Na to, co musí film splňovat, aby oslnil americkou filmovou Akademii, existuje hodně názorů. A aby se blýskl až z ciziny, musí se lísat možná ještě víc. Třeba jako kočka? Lotyšští tvůrci animáku Kočičí odysea by se dvěma nominacemi na Oscara asi souhlasili. Píší totiž jeden z nejvíc fascinujících příběhů letošní sezony výročních cen.

Buď je třeba utratit miliony dolarů za kampaň mezi tisícovkami hlasujících, nebo zabrnkat na ty správné politické struny, aby si akademici mysleli, že svým hlasem za něco nebo proti něčemu bojují.

Vybudovat neodolatelný „narativ“, jehož je pozlacená soška „přirozeným“ vyvrcholením. Nebo se na všechno z toho vykašlat a natočit hudební biopic.

To jsou způsoby, jak zabojovat o nejslavnější filmové ocenění, když se lidem líbí váš anglicky mluvený film. Pokud ale do Ameriky míříte zdaleka s „cizojazyčným“ projektem, potřebujete toho ještě mnohem víc. Zejména premiéru na nějakém velkém áčkovém festivalu a amerického distributora. I pak ale jako producent řešíte, jakým tónem na Akademii promluvit.

Úspěch loňského lotyšského animáku Kočičí odysea ukazuje, že řešením je možná využít řeč zvířat.

Projekt nezávisle financovaný přes fondy různých států totiž získal pro Lotyšsko rovnou dvě oscarové nominace – pro mezinárodní snímek i animák. Je to nevídaný úspěch. Malá pobaltská země se o Oscara hlásila celkem patnáctkrát, nikdy ale nedosáhla na užší nominaci.

Teď však oslnila filmem zcela beze slov, který všechny potenciální bariéry odstraňuje tím, že posadí do loďky několik zvířat a odolá pokušení nechat je se chovat jako lidi.

Po povodni se plaví světem, v němž jen míjí pozůstatky něčí civilizace, nejde však o klidnou projížďku. Musejí se naučit spolupracovat, u čehož se divák cítí, jako kdyby koukal do výběhu v zoo, do nějž někdo omylem pustil kočku, psa, kapybaru, lemura i jednoho majestátního opeřence.

Zaujme i jednoduchá animace vytvořená v open-source softwaru Blender, jež akcentuje spíš detail prostředí než oněch tvorů, které přes všechen nelidský klid vhání do akce, již jako by snímala ruční kamera.

Sám režisér Gints Zilbalodis říká, že se snažil spíš o naturalismus než realismus známý ze všech „hraných“ Lvích králů, navíc použil skutečné zvířecí zvuky. Kromě kapybary, za tu „zaskočil“ klokan.

Kočičí odysea vznikala pět let, až se letos poprvé představila na jedné z vedlejších soutěžních sekcí festivalu v Cannes, kde se lotyšský film objevil zatím jen jednou. Zilbalodis, který podle svých slov poprvé pracoval s větším týmem, dokončoval osmdesátiminutový snímek krátce před první projekcí. Asi ho nenapadlo, že o pár měsíců později si půjde pro Zlatý glóbus.

„Při procházce po Rize jsou všude plakáty na Kočičí odyseu. Lidé dělají i graffiti koček,“ popsal Zilbalodis serveru Deadline reakci na svůj druhý celovečerní film ve svém rodném státě, který prý jeho úspěch vzal za svůj.

Také dodal, že i když je Lotyšsko malou zemí, jež nemá ani dva miliony obyvatel, je to právě animace, díky níž se nejvíc ukazuje na světovém kolbišti. To má mimochodem společné s Českem, takže může být jen otázkou času, kdy se i my svezeme na těchto vlnách.