Josef Maixner narazil na aukční síň, ve které se zrovna dražila ruská avantgarda, umělecký směr, který jej vždy fascinoval. V aukci se mu tehdy podařilo pořídit obraz Dmitrije Krapivného.
„Byl to žák Pavla Filonova, jednoho z nejvýraznějších umělců tohoto směru. A onen obraz jsem vydražil v hrozném stavu, poslali mi ho jen srolovaný v ruličce. Ale povedlo se ho zrestaurovat,“ pronáší hrdě Josef Maixner.
A následně své vyprávění doplňuje erudovaným výkladem o uměleckém směru i propletených okolnostech a šťastných i nešťastných náhodách, které toto dílo dovedly v pořádku až mezi stěny jeho domova v Kroměříži.
Jen z jeho vyprávění byste Josefa Maixnera hádali na historika umění, moravský podnikatel je však vystudovaným programátorem a v současnosti vede v Kroměříži firmu s papírenskými a kancelářskými potřebami.
Přesto, že se stal sběratelem až po padesátce, se nejen mezi současnými českými umělci vyzná jako málokdo. A jak sám říká, umění ho zajímalo už od mládí. „Vlastně už při studiu na brněnském VUT mě víc než škola bavilo chodit do knihoven nebo jinak poznávat umění,“ směje se.
Václav Stratil, Klára Hosnedlová a Eva Maceková, to jsou ukázky tří umělců ve sbírce Josefa Maixnera | Foto archiv Pekelné sáně
V posledních letech se proto svému koníčku začal věnovat intenzivně. Každý týden vyráží na cesty za uměním, navštěvuje pražské výstavy a klauzury, chodí za umělci do ateliérů.
Takových ateliérů už navštívil v Česku na sto dvacet, střípky ze svých cest poctivě sdílí i na instagramovém profilu s názvem Pekelné sáně, kde jeho objevy sleduje četné publikum.
Pekelné sáně, objekt umělce Karla Nepraše, byl mimochodem jedním z prvních děl, které si Josef Maixner pořídil, a také kousek, který jej inspiroval k pojmenování celé své sbírky i nové kroměřížské galerie.
Cesty Josefa Maixnera naopak inspirovaly kurátorky Annu Pulkerovou a Valérii Dvořákovou z Galerie Magnus Art v sídle J&T Banky. V pražském Karlíně tak můžete aktuálně vidět výstavu nazvanou Jezdec složenou výhradně z děl ze sbírky Josefa Maixnera.
Název výstavy souvisí se způsobem, jakým moravský podnikatel sbírá umění. A stejně jako celá sbírka Pekelné sáně i tato výstava odráží komplexitu současného českého umění – najdete tam malbu, sochu i další formáty. Z autorů jsou k vidění například díla Jiřího Marka, Dana Matušky, Karolíny Netolické a dalších, především současných českých mladých umělců.
Jediným spojovníkem je podle Josefa Maixnera on sám. „Mám totiž při sběratelství tři základní pravidla. To první je, že to chci dělat sám. Sám se chci v umění vzdělávat, zlepšovat si intuici a podle toho se rozhodnout, co si koupím,“ vysvětluje sběratel.
Druhé pravidlo podle něj spočívá v tom, že se na umění nedívá jako na investici. „Sám bych se tak zavíral do nějaké svěrací kazajky, trápil bych se, zda to, co se mi líbí, bude postupně zvyšovat hodnotu, a to nechci,“ říká.
Jako poslední zásadu si Josef Maixner vytyčil cíl, aby bylo jím sbírané umění vidět. Jak sám říká, umění se netvoří, aby se ukrývalo v depozitáři. A to se sbírkou čítající na čtyři sta kusů není snadný úkol.
Umělecké objekty tak zprvu začaly zaplňovat dům Josefa Maixnera, později kancelářské prostory jeho firmy a nakonec si musel pořídit další prostory – vilu sousedící s jeho obydlím a chátrající konírnu v centru Kroměříže.
Foto archiv Pekelné sáně
Nová galerie Josefa Maixnera v Kroměříži | Foto archiv Pekelné sáně
A s tou má velké plány. Ve středu památkové rezervace objekt přestavěl na výstavní prostory a na konci dubna v nich otevřel galerii současného umění.
„V bývalé konírně z devatenáctého století, která poslední léta chátrala, chci kromě stálé expozice děl z mé sbírky vystavovat především díla současných českých umělců mimo ni,“ vysvětluje sběratel.
Umělce bude vybírat podle stejného kritéria, jakým tvoří svoji sbírku: prostě se mu dané kousky musí líbit. „Jedině tak se podle mne pozná kvalitní umění. A to nejen dnes, ale i za rok nebo třeba za deset,“ míní Josef Maixner.
