Na začátku jeho sběratelské vášně byl starý nábytek, vystěhovaný na konci 80. let z domu od sousedů. Aniž by věděl, o co jde, používal jej Zdeněk Ungrád řadu let ve své kuchyni a stěhoval si jej s sebou i do paneláku.
Když v devadesátých letech zjistil, že jde o vzácnou soupravu od Josefa Gočára, začal se o kubistické umění zajímat více. Do února příštího roku část své sbírky, jejíž základ činí právě kubistický nábytek, sochy, obrazy i užité umění, vystavuje v pražské galerii Magnus Art J&T Banky.
Foto Panflex
Foto Panflex
Zdeněk Ungrád je spolumajitelem polygrafické firmy Panflex, kterou od začátku devadesátých let provozuje v obci Černý vůl nedaleko Prahy. V létě si v areálu společnosti, kterou již pomalu předává mladší generaci, zařídil i soukromou galerii.
Rozrůstající se sbírka, jejíž základ tvoří několik unikátních souborů kubistického nábytku, soch, obrazů a užitého umění, ale i řada děl současných českých umělců, si o to již řadu let říkala.
Rozhodnutí však padlo, až když si Zdeněk Ungrád od Mariany Alasseur pořídil třímetrovou sochu Ježíše zavěšeného na tři metry osmdesát širokém šatním ramínku a neměl ji kam dát. Galerie není volně přístupná veřejnosti, slouží jen pro soukromé účely sběratele.
Když ji navštívili kurátoři Magnus Art J&T Banky a viděli jeho kubistickou sbírku, domluvili se se Zdeňkem Ungrádem na jejím vystavení, ačkoliv se dosavadnímu tematickému zaměření karlínské galerie vymyká.
Na výstavě Žít s Gočárem, kterou si veřejnost může prohlédnout do února příštího roku v galerii Magnus Art, jsou nyní vystaveny unikátní kubistické nábytkové soubory od Josefa Gočára, Pavla Janáka či Vlastislava Hofmana, které doplňují třeba sochy Otto Gutfreunda, ale i díla současných českých umělců Jaroslava Róny, Františka Skály či Jana Švankmajera.
Hned v úvodu výstavy stojí nejcennější kusy Ungrádovy sbírky: soubor jídelního nábytku a skleník od Josefa Gočára. „Je to podstatná část jídelny, kterou Gočár vytvořil v roce 1912 pro svou vlastní potřebu,“ říká sběratel s tím, že právě tyto židle stály na samém počátku jeho sběratelské vášně.
Stalo se tak úplně náhodou: „V roce 1988 mi je sehnala moje máma od sousedky, která se stěhovala z rodinného domu do paneláku, a tam se jí nevešly. A já jsem zrovna nějaké židle domů potřeboval,“ vzpomíná Ungrád s tím, že tehdy zdaleka nevěděl, o co se jedná. Na zahradě téhož domu v severočeském Štětí ale zároveň objevil i zdevastovaný stůl.
Že jde o dílo architekta Josefa Gočára, zjistil až v devadesátých letech. „Můj soused pracoval na odboru kultury na pražském magistrátu a o kubismus se zajímal. Nábytek, který jsem doma běžně používal, ode mě chtěl koupit, ale já ho prodat nechtěl, protože se mi líbil. Pak jsem se od něj teprve dozvěděl, o co jde. Začal jsem se o kubismus zajímat a systematicky ho sbírat,“ vzpomíná Zdeněk Ungrád.
Obklopen Gočárovým nábytkem žil doma celkem pětadvacet let. Díky umění se se před jedenadvaceti lety seznámil i se svou nynější ženou, Karolinou Raisovou, jež tehdy působila v české pobočce aukční síně Sotheby´s. Jídelní set od Gočára, který putoval do muzea, v jejich jídelně vystřídala souprava od Pavla Janáka.
Jak se Gočárův soubor jídelního nábytku do rodinného domu v severočeském Štětí dostal, jeho dnešní majitel stále netuší. „Doložitelné je pouze to, že byl v roce 1914 v Kolíně nad Rýnem na výstavě německého Werkbundu, kde spolu s dalšími díly reprezentoval českou avantgardu,“ říká sběratel s poukazem na razítka, která se našla na spodní části židlí a zadní straně skleníku.
Soubor byl dlouho nezvěstný a zachovala se z něj jen část, kterou věnoval sám Josef Gočár muzeu v Hradci Králové. Tam je ze souboru, který Gočár původně vyrobil sám pro sebe, dosud vystaven ještě druhý skleník a příborník.
Právě profesorka Karasová tehdy Zdeňkovi Ungrádovi potvrdila původ nábytku. Když pak Uměleckoprůmyslové muzeum získalo do správy Dům U Černé Matky Boží, kde sídlí Muzeum českého kubismu, požádala jej, zda by soubor nábytku nezapůjčil do stálé expozice. Po skončení výstavy v galerii Magnus Art se tam opět vrátí.
Období, kdy se přední kubističtí architekti věnovali i tvorbě nábytku a dalších předmětů užitého umění, trvalo jen velice krátkou dobu – zhruba od desátých let do první světové války. Nejpozději v roce 1918, tedy v době založení Československa, se od tohoto stylu vědomě odklonili a začali tvořit ve stylu rondokubismu, který inklinoval ke světovému boomu art deca.
Zdůrazňoval však folklorní prvky typické pro českou oblast a proto se mu v té době také přezdívalo národní styl (příkladem je Gočárův dům banky Československých legií Na Poříčí ze začátku 20. let 20. století). I ten Ungráda zajímá. Vedle Gočára se zaměřuje také na tvorbu zmiňovaného Pavla Janáka a Vlastislava Hofmana.
Jejich děl je ale na trhu s uměním jen velmi málo. „Kdo si koupí kubistický nábytek, obvykle ho neprodává dál,“ tvrdí Ungrád s tím, že je v tuzemsku jen několik dalších sběratelů, kteří se na tento segment zaměřují.
Jednotlivé kusy takového nábytku se podle něj pohybují nejméně v řádech statisíců až milionů korun. „Já bych ale židli od Gočára neprodal ani za půl milionu,“ směje se.
Celkem podle Ungrádova odhadu existuje jen několik souborů Gočárova nábytku. Další vlastní především Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Vystaveny jsou nejen ve zmiňovaném Domě U Černé Matky Boží, ale také v Kamenici nad Lipou.
Brzy by mohl být kubistický nábytek znovu k vidění i v Bauerově vile v Libodřicích u Kolína, kterou provozovala Nadace českého kubismu. Ta před dvěma lety za třicet milionů korun prodala státu svoji sbírku kubistického užitého umění, která je nyní v rukou Uměleckoprůmyslového musea v Praze.
Vedle nábytku se Ungrád zaměřuje i na sochy a obrazy z krátkého období zlaté kubistické éry. Jeho favoritem je sochař Otto Gutfreund, jehož díla zapůjčil i na výstavu v galerii Magnus Art. Gutfreundova busta z pálené hlíny z konce desátých let, zvaná Maska, je vystavena přímo v Gočárově skleníku, spolu s čajovým servisem nebo nerealizovaným návrhem na pětikorunu.
Jádro sbírky je doplněno i dalšími sochami, grafikami, obrazy i užitým uměním. Zdeňka Ungráda zajímají i pozdější čeští autoři. Především ti, kteří se kubismem přímo inspirovali. „Ze 40. letech je to například Ota Janeček,“ říká sběratel, jehož ale zajímají i současní umělci jako Jaroslav Róna, František Skála nebo Jan Švankmajer.
U některých artefaktů ale sběratel autora nezná, jako třeba u masivního nábytku z pánské ložnice z doby kolem roku 1905. „Můj restaurátor nábytku tyto skříně objevil v jednom vetešnictví. Byly hodně zdevastované, chybělo jim kování a uvnitř byla nějaká sláma. Mně se ale hned zalíbily, tak jsem je nechal zrestaurovat a používám je ve své kanceláři.“
V bazarech hledal Zdeněk Ungrád především v dobách předinternetových a dnes namísto toho nakupuje více v internetových aukcích. Dodnes je podle něj čas od času možné, objevit v pozůstalostech nějaký skrytý poklad.
Vedle nábytku má Zdeněk Ungrád ve sbírce i řadu drobnějších kubistických doplňků. Například lopatku a smetáček, formu na bábovku, mlýnky na kávu, džbánky na pivo, vázy, kuchyňskou váhu či ptačí klec.
„Kubisté si dali záležet na každém detailu, navrhovali kompletní vybavení domácnosti. I já mám doma i v galerii kubistické kliky od dveří nebo svítidla,“ dodává milovník geometrického stylu. Jen těsně před zahájením výstavy se mu podařilo „ulovit“ v aukci kubistickou lampu od Vlastislava Hofmanna či jeho kubistické kresby.
Zajímavostí je, že Zdeněk Ungrád sám občas maluje a jeho kresba je také součástí výstavy v J&T Bance.
„Je to jednoduchá kresba, kterou jsem vytvořil v sedmnácti letech. Důležitá pro mě je tím, že jsem si k ní napsal slogan, jehož se držím dodnes: Nehledej ve všem smysl, hledej všude krásu.“ Ungrád občas maluje či fotografuje dodnes, ale výstavní ambice s vlastní tvorbou nemá. „Dělám to vše hlavně pro radost, tvoření je moje vášeň,“ dodává.
