Derek Low není žádný boháč. Podniká, často cestuje, ale letenku na nejdražší lince světa by si dovolit nemohl. Přišel ale na jednoduchý fígl, jak se k ní dostat. Najdete jej v jeho zápiscích z cesty ze Singapuru do New Yorku. Svůj let nafotil, popsal a publikoval na svém blogu. Článek se stal hitem internetu. A Derek souhlasil s tím, že jej publikujeme i na Forbes.cz. Tak vzhůru do oblak, v největším luxusu, jaký je možný.
V roce 2008 Singapore Airlines uvedly na trh Suites Class, nejluxusnější komerčně dostupnou třídu na světě – letadlová apartmá.
Jsou v jejich Airbusu A380 a je v nich víc než jen postel. Můžete si užívat soukromí, zcela obklopeni luxusem. Interiér navrhl známý francouzský designér luxusních jacht Jean-Jacques Coste a v apartmá najdete třeba pohodlná křesla z jemné kůže, která ručně vyrobili italští mistři z Poltrona Frau.
Singapore Airlines nabízí i komerční let s dvojlůžkem.
Takový zážitek samozřejmě přijde na nemalé peníze. Zpáteční letenky, které stojí 23 tisíc singapurských dolarů (tedy skoro 20 tisíc amerických dolarů, což je necelý půl milion korun). Pro většinu lidí jsou nedosažitelné.
Jediný způsob, jak si let v apartmá dopřát, je pro normálního smrtelníka bankovní úvěr. Aspoň jsem si to myslel do chvíle, než mi došlo, že většina mého bohatství není uložena v penězích, ale v nalétaných mílích.
Takže poté, co jsem si v září 2014 vybral gigantické množství nalétaných mil…
… jsem měl v kapse letenku v apartmá do New Yorku!
A takhle jsem svoji cestu zachytil na fotografiích.
Poté, co jsem dorazil na singapurské letiště Čangi, jsem zamířil k odbavovací přepážce Singapore Airlines.
Když jsem se zařadil do fronty, okamžitě mě uvítala obsluha.
„Dobrý večer pane, jak vám mohu pomoci?“
Jenže v tu chvíli jsem si na něco vzpomněl… a zakoktal něco ve smyslu – vlastně nic, pardon – a rychle jsem se vypařil a nechal tam slečnu stát s udiveným výrazem.
Málem jsem totiž zapomněl, že Čangi má luxusní odbavovací prostor, speciálně určený pasažérům z první třídy a třídy apartmá.
Vypadá skoro jako hotelová vstupní hala, a dokonce vám pikolík odnese zavazadla.
Brzy jsem byl držitelem Zlatého kuponu.
Let v apartmá zahrnuje i pozvánku do takzvaného Soukromého salonu, o kterém personál s neskrývanou hrdostí říká, že je „lepší než první třída“.
Dorazil jsem tedy do foyer, kde se mě ujala obsluha. „Mohu vás doprovodit do Soukromého salonu?“ zeptala se.
Následoval jsem ji, prošel okolo asi 50-60 lidí, kteří čekali v odbavovací hale business třídy. Slečna šla nápadně rychle, snad abych nebyl příliš znechucený přítomností pracující třídy. Pak si mne převzala jiná průvodkyně, která mě provedla prostory první třídy a ve dveřích předala další dívce.
Po snad deseti kilometrech chůze sítí tajných chodeb a vystřídání tisíců průvodců jsem konečně dorazil do Soukromého salonu.
Když jsem vstupoval dovnitř, obsluha mě přivítala jménem. Jako by mě všichni znali ještě předtím, než se se mnou setkali.
Nebyl jsem moc hladový, ale četl jsem recenze opěvující místní kuchyni. A tak jsem se usadil a objednal si sklenku šampaňského a talíř kuřecího a jehněčího satay…
… a pečeného bostonského humra se sýry gruyere, ementál a čedar…
… a taky burger z vynikajícího amerického hovězího s foie gras, rukolou a volským okem. A k tomu mangové smoothie.
Když jsem byl úplně přecpaný, došlo mi, že je načase odebrat se na palubu.
Pro pasažéry z apartmánů byl přistaven speciální nástupní můstek. Na jeho konci stála letuška připravená uvítat mě.
„Dobrý večer, pane Lowe!“
Tehdy mi došlo, že by mě oslovila jakýmkoliv titulem, který jsem si mohl vyplnit ve svém profilu na webu Singapore Airlines. Hned jsem zalitoval, že jsem nezvolil třeba Prezident Low nebo Princezna Derek.
Pak mě uvedla do mého apartmá.
Rozhodl jsem se pro prostřední apartmá, které lze propojit se sousedním – a vytvořit tak dvojlůžko.
„Dal byste si sklenku Dom Pérignon, pane?“ Na to jsem měl jedinou přijatelnou odpověď: Ano.
„Přál byste si vydání úplně všech novin, které máme dnes na palubě?“
V tu chvíli se za mnou zastavili všichni členové personálu, aby se mi osobně představili. Byl mezi nimi i Zaf, vrchní stevard letu.
Ukázalo se, že to on vystupuje na videu s bezpečnostními procedurami.
Zaf mi prozradil, že ve dvanácti apartmá cestují jen tři další pasažéři, a zavtipkoval, že kdybych si přál, tak mohu mít zvlášť ložnici, jídelnu a obývák.
A tak jsem si vybral svoji jídelnu.
Se sklenkou Dom Pérignon v ruce a chlazeným čokoládovým nápojem na stolku jsem byl připraven ke startu.
Čas před startem jsem věnoval průzkumu, co všechno tu mám k dispozici. Třeba taková sluchátka Bose.
Balíček s pozornostmi od Salvatore Ferragamo, který obsahoval velký flakon kolínské.
Vše ostatní bylo od Givenchy: přikrývky, polštáře i pyžamo.
Jakmile letadlo dosáhlo cestovní výšky, dostal jsem další nápoj.
Blížila se jedna hodina ráno, ale já si celé apartmá teprve začínal užívat. Tak jsem si objednal kávu, abych zůstal vzhůru.
O kávě toho moc nevím, ale tuším, že jamajská Blue Mountain stojí balík. Půl kila zrnek 120 dolarů.
A tak jsem si objednal Blue Mountain, což Zaf patřičně ocenil: „Máte velmi dobrý vkus na kávu, pane.“
Zaf se vrací s šálkem a vypráví mi o jejich kávě s poznámkou, že Blue Mountain je „zdaleka nejúžasnější“.
Předstíral jsem, že si vychutnávám přesně vyváženou chuť Blue Mountain – a vysrknul celý šálek najednou.
Pak jsem Zafa poprosil, aby mi doporučil čaj, a tak mi obratem přinesl šálek směsi Paříž-Singapur od TWG.
Pak si klekl vedle mě, a zatímco jsem ochutnával čaj, vykládal mi o kvalitách čajových lístků. Řekl mi o sáčcích z ručně pěstované bavlny. Vyprávěl mi o třešňových květech a ovoci, které čaji dodávají chuť. Někde v tom všem taky zmínil historii kávy a Východoindickou společnost… ale to už nevím jistě.
Taky mi vyprávěl, že u aerolinií pracuje devatenáct let. Jen za poslední 2-3 roky v apartmá obsluhoval Leonarda DiCapria a Morgana Freemana.
Když mi Zaf tak skvěle poradil s kávou a čajem, napadlo mě, že by mi mohl vybrat i nějaký film.
Zvolil fantastický Grandhotel Budapešť, který jsem si fakt užil. Jen tak od boku dokázal vyjmenovat všechny herce a zhodnotit jejich výkony.
„To je skvělé!“ vykřikl jsem. „Zabýváte se filmovou vědou?“
„Jsem jenom někdo, kdo má filmy rád,“ odpověděl skromně.
„Vždycky vám sem zavolám, až někdy v budoucnu budu potřebovat poradit dobrý film!“
„Ehm… dobře!“ odvětil tak nadšeně, jak dokázal.
Když jsem se pořádně uvelebil, začala se podávat večeře.
Vzhledem k tomu, že jsem se nacpal třemi předkrmy ještě na letišti, tak jsem ani nebyl moc hladový. A spokojil jsem se s pětichodovým menu.
Jako předkrm jsem měl kaviár s humrovo-fenyklovým salátem. Zhltnul jsem to ve třech soustech. Tak jsem si poručil ještě druhou porci.
Jako třetí předkrm jsem měl foie gras s krouhaným fenyklovo-pomerančovým salátem, řepou a listy japonské hořčice.
Jako hlavní chod jsem zvolil rybí nudlovou polévku.
A jako dezert vanilkový řez s malinovou omáčkou.
Po večeři jsem se rozhodl nějaké kalorie spálit procházkou po letadle. Požádal jsem posádku, jestli by mi mohla poskytnout komentovanou prohlídku airbusu, a samozřejmě souhlasili.
Po schodech jsme vyšli do byznys třídy, pak pokračovali celou horní palubou a spirálovým schodištěm dolů do ekonomické třídy. Zaf řekl, že by mě moc rád zavedl do kabiny za piloty, ale že to společnost v posledních letech z bezpečnostních důvodů zakázala.
Když jsem se vrátil do apartmá, světla už byla ztlumená. To znamenalo, že je čas jít spát.
V apartmá neležíte jen tak v křesle sklopeném do vodorovné polohy. Místo toho vám stevard celé apartmá přemění na ložnici s pohodlnou matrací na plnohodnotné posteli. Když je sousední apartmá prázdné, může odstranit dělicí stěnu a vznikne dvojlůžko.
Zaf a letuška se postarali o přípravu lůžka.
Ani nevím, jak bych to slovy vyjádřil.
Asi bych potřeboval básníka, aby to přesně popsal.
Skočil jsem do postele a pištěl při tom jako malá holka.
Další hodinu jsem strávil poleháváním v nejrůznějších polohách.
Někdo by mohl říci, že to byl ten nejosamělejší let všech dob. A na to mám tuto odpověď:
A když už děláte v apartmá takové bláznivé věci, můžete pro zachování soukromí využít tlačítka Nerušit.
Po dobu celého letu vás asi tak každé tři minuty kontrolují stevardi, jestli něco nepotřebujete, aniž by přitom překáželi nebo byli otravní. Jen tak rychle proběhnou kolem a mrknou na vás.
V koupelně jsem se pak převlékl do pyžama, které jsem dostal.
Je to prostě koupelna, co jste čekali?
Je tam i sklápěcí sedátko, které je možná pohodlnější než většina sedadel v ekonomické třídě.
A tak jsem se uložil ke spánku. Samozřejmě že ne na záchodě.
Když jsem se vzbudil a podíval se na hodiny, rozesmutnil jsem se. Do Frankfurtu zbývaly tři hodiny. Prospal jsem šest hodin, tedy část letu, která měla hodnotu šest tisíc dolarů.
Abych se zas rozveselil, požádal jsem o čokoládu. A dostal jsem rovnou dvě.
Přistáli jsme ve Frankfurtu na dvouhodinovou přestávku a nás tři z apartmá doprovodili do salonu Lufthansy Senator, kde jsme si mohli dát vanu a horkou sprchu.
Když jsme se vrátili na palubu, čekala nás pro let do New Yorku nová posádka.
Bylo osm ráno a rozhodl jsem se začít den koktejlem Singapore Sling.
Ke snídani jsem využil služby Singapore Airlines Book the Cook.
Umožňuje objednat si před letem konkrétní pokrm, který pak na palubě přinesou přímo vám.
Dal jsem si humra s chřestem na másle, pomalu pečeným rajčetem na víně a šafránovou rýží.
A jako dezert něco, co už si nepamatuju, co bylo.
Když byl čas se zase natáhnout, nechtěl jsem už posádku otravovat s dvojlůžkem a spokojil se s pouhým jednolůžkem.
Přepážka mezi dvěma apartmá se vysune a vytvoří zeď.
Jednolůžko je dost prostorné samo o sobě.
Když jsem se probudil, čekalo na mě další jídlo, které jsem si objednal předem.
A americký hovězí filet podle slavného šéfkuchaře Alfreda Portaleho.
Když jsme nakonec přistáli v New Yorku, vyskytl se první – a obrovský – problém: vůbec se mi nechtělo letadlo opustit.
Musím uznat, že poté, co jsem dostal Dom Pérignon v dvojitém apartmá ve výšce 12 kilometrů, si nejsem jistý, jestli se na palubě letadla dá zažít něco lepšího.
Ale nakonec jsem z letadla vystoupil. Přeci jen, ani New York není úplně špatný.
