Představte si, že vás obchodní partner požádá, abyste si plácli na WC, a to přímo ve chvíli, kdy děláte to, kvůli čemu jste tam přišli. Nebo že nastoupíte do taxíku a ten se rozjede z kopce, přestože v něm chybí taxikář.
A když vám přijde celá zásilka mikin, kterou jste objednali v asijské továrně, zjistíte, že má každá jeden rukáv kratší než druhý. I takové nástrahy obnáší byznys v Asii.
Režisér a spisovatel Rudolf Havlík, jehož režisérský počin Bábovky momentálně v kinech sbírá solidní návštěvnost, to moc dobře ví – a rozhodl se, že si to nenechá pro sebe.
Více než patnáct let prožil na cestách po světě, hlavně v Asii, kde domlouval pro textilní firmy výrobu. Když své zážitky vypráví, posluchači si většinou utírají slzy od smíchu, ale vždycky to legrace tak úplně není. Část těchto zážitků sepsal Havlík do knížky Zítra je taky den, kterou vydává nakladatelství Motto a před několika dny byl spuštěný její předprodej.
Hned v úvodu dává autor tušit, že nepůjde o vlažnou nudu nebo precizní návod, jak na asijském trhu uspět: „Pracoval jsem a žil s lidmi, které nikdo nezná, navštívil místa, nad kterými zůstává rozum stát. Spadl jsem v letadle, potopil se na lodi, havaroval v autě a překlopil se na motorce. Kousl mě had, pes, pavouk a jedna malá ryba u pobřeží Indonésie, které to do smrti nezapomenu, protože jsem se kvůli ní málem utopil,“ vypočítává Havlík zkraje.
„Chtěli mě lynčovat, zabít, deportovat, podplatit a jednou i sníst, ale popravdě si myslím, že jsem si to tenkrát jen špatně vyložil. Dvakrát jsem omdlel, jednou mě omráčili, zavřeli mě do vězení, jo a jednou jsem umřel, ale jen na chvíli.“
Co dělat, když poprvé vystoupíte z letadla v Číně, Indii nebo Bangladéši a máte najít člověka, který zajistí, aby vaše zboží ušily asijské ruce? „Spadnete do vody a učíte se plavat. Odlítáte sem třeba s doporučením na jeden kontakt a postupně si vytváříte další, máte stále víc vizitek, abyste nakonec zjistili, že stejně spolupracujete s jedním nebo dvěma lidmi,“ popisuje Havlík.
Podle jeho slov se musíte připravit na úplně jinou mentalitu. Hned na začátku zjistil základní věc – ani jedna strana nemá úplnou pravdu. Západ tlačí na cenu, sleva a zase sleva je pro majitele firem, které si tu nechávají šít své zboží, mantra. Druhá strana pracuje často za bídných podmínek.
„Ne že by továrny vypadaly o moc hůř než tady. Když půjdu nafotit zdejší textilku a udělám to z určitého úhlu, bude vypadat jako ta asijská. Problém je v tom, že se v tamních v továrnách setkáte s lidmi, kteří jsou na tom opravdu špatně. Za svoji práci dostávají mizerně zaplaceno, mnoho západních firem stále ještě na fair trade nehraje,“ říká Havlík.
Přiznává, že nadržoval spíš místním dělníkům, takže několikrát nedostal za svoji práci od českých firem zaplaceno, nebo mu daly méně, než na čem se domluvili. Vždycky se totiž snažil najít kompromis, vyhovující oběma stranám.
„Když sedíte v pražském mrakodrapu a říkáte, zařiď to, nějak to jít musí, jste někdy hodně vedle. Dokud nepoznáte, jaké podmínky tu panují, nevíte, o čem je řeč. Někdy prostě některé věci opravdu nejdou,“ dodává.
Například v Číně je třeba všechno prověřovat a vidět na vlastní oči, protože lidi tu ledacos slíbí a tváří se, že je všechno v pohodě, i když ví, že není. Na to je třeba být připravený – a to nejde jinak než osobně na místě.
Všelijaké podivnosti zažil Havlík také v Indii, kde třeba čtrnáct dní řídil továrnu. „Po příjezdu jsem zjistil, že majitel před pár dny zemřel. Lidi nevěděli, co bude dál, byli z toho nešťastní a já potřeboval něco nutně vyrobit. Tak jsem továrnu další dva týdny vedl a žil tu s dělníky. Aspoň si něco vydělali,“ vzpomíná.
Indie mu nabídla také v úvodu zmíněnou neřízenou jízdu taxíkem. „Taxikář načepoval benzín, a protože mu auto nestartovalo, chtěl do něj strčit a naskočit, já seděl uvnitř. Jenže jak měl na nohách takové ty sandály, co mlaskají, když jdete, uklouznul, upadnul a taxík se rozjel i se mnou z kopce.“
Než se v malém autě procpal dopředu, aby auto zabrzdil, skončil celý odřený a stejně narazil do stánku s pomeranči. „Vyděšený taxikář doběhl, dodnes slyším, jak sandály pleskají o silnici, a začali na sebe pokřikovat se stánkařem. Policii ale nakonec nevolali, majitel stánku posbíral pomeranče, já dal taxikáři peníze… Ano, zaplatil jsem mu, přestože mě málem zabil. Vypadal nešťastně a chudě. Dál jsem šel pěšky,“ líčí s úsměvem Rudolf.
Problém býval i s kvalitou práce, kdy nemilým překvapením nebyly zdaleka jen mikiny s různě dlouhými rukávy. „Jak vysvětlíte na dálku, co je sněžný límec a kam se má přesně všít? Vždyť ty lidi sníh nikdy neviděli, takže ho klidně našili pod prsa. A jediné, co se s tím dá dělat, je začít znovu,“ vysvětluje Havlík.
Velké společnosti typu Nike či Adidas mají v Asii své trvalé zástupce, kteří jsou schopní vše denně kontrolovat, ale menší firmy si zástupce dovolit nemůžou a konflikty jsou na světě. „Tím, jak se tlačí na snižování ceny, jde kvalita dolů. Navíc oblečení je v Evropě tolik, že se z něj spousta vyhodí a vozí zpět do Asie, kde se pálí. Štve mě to, i když v téhle branži už nedělám,“ říká Havlík a poprvé se mračí.
Přesto na své asijské cesty vzpomíná rád. Čerpá z nich nejen v knížkách, ale i ve svých filmech: část Bábovek se točila v Bangkoku a Havlíkova filmová prvotina Zejtra napořád v Číně.
