Ve věku 80 let zemřel Karel Gott. K tomu smutnému odchodu z dnešní noci má snad momentálně úplně každý v této zemi co říct. Karel Gott je součástí nejen naší popkultury, nejen hudební ikonou, největší tuzemskou populární hvězdou v historii naší země. Snad každý má taky nějakou Gottovu píseň, kterou miluje. Někteří to možná tají, ale tu svou píseň má každý.
Hudební kritici budou dnes bezesporu ze všech úhlů analyzovat vliv Karla Gotta na českou populární scénu, jeho vliv na pop-music, ale i na zábavní průmysl jako takový: vždyť tenhle muž určoval podobu tuzemského popu po víc než 60 let. Na začátku jeho kariéry v 60. letech jej respektovali starší kolegové, později často i o dvě až tři generace mladší hudebníci, skladatelé, textaři, producenti. Nikdo podobný v dějinách české populární hudby není a nebyl. Tohle všechno už bylo a ještě určitě bude dnes řečeno.
Karel Gott byl však především neuvěřitelný profesionál. Každým coulem perfekcionista. Ani v tomto směru se mu nikdo v českém hudebním průmyslu nepodobal. Člověk, který byl schopen kantilénu přezpívat v nahrávacím studiu sedmdesátkrát, i když byli zvukař, textař, producent i skladatel zcela spokojení už po osmém pokusu. Karel Gott však dokonale spokojen nebyl. A tak se nahrávalo tak dlouho, dokud nebyl zcela spokojený i on.
Vše, co dělal, dělal Karel Gott pro své fanoušky. Za cenu absolutního nasazení. Za cenu nekonečné práce, dřiny, odříkání. Když byl na pódiu, každá z 20 tisíc fanynek v publiku si v tu chvíli mohla připadat, že je zrovna ona ta jediná na světě. Když pak zajel na Rock for People, šíleli i pravověrní rockeři – na památné Gottovo vystoupení na tomto festivalu v roce 2013 se dodnes v branži vzpomíná. Pokud něco opravdu uměl, byla to show. Prvoligová show.
Byla jsem toho ostatně svědkem. Loni na jaře jsme s managementem Karla Gotta začali hovořit o velkém profilovém rozhovoru pro Forbes. Mluvili jsme o mnoha úhlech, různých možnostech, mnoha aspektech jeho kariéry, jeho byznysu, ale i jeho života a osobních postojů. Mluvili jsme o světě neuvěřitelných čísel, která se s jeho byznysem pojila a pojí – zdaleka totiž nejde jen o těch 42 slavíků. Karel Gott vydal během šedesátileté kariéry 293 hudebních alb doma i ve světě. Od roku 1965, který počítáme za počátek jeho skutečné kariéry prvoligové hudební hvězdy, prodal Karel Gott přes 50 milionů nosičů. Takřka každý rok mu vyšla nějaká nová deska.
Abychom se na rozhovor s šéfredaktorem Petrem Šimůnkem dokázali co nejlépe připravit, vyrazila jsem loni v červnu do O2 areny – a dala si Gotta tak, jak mu to zpívá právě teď. Gotta at his best, abych byla přesná. Karel Gott tehdy uspořádal ve zcela vyprodané vysočanské hale obří koncert. První velkou show po dlouhé době, po dlouhé nemoci, poté, co na takovou show konečně měl dost sil, chuti na rozdávání, dost energie i dost hudebních nápadů. Jinak by totiž nevystoupil. Karel Gott nikdy nevystupoval jen napůl.
I proto, což jsme tehdy samozřejmě nevěděli, byl tenhle jeho koncert nakonec jeho úplně poslední, alespoň této velikosti. Bohužel. Rozhovor později ze zdravotních důvodů už také nebylo možné realizovat, společně jsme jej odložili, až se bude cítit lépe. Už nevyjde nikdy. Proto si dnes dovolím právě tenhle svůj zážitek z posledního koncertu Karla Gotta v O2 areně připomenout alespoň takto.
Když jsem na koncert šla, měla jsem vlastně trochu obavy. Vlastně nejsem a nikdy jsem nebyla žádný zvláštní fanoušek Karla Gotta. Obdivovala jsem jeho pracovitost, jeho nasazení jako novinářka i jako běžná posluchačka hudby, byť momenty, kdy si v 80. a 90. letech moji rodiče pouštěli v autě některé jeho zamilované kantilény (hlavně ty s Lucií Bílou), bych jako tehdejší teenagerka raději vytěsnila z paměti.
Nevěděla jsem, co čekat, navíc po čtyřech nesnadných letech, kdy Karel Gott prodělal tak závažné onemocnění, život ohrožující i ve chvíli, kdy nejste sedmdesátník. Karel Gott se ovšem vyléčil – a mein Gott, ten jeho koncert mě loni 12. června dostal do kolen. Naprosto mě dostal. Byl elektrizující – a byl strašně dobrej.
Ať si říká, kdo chce, co chce, schopnost udělat, odzpívat a odbavit takovou show, jako byla ta 12. června 2018 v O2 areně, by Gottovi mohli závidět kolegové o dvě až tři generace mladší. Byl jako vždy – naprostý profík. Byl v kondici, neskutečně zábavný, vtipný, ironický, „postarší zpěvák šlágrů středního proudu“, jak sám sebe tituloval, který „sám sebe až tak nežere“. Opakovaně se shazoval, dělal si ze sebe legraci, žertoval na téma svého věku i zdravotního stavu, ironizoval svůj někdejší status milovníka a svůdce žen všeho věku a halu narvanou od podlahy ke stropu bavil od první do poslední minuty místy velmi černým humorem. Na pódiu obří haly se objevil krátce po sedmé, ne, nenechával na sebe nekonečně dlouho čekat jako některé hudební pseudocelebrity. A ještě v deset večer zpíval.
Dal tehdy všechno, co jsme chtěli slyšet. A když vystřelil i moje guilty pleasures, tedy Když jsem já byl tenkrát kluk, naprosto mistrovsky vyšvihnutý Trezor a otextovaný původní song k seriálu Cirkus Humberto od Karla Svobody, měl mě v tu chvíli úplně v hrsti. Jako by byl zase kluk, bez nadsázky. Tolik sil, tolik energie, tolik skvělých nápadů. Opakované standing ovations, co měl nakonec, kdy celá hala řvala, dupala, jásala, až člověku šel mráz po zádech, ty jsem mu v tu chvíli mimořádně přála. Byl dojatý. Nemluvě o tom, že jeho tehdejší „look Toma Jonese“ mu mimořádně slušel. Stál tam, opakovaně se klaněl a my tam byli s ním. A Gott mit uns.
Zní to pateticky. Ale ta show byla prostě mimořádně dobrá. A občas přece trocha patosu neškodí. I ty zábavní vsuvky jako kantilénovo-rapový cover Být stále mlád / Forever Young, který vystřihli s Leošem Marešem, pochopitelně oba v kožichu, byly vynikajícím tahem. Stejně jako Ewa Farna, její skvostné Boky jako skříň (které zpívala, aby bylo jasno) a následná společná předělávka Čau lásko… Přátelé, takhle se dělá show. Žádná nostalgie, melancholie a oprašování starých fláků, ale všechno zase ještě o level výš, než jste zvyklí. Prostě Karel Gott. Tohle je totiž showbyznys tak, jak se má dělat, pokud má lidi bavit ne den, ne pár týdnů, ale celé dekády. Tohle prostě byl showbyznys ve své nejryzejší podobě. Byl. A nikdy už nebude jako dřív.
