Možná tomu nebudete chtít věřit, ale před sto lety působil spisovatelský tým sovětských humoristů Ilfa a Petrova, kteří se směli za tvrdého stalinismu vysmívat sovětské společnosti. Zapsali se ale i do dějin Spojených států.
Ilf a Petrov si v tomto směru počínali tak dobře, že jim bylo v roce 1935 umožněno navštívit Spojené státy, kde podnikli cestu napříč zemí z New Yorku do Kalifornie a zase zpátky.
Přitom nalézali spousty komického materiálu v malých městečkách rozesetých po dálnicích a okreskách, která přezdívali „One-Story America“, a dokonce objevili i mnoho věcí hodných chvály (nebo alespoň podnětů k napodobení v Sovětském svazu).
Jejich cesta je zachycena v románu Soviet Adventures in the Land of the Capitalists: Ilf and Petrov’s American Road Trip (Cambridge University Press) autorky Lisy A. Kirschenbaum, profesorky historie na West Chester University, která o knize nedávno přednášela v Institutu Maxe Kada na USC.
Foto Amazon
Ilja Ilf, rodným jménem Jehiel Leib Arjevič Feinsilberg, a Jevgenij Petrov, rozený Jevgenij Petrovič Katajev, vyrůstali v chudých, skromných židovských rodinách v Oděse na počátku dvacátého století.
Během prvních let ruské revoluce oplývala Oděsa svéráznými postavami, mnohdy židovského původu, a získala si pověst centra satirických spisovatelů, kteří často sami pocházeli ze židovského prostředí.
I Wikipedie o nich hovoří jako o „představitelích takzvané oděské školy humoristických spisovatelů“. Dalo by se tedy říct, že Oděsa byla takovým původním Borscht Beltem. Kdybych měl uvést ještě jeden další příklad, dovolím si vás odkázat na klasické povídky Isaaca Babela Benja Krika, které jsou stejně duchaplné jako zábavné.
Ilf a Petrov, jak se dvojici začalo říkat, přijeli do Moskvy v roce 1923 každý zvlášť a nezávisle na sobě působili jako novináři, než oba vstoupili do redakce časopisu Gudok (Píšťalka) a navázali zde literární spolupráci.
Máte pocit, že jste o Ilfovi a Petrovovi nikdy neslyšeli? Dovolte mi to zpochybnit. Slyšeli jste někdy o Melu Brooksovi? Hádám, že ano (a pokud ne, pak se máte opravdu na co těšit).
Co se Mel Brooks rozhodl natočit po svém filmu Producenti, který odstartoval jeho kariéru? Dvanáct křesel, snímek, který vychází z prvního a velmi úspěšného satirického románu Ilfa a Petrova. Pro slavného herce Franka Langellu znamenal tento Brooksův film první hlavní roli.
Dvanáct křesel se dočkalo řady filmových zpracování v mnoha zemích a jazycích. Podle mých přátel z Wikipedie existuje nejméně osmnáct různých adaptací. Jen si to představte.
Jejich další román Zlaté tele (vydaný také pod názvem Malé zlaté tele) je ovšem jejich mistrovským humoristickým počinem. Jeho zápletku nedokážu náležitě vylíčit, ale stačí říct, že vypráví příběh úspěšného podvodníka, který, když zbohatne, zjistí, že milionář nemá v Sovětském svazu své peníze jak utratit.
Rozhodne se proto překročit hranice, jen aby se vzápětí nechal okrást pohraniční policií a ocitl se znovu na mizině. Jde o osobitou ukázku židovského humoru, kterou si užije zaručeně každý.
A teď už zpátky k Americe. Existuje úzký kánon zahraničních děl, která si dělají legraci ze Spojených států. Mé nejoblíbenější je asi knižní série Martin Chuzzlewit od Charlese Dickense, kde o Američanech prozíravě poznamenal, že „tolik milují svobodu, že se nemohou přemoci, aby ji nebrali jiným“.
Jak vzpomíná profesorka Kirschenbaum, po příjezdu do New Yorku si Ilf a Petrov koupili automobil značky Ford a vydali se na cestu, převážně po Route 66 do San Francisca. Ze San Franciska přejeli do Los Angeles a samozřejmě se nadchli pro Hollywood.
Ilf a Petrov byli v Sovětském svazu uznávanými scenáristy a pevně doufali, že je továrna na sny přeplatí. Původně počítali s tím, že se setkají s nejslavnějším přívržencem socialismu, Charliem Chaplinem, ale dorazili okolo Vánoc a Chaplin byl zrovna na dovolené.
Místo toho se spřátelili s režiséry Roubenem Mamoulianem, narozeným v Tbilisi, a Lewisem Milestonem, rodákem z Kišiněva (stejně jako Leib Milstein). Oba mluvili plynule rusky.
Milestoneova nejranější vzpomínka se váže k nechvalně proslulému pogromu v Kišiněvě v roce 1903, na který v souladu s židovskou tradicí reagoval svým pověstným smyslem pro humor a břitkým vtipem.
Ilf a Petrov žádnou smlouvu se studii nezískali. Lewis Milestone si však vyžádal práva na román Dvanáct křesel a zaplatil jim šest set dolarů za napsání scénáře k filmu (částku, která byla ve srovnání s výplatními páskami mnoha hollywoodských scenáristů mizivá, ale v porovnání se Sovětským svazem přímo knížecí).
Příběh se měl odehrávat ve Spojených státech a pojednávat o milionáři, který si z Evropy cihlu po cihle doveze hrad, aby si ho tu znovu přestavěl na své sídlo (vzpomeňte si na Hearstův hrad). Z projektu ale nakonec nic nebylo, dvaadvacetistránkový rukopis se ztratil, a tak se jako mnoho spisovatelů, kteří přišli do Hollywoodu zbohatnout, dala dvojice na kvapný úprk.
Znovu tedy vyrazili na cestu a přejeli Státy po Jižní trase. Cestou Petrov pořídil několik fotografií, které se objevily v ruské časopisecké verzi jejich vyprávění a které byly spíše dokumentární než umělecké a podle vyprávění Lisy Kirschenbaum sloužily v podstatě jako podkres Ilfových a Petrovových anekdot.
Nakonec ujeli přes šestnáct tisíc kilometrů napříč Spojenými státy.
Povídali si s Henrym Fordem, vyslechli si projev Aimee McPherson, vypili skleničku (nebo dvě) s Ernestem Hemingwayem, navštívili burleskní představení, zhlédli sto filmů v kinosálech po celých Spojených státech (většinou dvojprogramy a převážně béčkové filmy), byli svědky výpovědi J. P. Morgana před Kongresem a zúčastnili se tiskové konference Franklina D. Roosevelta.
Cestou vzali také několik stopařů, kteří jim poskytli rozhovory.
Zalíbila se jim americká obchodní efektivita a všeobecná přívětivost a vstřícnost Američanů. Naopak se domnívali, že potřebují kvalitnější stravu a že by jim neuškodilo více obecných znalostí o Tolstém, Einsteinovi a Van Goghovi. Ale všechno nebylo tak špatné, třeba svojí ojetou fordku se rozhodli přivézt zpátky do Ruska.
Jejich vyprávění vyšlo v Sovětském svazu v sérii časopiseckých dílů a poté knižně, ve Spojených státech pod názvem Malá zlatá Amerika (který měl navázat na úspěch románu Malé zlaté tele).
Kniha se dočkala příznivých recenzí, mimo jiné v deníku The New York Times, který ji označil za „skvělou reportážní práci“ a humor autorů shledal „mimořádně jemným“, přičemž dílo shrnul slovy: „Došli k závěru, že Spojené státy jsou skvělým místem na návštěvu, ale že by tady žít rozhodně nechtěli.“
To dvojice ještě přímočařeji vyjádřila ve svém dalším satirickém díle Tonya, které vypráví o sovětských lidech nucených k životu v kapitalistické společnosti.
Po vydání románu Tonya Ilf podlehl tuberkulóze. Petrov zemřel o několik let později při leteckém neštěstí po reportáži ze sovětské bitvy o Sevastopol během druhé světové války.
Jak profesorka Kirschenbaum ve své přednášce objasnila, Ilf a Petrov nejenže zaujímali zvláštní místo v sovětské literatuře, ale prožili také vzácný okamžik v dějinách Spojených států i Sovětského svazu, dobu, kdy obě velmoci udržovaly diplomatické vztahy, kdy bylo cestování mezi nimi nejen možné, ale v některých případech i podporované, a obě země byly spojenci ve druhé světové válce.
Éra Ilfovy a Petrovovy literární komiky a jejich odysea po Spojených státech byla možná vrcholem americko-sovětských vztahů. Jak by řekli Ilf a Petrov: Není to žádná legrace, ale je to zábavné.
