Krátce po ekonomické krizi 2008 viděl v německé televizi upoutávku na pořad o finanční gramotnosti a napadlo ho, že podobný formát v českém mediálním prostoru chybí. Producent Vojtěch Frič vzápětí pro Českou televizi vyvinul pořad Krotitelé dluhů. V září veřejnoprávní stanice začala vysílat už pátou řadu divácky úspěšné série, která tentokrát sleduje ekonomické dopady pandemie.
Portfolio Fričovy produkce love.Frame je ovšem rozprostřeno mnohem šířeji: od reklamy přes televizní minisérie, artové festivalové filmy až po divácké hity, jako je aktuálně komedie Prvok, Šampón, Tečka a Karel.
Ta se s půl milionem diváků i po sedmi týdnech stále drží v čele divácké návštěvnosti českých kin. V hrubém tak už vydělala přes osmdesát milionů korun, tedy téměř dvojnásobek výrobního rozpočtu, byť o zisk se producenti dělí s kiny.
Frič se však teď především soustředí na příchod velkých streamovacích platforem jako Netflix či Amazon, jejichž poptávka po lokálním obsahu se podle něj dá očekávat v následujících letech. Ve spolupráci s produkční společností Bontonfilm Studios love.Frame za tímhle účelem aktuálně připravuje hned pětadvacet projektů. Nechybějí však ani kino tituly, které jsou producentsky stále nejzásadnější.
Český filmový trh je v Evropě unikátní tím, jak skvěle tu funguje lokální obsah, tvrdí producent Frič.
Už přes deset let se zabýváte vzděláváním v oblasti finanční gramotnosti. Abstraktní čísla jsou pro audiovizuální formát nesnadno uchopitelná, nebo se mýlím?
Právě proto na to od první série jdeme přes lidské příběhy. Diváci se na ně mohou emocionálně napojit a ekonomické či právní rady se k nim dostanou poutavým způsobem. Středobodem vyprávění jsou skuteční lidé. Jejich potíže přímo před kamerou řeší tým finančních poradců a divák může sledovat, jestli se jim podaří jejich ekonomickou situaci zvrátit. V pořadu mícháme prvky různých žánrů, od tradiční publicistiky po reality show.
Zvýšila se za tu uplynulou dekádu finanční gramotnost v Česku? Ať už u protagonistů před kamerou, nebo diváků?
Změnila se zásadně. Je to vidět i na samotném názvu pořadu. Zatímco před deseti lety se zadlužení považovalo za něco standardního, dnes má slovo dluh velmi negativní konotaci pro respondenty i pro potenciální partnery.
Zatím jsme pro Českou televizi vyrobili pět sérií, které v zásadě kopírovaly českou ekonomiku. V prvních dvou řadách jsme se soustředili hlavně na sociální případy a aktéry, kteří nezvládali ani jednoduchou ekonomickou analýzu. Zkrátka si seřadit příjmy a výdaje vedle sebe. Otevírali jsme základní témata, třeba na co si půjčovat. Že dlouhodobé půjčky na bydlení jsou v pořádku, ale spotřebák na dovolenou či vánoční dárky už ne.
Tvůrčí tým v akci při natáčení série Krotitelé dluhů.
Jaký byl ohlas?
První série dosahovala z dnešní perspektivy ultra zajímavá čísla kolem 800 tisíc diváků na epizodu. I když je pravda, že to byla doba před digitalizací televize, kdy bylo na trhu málo kanálů.
Snažili jsme se vždy reagovat na aktuální témata, takže když začaly kolem roku 2012 padat úrokové sazby hypoték, v další řadě jsme se zaměřili na téma jejich refinancování. Pátá řada měla reagovat na téma důchodové reformy a řešit vytváření rezerv. To však už v televizi neprošlo, protože v ekonomické konjunktuře spojené s přeskupováním televizního trhu začala sledovanost logicky klesat.
Takže koronavirová krize a její ekonomické dopady vám nabídly divácky atraktivní téma?
Ano. Soustředili jsme se na drobné živnostníky, které krize postihla nejvýrazněji. Zejména pokud jsou závislí na službách. Chtěli jsme být pozitivní a motivační – ukázat podnikatelům možnosti, jak v krizových situacích uvažovat out of box, dívat se po nových odbytištích, diverzifikovat rizika. Nebo je propojit s experty, kteří jim pomůžou otevřít nové příležitosti.
Tým poradců z finančně poradenské společnosti Partners už popáté vyráží na televizní obrazovce krotit dluhy, tentokrát způsobené pandemií.
Třeba jsme točili o podnikateli, který z domácí garážové provozovny vyrábí skvělá podchlazená jídla pro restaurace. A když restaurace zavřely, najednou se mu celý byznys zhroutil. Snažili jsme se mu pomoct s online marketingem, který do té doby odmítal. Někdy ale krize jenom zviditelnila problematickou podstatu byznysu. Třeba že majitel a zakladatel firmy nezvládá svoji manažerskou roli, že mu firma začíná přerůstat přes hlavu.
Neuvažovali jste, že byste z Krotitelů dluhů vytvořili licencovaný formát, který byste mohli prodat do zahraničí?
Obávám se, že by to nefungovalo. Lokální legislativy se na různých trzích hodně liší, takže takový produkt by bylo nutné stavět vždy na míru danému prostředí. Navíc pokud chcete formát prosadit na globálním trhu, musí jít o extrémně silné věci, což značí investovat nemalé prostředky jak do vývoje, tak do prodeje. Televizní tvorba je momentálně v Česku značně podhodnocená, televize tlačí na fixní producentské poplatky, takže prostor pro investice do mezinárodních non fiction formátů není velký.
Může českým producentům rozšířit možnosti spolupráce s globálními streamovacími platformami? Mají o český obsah zájem?
V Česku zatím do lokálního obsahu investuje pouze HBO. Netflix má podle kvalifikovaného odhadu v Česku přes půl milionu předplatitelů, což znamená příjem přes miliardu korun. Přesto si na zdejším trhu vystačí s investicemi v řádech desítek milionů.
Aktuálně připravujeme projekt pro Netflix, ovšem v koprodukci s polským producentem, jelikož tam už Netflix lokální obsah vyrábí a polské věci skvěle fungují i mezinárodně. Jde o polsko-české historické téma, se kterým můžeme uspět na obou trzích a předběhnout tak dobu, kdy bude Netflix ve větším produkovat i lokální český obsah. Přemýšlíme také, že bychom tento projekt kofinancovali s finančním investorem, tak jak to děláváme u kinotitulů.
Česko je tedy pro globální giganty příliš marginální trh?
Podle mě zatím tito velcí hráči nedoceňují, že v Česku lokální obsah brutálně funguje. Když řeknu evropskému producentovi, že nám v kinech prošlo deset titulů, mezi nimi černobílá artová dramata, a v průměru si držím návštěvnost přes 150 tisíc diváků na titul, vždy je překvapený.
Český obsah v kinech je schopný dosáhnout i třicetiprocentního podílu, letos to může být i čtyřicet procent. V tom je český filmový trh unikátní. Přesto jsme stále vnímáni jako taková ta popelnice Evropy. Producenti z Holandska nebo ze skandinávských zemí, tedy z podobně velkých trhů jako je ten náš, s podobným počtem předplatitelů, prodají Netflixu starší film do videotéky bez problémů za třicet až čtyřicet tisíc eur. Český producent dostane o řád méně.
Nepřítomnost silných mezinárodních hráčů nahrává lokálním platformám. Třeba Voyo oznámilo, že chce do vlastní výroby vložit miliardu. To může být zajímavá příležitost…
To je správná úvaha. Ovšem pod podmínkou, aby lokální hráči vyráběli obsah konkurenčně srovnatelný s Netflixem. Zkrátka nejde jednoduše překlopit Ordinaci z terestriky na formát vida na vyžádání. Zatímco mezinárodní hráči cílí ve vývoji na teenagery kolem patnácti až sedmnácti let a snaží si tak podchytit příští publikum, čeští hráči z mého pohledu stále ztrácejí čas bojem o tradičního televizního diváka. Ale trh se hýbe, tak uvidíme. Třeba výroba konečně zacílí i na skupiny diváků dlouhodobě vynechávané.
Zůstává tak pro českého producenta klíčovým distribučním kanálem kino, kam čeští diváci na české filmy chodí?
Určitě. Pokud by kina nepřežila, znamenalo by to pro český film velký problém. Kino navíc dává producentům velkou svobodu v rozhodování. Důležité proto je, že pohřeb kin se evidentně nekoná.
Právě teď v kinodistribuci slavíte úspěch s komedií Patrika Hartla Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Čekali jste, že za šest týdnů pokoříte hranici půl milionu diváků?
Náš producentský odhad směřoval ambiciózně nad milion diváků. Ale to bylo před covidem. Film jsme připravovali přes pět let a na začátku musel majitel Bontonfilmu Martin Palán přesvědčit Patrika, že my jsme ti praví producenti pro zfilmování jeho knížky. A že to vůbec nebylo snadné! Patrik je ale náročný, zkrátka musel od nás dostat to, co chtěl a potřeboval.
S výsledkem pak v této době určitě spokojení jsme. Investoři dostanou investici zpět a ještě vydělají. Rozhodující je první víkend. Dřív se dala víkendová návštěvnost odhadnout už podle čtvrtků, ale v posledních týdnech jsou čtvrtky výrazně silnější než výsledná víkendová čísla.
U Prvoka, ale třeba i u Zátopka, čtvrteční návštěvnost naznačovala o třetinu vyšší počet diváků, než kolik jich nakonec do kina dorazilo. Diváci jsou zkrátka hladoví, navnadění na ten svůj film, takže se nahrnou do sálů hned první den a pak to spadne dolů. Trh se teď mění synergií mnoha vlivů, od fenoménu videa na vyžádání až po covid. Dřív se dala čísla dobře predikovat podle ohlasu na sociálních sítích, teď může být ohlas na sítích velký a do návštěvnosti se přesto nepřeklopí.
Na režijní debut Patrika Hartla přišlo za sedm týdnů do kin téměř 530 tisíc diváků.
Je snadné na film tohoto typu, s vysokým diváckým potenciálem, sehnat peníze z privátních zdrojů?
Love.Frame společně s Bontonfilm studios, které vede Ondra Kulhánek, ročně vyrábí dva až tři filmy, jak náročnější arthousové tituly, které financujeme z českých i zahraničních grantů, tak komerčnější věci, kde jsme schopni zhruba čtvrtinu i více budgetu vyskládat z privátních zdrojů, když tedy nepočítám televizní práva a předprodeje – jinak to je osmdesát procent. Máme vždy předem spočítaný distribuční i investorský break – když jsou odhady správné a dobře nastavený marketing, umíme investorům garantovat návratnost vkladů i zajímavé výnosy. Díky tomu se s námi pouštějí do projektů opakovaně.
U titulu typu Prvoka se investice vrátí v první vlně výnosů, dále už jde o výnosy, které u úspěšného filmu trvají roky i desetiletí, což je už zajímavé i finančně. Touto naší investorskou cestou chceme jít určitě dlouhodobě. Nyní se to týká komedie Tomáše Dianišky a zejména filmu z prostředí zápasníků MMA, na kterém producentsky spolupracujeme s Oktagonem.
Umíte vydělat i s náročnějšími tituly? Jak funguje producentská matematika u nich?
U arthousových titulů hledáme soukromé finance trochu jiným způsobem. Jde víc o sponzorství a podporu, i když i tyto tituly umějí vydělat. Podpořit komorní rodinné drama z roku 1968 typu našeho Slova (režie Beata Parkanová) znamená podporu filmu, který není jen komerční komedií, má smysl, při správné distribuci na něj přijdou diváci a může uspět v zahraničí. Sice to jde hůř spočítat a odhadnout než u romantické komedie, ale není to nemožné.
Film Já, Olga Hepnarová, který v roce 2016 otevíral na festivalu Berlinale sekci Panorama, vydělal v hrubém přes deset milionů. Snímek naši francouzští sales agenti prodali do jedenácti zemí do kinodistribuce a do dalších asi pětadvaceti teritorií na platformy videa na vyžádání a do televizí. Výnosy se dělí mezi čtyři země, ale na černobílé drama je to myslím super výsledek.
Producent Vojtěch Frič má dosud za sebou devět celovečerních filmů. Patří k nim i festivalový hit Já, Olga Hepnarová, který vybrali na 110 festivalů a Frič jej následně prodal do 36 teritorií.
V Česku v létě opět rozjelo výrobu několik zahraničních produkcí. Jaký to má dopad na český film a české producenty?
Vedle pozitivního dopadu na kvalitu filmového průmyslu způsobeného tím, že zahraniční produkce v Česku vyrábějí a utrácejí, to má i odvrácenou stranu. Třeba ceny za zábory lokací v Praze nebo návazné služby, jako je parkování, letí nahoru takovým tempem, že pro českou produkci se už Praha stává nedostupnou a myslím, že nebude v takové míře zaznamenána v českých filmech jako zbytek republiky.
My teď máme v různé fázi výroby pět filmů a většinu z nich točíme úplně mimo Prahu. Stejně tak je složitější sehnat kvalitní lidi. Náš filmový trh má zkrátka určitou kapacitu, kterou nápor zahraniční výroby vytěžuje, což pak může limitovat domácí tvorbu. Přitom rozdíly v honorářích na českém a zahraničním filmu nejsou nijak veliké.
