Rok se sešel s rokem a vy už zase spřádáte plány, jak z vás letos bude lepší člověk. Budete víc cvičit, brzo vstávat a třeba víc pomáhat druhým. Tak tady máte od nás trochu inspirace. Tohle jsou příběhy lidí, kteří od základů překopali svůj život a změnili svět kolem sebe. Miliardář, milionář a maturantka – možná jejich jména uslyšíte poprvé, ale stojí za to je znát. Každý má za sebou úplně jiný příběh, ale společné mají to, že díky nim je naše planeta zase o trochu snesitelnější místo k životu.
Douglas Tompkins
Hnědé manšestráky a zelený svetr z lamí vlny. Tak nějak vypadal posledních 20 let pracovní úbor někdejšího amerického miliardáře Douglase Tompkinse, zakladatele outdoorové značky The North Face (dnes má obrat v řádek miliard dolarů) a Espritu (který má po světě několik tisíc obchodů s módou). V byznysu a korporátní džungli strávil Tompkins 30 let, pořád víc ho ale lákala skutečná divočina. A tak před čtvrtstoletím dal sbohem skvěle rozběhnuté firmě a odstěhoval se do Jižní Ameriky. A miliardy, které za prodej svých značek získal, utratil, aby mohl pomáhat.
„Rostl ve mně pocit, že už nevyděláváme na prodeji oblečení, že vyrábíme jenom touhu. Touhu, která lidi nutí, aby si koupili něco, co vůbec nepotřebují. A já že jenom přispívám do téhle společenské mašiny na spotřebu,“ vysvětloval mi před osmi lety v Praze Tompkins, který v miliardovém Espritu nechal na visačky u zboží psát věci jako „Přemýšlejte, než tohle koupíte“ a „Opravdu to potřebujete?“.
Když se na začátku devadesátých let rozloučil s ředitelským křeslem v Espritu i polovičním podílem v korporaci, začal investovat do půdy v Argentině a v Chile. Se svou druhou manželkou dohromady skoupili přes milion hektarů a stali se tak největšími soukromými vlastníky půdy v Latinské Americe. Jenže tentokrát to nebylo kvůli byznysu.
„Tu půlku života, co jsem neproseděl v kanceláři, jsem strávil v horách. A tyhle výpravy mi ukázaly, jak znásilňujeme divočinu. A tak jsem založil nadaci a jeden po druhém skupujeme pozemky v Patagonii, z rozcupované a zneužívané země vytváříme zase jednotnou krajinu,“ vysvětloval Tompkins o něco později novou náplň svého života, záchranu Patagonie. „Abychom ji ochránili před drancováním průmyslem a nešetrným zemědělstvím, budujeme rezervace, které postupně předáváme argentinské a chilské vládě pod podmínkou, že na jejich území vzniknou národní parky.“
Kolem hor se ale Tompkinsův život točil i předtím, než do nich investoval většinu svého jmění. V roce 1966 začínal tím, že si půjčil pět tisíc dolarů a založil firmu na horolezecké vybavení.
„To bylo v době, kdy jsem se místo dokončení střední školy už několik let poflakoval po světě. Strmé štíty, výpravy do hor, lezení, extrémní lyžování, divoké řeky na kajaku.“ Taková byla náplň jeho práce do doby, než oslavil třiadvacet.
Tehdy si k tomu přibral výrobu vybavení do hor, značku pojmenoval The North Face podle té zákeřnější strany hory a začalo se mu dařit – tak moc, že za čtyři roky firmu prodal za desetinásobek, než kolik si na ni půjčil. „Tu ikonu outdoorového průmyslu z ní ale udělali jiní,“ vysvětloval Tompkins skromně.
Vlastní miliardový byznys na něj teprve čekal a měl jméno Esprit. Firmu na módní oblečení založil se svojí první manželkou a podnik jim celkem rychle rostl – napřed prodávali z pojízdné dodávky, během deseti let z toho byl byznys za stovky milionů dolarů. A pak ještě několikrát větší, když Esprit otevřel obchody i v Evropě a Asii.
Tompkins svojí firmě šéfoval přes 20 let – a celou tu dobu utíkal do hor. „Sedm měsíců v roce jsem byl v kanceláři, pět měsíců v přírodě. Asi bych to mohl vyučovat jako MBA studium – Management by Being Absent, jak vést společnost a nebýt u toho,“ smál se Tompkins.
Před několika lety mi v Praze vyprávěl, že vždycky se cítil být hlavně horolezcem, lyžařem, dobrodruhem – a až v druhé řadě byznysmenem. „V horách to celé začalo a mezi skalami a v lesích ten život taky dožiju,“ říkal. Měl pravdu. Na začátku prosince 2015 Douglas Tompkins vyrazil na poslední výpravu na chilské jezero Carrera. Jeho kajak se ve vysokých vlnách převrhl a Tompkins zemřel na podchlazení. Bylo mu 73 let.
Eugene Cussons
„Tady je Echo Charlie Charlie, přelétám hranici rezervace Manyeleti a rozjíždím protipytláckou operaci ve spolupráci s rangery. Znovu se zahlásím za 15 minut, Echo Charlie Charlie končí,“ ozve se z vysílačky, signál zapraská a Eugene Cussons se odmlčí. V Jihoafrické republice je tenhle jednačtyřicetiletý chlapík televizní hvězda., známý jako odhodlaný mladík z bohaté rodiny, který několik let zachraňoval týrané šimpanze v těch nejubožejších rozích Afriky a natočil o tom seriál na Animal Planet.
Přitom nastartováno měl na úplně jinou kariéru. Narodil se v provincii Transvaal v Jihoafrické republice, kde jeho rodina žije dlouhé generace a patří mezi prominentní vlastníky půdy. Cussons vystudoval byznys management a ekonomiku v Pretorii a zaplul do korporátního světa. Vyvíjel software pro finančníky, pracoval na počítačových nástrojích pro investory a na vývoji tradingových aplikací. „A pak jsem se rozhodl, že nechci zbytek života a kariéry prosedět u stolu,“ shrnuje dnes lakonicky moment, který úplně přehodil výhybku jeho životní cesty.
Možná to bylo něco jako volání rodu, protože Cussonsova rodina, která drží velké části pozemků v jihoafrických rezervacích, se ochraně přírody a africké zvěře věnuje už v několikáté generaci. Před 15 lety se Cussons rozhodl zkombinovat svoje manažerské zkušenosti a lásku k divočině, vzal svůj díl rodinné půdy v rezervaci v provincii Mpumalanga a založil útulek pro šimpanze.
Místo v něm našlo několik desítek zvířat, která byla zraněná, ve volné přírodě by nepřežila, nebo která byla chycená překupníky se zvířaty a týraná v klecích někde na trhu. Taková zvířata začal Cussons zachraňovat – někdy jen tím, že je koupil a odvezl do útulku, někdy jeho záchranné mise připomínaly spíš akce zásahových jednotek, když se pašeráci šimpanzů nechtěli svých úlovků vzdát. Dva roky po otevření útulku Chimp Eden o něm začala natáčet seriál Animal Planet a z Cussonse se stala hvězda.
Teď má ale novou kariéru. Před sedmi lety z vedení útulku odešel a začal se angažovat v boji s africkými pytláky. Několikrát týdně si obleče béžovou neprůstřelnou vestu, zahlásí se svým volacím znakem Echo Charlie Charlie a na motorovém padáku létá přes jihoafrické národní parky, aby honil pašeráky zvěře a ilegální lovce. Mimochodem, prsty v tom má i český podnikatel Pavel Březina a jeho přerovská firma Nirvana (která Cussonsovi ty motorové padáky na lov pytláků vyrábí), ale o tom si můžete víc přečíst v papírovém Forbes Life z roku 2015.
Tohle je totiž Cussonsův příběh a zaslouží si dopovědět. Zatím má bývalá televizní hvězda na starost menší skupinku strážců parku, které školí v leteckém honu na pytláky a v monitoringu zvěře i pašeráků ze vzduchu – s jihoafrickou vládou už se ale dohodl na tom, že se jeho pilotní projekt rozšíří i do dalších parků v zemi.
Maggie Doyne
Čtyřiatřicetiletá Američanka má za sebou opačný příběh. Místo aby využila rodinné dědictví nebo jmění z byznysu, začala od nuly. A nebyl to životní úděl ani dlouhá léta filantropie, které Maggie Doyne přivedly k jejímu lepšímu já. Byl to rok pomaturitní pauzy od školy, rok, kdy se z Ameriky vydala poznat svět.
Bylo jí teprve 19, když poprvé přijela do Nepálu. „Živě si pamatuju to první léto. Moji kamarádi všichni nakupovali nábytek do pokojů na koleji a chystali se na první rok výšky. Já jsem byla na severovýchodě Indie, kde jsem potkala skupinu Nepálců. Spřátelili jsme se a vzali mě s sebou domů. Nepál je krásná země, lidi jsou tak vstřícní a štědří… Přitom chudoba tam je děsivá,“ popisuje Doyne.
Nejhorší pro ni bylo vidět děti, které musely celý den pracovat, od rána do noci, aby pomohly uživit rodinu. „Všechno ve mně křičelo, že musím pomoct aspoň jednomu dítěti, když to půjde,“ vzpomíná. A tak to udělala, zaplatila za jedno dítě poplatky za školu, jídlo, učebnice. A když sehnala nějaké peníze, tak zaplatila za další a další, dostala i několik darů – a brzy podporovala chumel dětí.
Teď je to 15 let, co do Nepálu přijela poprvé, mezitím všechny svoje peníze, které naspořila ve Státech hlídáním dětí, vložila do rozvoje školy a sirotčince v údolí Kopila. Ten založila sama a dnes se v něm stará o stovku dětí, od batolat po náctileté, dalších 500 chodí do školy, kterou také založila.
„Neustále se v hlavě vracím k té devatenáctileté dívence, která to všechno začala. Kdybych tehdy nebyla tak sebejistá, naivní a odvážná, dnes bych tu nebyla. Tenkrát v 19 jsem sice nebyla nejmoudřejší, nejbohatší ani největší expert na sirotky a jejich vzdělávání, ale věděla jsem, že jsem našla něco, co mě naplňuje,“ říká Doyne.
Svoji naivitu a odvahu přetavila v odhodlání a zkušenosti, které ocenil i dalajlama nebo zpravodajská stanice CNN, která jí před šesti lety udělila titul Hrdinka roku.
„Neustále si říkáme, co uděláme, až budeme mít víc peněz, až budeme mít PhD., až se usadíme… Ale co když všechno, co potřebujeme k naplnění našeho údělu, je to, co už máme?“ vzkazuje vám Maggie. Chcete být lepší? Zkuste změnit svůj život teď a třeba změníte svět.
