Country je žánr bílých interpretů a Beyoncé si ho novou deskou Cowboy Carter bere zpět. Ale je to dobré album?
Skoro každý černošský umělec se dříve nebo později ve své kariéře rozhodl s žánrem country alespoň koketovat. Z těch největších legend se musejí zmínit jména jako Ray Charles nebo Solomon Burke, ale s country ve své tvorbě experimentovali i mnozí další. Rozhodně nejde o nějaký puristický žánr, ke kterému mají doposud exkluzivní přístup jen bílí muži.
Beyoncé rozhodně nezachraňuje country od zlých uchvatitelů, kteří si ho doteď uzurpovali. Ani posluchači klasického amerického country nejsou všichni bigotní, pološílení konzervativci z Texasu. Pokud by to tak bylo, těžko by byl jedním z nejzajímavějších nových jmen v žánru country/blues takový Charley Crockett.
Příběh Beyoncé a country se tak mnohem více blíží nedávnému prohlášení zpěvačky Dua Lipa, která své posluchače navnadila slovy: „Moje nová deska bude silně ovlivněna hudbou Massive Attack, Primal Scream a Oasis.“
Je vždycky hezké, když poprvé v životě slyšíte nádherné album Screamadelica, které Primal Scream vydali v roce 1991. Samozřejmě, že ani nevadí, když se k vám poprvé dostane až ve vašich osmadvaceti letech. Tím spíš lze pak chápat, že jste plní dojmů a máte neustálou potřebu mluvit o něm.
Ta chystaná deska Dua Lipa tak ale samozřejmě znít nebude. Vezme si nějaké prvky, obrousí jim hrany, tým čtrnácti producentů je prožene líbivým filtrem, a bude tedy asi nutné pak v rozhovoru raději znovu zmínit, k čemu přesně se odkazuje.
Beyoncé na nové desce zvolila stejnou strategii. Bere si z celé historie žánru, co se jí hodí. Zarážející je ale jiná věc. A sice že sama ani nepůsobí jako nějaká jeho nadšená posluchačka. Další deska z chystané trilogie alb si má prý podobným způsobem vzít na paškál rock a grunge.
Hudební časopis Rock & Pop měl svého času v záhlaví nicneříkající a poměrně obskurní motto „hudba je jedna“. Na Beyoncé sedí. Mluvit o všem, ale o ničem nemít pořádné znalosti, to je v dnešní době mantra každé správné diskuse na sociálních sítích.
Radikální umělkyně, která si dělá, co chce
Při vší dobré vůli se tomu dá těžko věřit. Je sice sympatické, že Beyoncé pozměnila text písně Jolene od country legendy Dolly Parton tak, aby byl více na straně ženské emancipace.
Nicméně cover je to opravdu nepovedený, stačí si vedle něj postavit verzi, kterou v roce 2004 nahrála kapela White Stripes. Z jejich podání vášeň slyšíte, možná píseň není tolik uhlazená a „správně“ zahraná, je ale mnohem živočišnější a tím i pravdivější.
Jistě, každá dnešní popová hvězda má kolem sebe tým tolika poradců a producentů, že jí těžko můžeme vyčítat nějakou absenci „pravdivosti“. Silná tvrzení o „nekompromisní umělecké vizi“ se ale zdaleka neobjevují jen na fanouškovských fórech typu Reddit.
Pronikají i do nefanouškovských recenzí, které by k hudbě přece jen měly přistupovat ve větším kontextu a nespokojit se jen s prohlášením, že „Beyoncé je prostě Bohyně“ nebo „mám z toho husinu“.
V nejvtipnějším zhodnocení nové desky Beyoncé, které jsem doposud objevil, stálo: „Všimli jste si, že její písně jsou vlastně jako symfonie od Mahlera?“ No tedy! Jako Mahler, Rachmaninov, Smetana a Bach rozhodně vedle Beyoncé působí takový Tim Buckley.
Ten před svou předčasnou smrtí ve 28 letech jako své vůbec poslední dílo nahrál v roce 1974 album Look at the Fool. Buckley na to šel z opačné strany než Beyoncé a jako bílý folkař se pustil do rhythm and blues, žánru, který v té době „patřil“ černým umělcům. Kulturní apropriace? Ale kdeže, spíše opravdová láska k žánru.
Deska Look at the Fool navazuje na volně se vznášející funk rock alba Greetings from L.A a Sefronia, ale posouvá ho do zcela jiných sfér. Timův hlas plný erotické touhy – sladké i bolestné, medové i drsné – zní prostě úchvatně. Dělat si, co chcete, ono to zní hezky, skoro až ideálně, k tomu je potřeba i ochota riskovat, vyjet ze zajetých kolejí a nebát se na té cestě udělat pár chyb.
Tim Buckley si asi dělal, co chtěl. Beyoncé v tom jen utvrzují lidé kolem ní. Je také dobré si připomenout, že jakékoli nové subžánry a nové reflexe starých žánrů vždycky byly spjaté s technologickým pokrokem a novými možnostmi, jak tvořit.
Někdo vytvoří nějakou „novou mašinku“ a skrze ni jiní lidé vyjadřují své pocity a ideje.
Beyoncé se v roce 2024 obrací do minulosti, ale dělá to hlavně proto, že sama před sebou v budoucnosti nevidí vůbec nic. Přitom její první kapela, Destiny’s Child, byla koncem devadesátých let jedna z těch zajímavějších, které jste mohli v mainstreamovém popu slyšet.
Nepřesvědčivé argumenty
Najdete spoustu recenzí, které tvrdí, že s novou deskou Beyoncé ještě překonává Renaissance z roku 2022, podle mnohých její opus magnum (za mě je od Beyoncé pořád nejlepší píseň Halo – ovšem v podání Lotte Kestner, která zazněla v seriálu Mladý papež).
Především se nemůžu ubránit dojmu, že všechny argumenty, proč je Cowboy Carter tak dobrá deska, jsou zatím dost nepřesvědčivé. Že to chce odvahu, „vzít si zpět“ country, to máme vyřešené.
Že je to eklektická deska se spoustou vlivů, zdaleka ne jen country, ale i asi dalších sedmi žánrů? To uznávám, ale stejně tak by naopak šlo mluvit o roztříštěnosti, absenci vlastního stylu, nezvládnutém megalomanství (78 minut, opravdu?), potažmo ochotě ukrást a použít všechno, co vás jen v tvůrčí krizi napadne.
Ano, bavíme se o popu pro masy, ale opravdu je nutné chválit Beyoncé za to, že na desce zpívá mnohem více i lépe, než tomu bylo zvykem? Je nutné se stále bavit o tom, že Beyoncé „přežila“ nevěru svého muže a je skutečným vzorem silné, nezdolné ženy pro všechny ostatní, kterým se tahle, vlastně celkem dost běžná a banální věc, kdy stala?
Máme být opravdu unešení z toho, že se na desce používá více skutečných hudebních nástrojů a lze zaslechnout i zvuk přírody a zpěv ptáčka? Beyoncé a její tým se snaží posluchače urputně přesvědčit, že nerespektují daná pravidla, rebelsky si dělají s žánry, co chtějí a dohromady tvoří geniálně eklektické a postmoderní dílo.
Připomínají tím dnešní rádiové dramaturgy. Hudba v rádiích totiž dneska často zní, jako kdyby ji generoval počítačový program, v mnoha případech tomu tak i skutečně je. A nová deska Beyoncé také nezní, jako by ji dělali skuteční lidé.
Ale nějaká forma umělé inteligence, která absorbovala šedesátá a sedmdesátá léta z historie pop-music a při zadání dostala jako klíčová slova „pocta“, „odkaz“, „profesionalita“, „staré s novým“ a „předstírej lidskost“.
Když jste součástí mainstreamu, máte samozřejmě spoustu věcí v lecčem těžší a za většinu z nich nijak nemůžete, je to prostě daň za velký okruh vašich posluchačů. To, co říkáte, musí být unifikované a jednoduše pochopitelné, protože nikdy nevíte, ke komu vlastně mluvíte.
Svým způsobem je hudba popových hvězd typu Beyoncé stejná jako politické programy stran, které chtějí uspět ve volbách. Nesmí moc vybočovat, jde lidem naproti v tom, co chtějí slyšet.
Občas se nějaké velké popové desce podaří, že nenadchne jen své skalní posluchače, ale je i takzvaně pro kritiky. Dokonce se to v posledních letech děje čím dál tím více. Řekl bych, že desce Cowboy Carter by se to mohlo stát taky. O jejích samotných (ne)kvalitách to ale nevypovídá vůbec nic.
Jen je dostatečně pompézní a rozmanitá, aby oslavila lidové kritiky a zároveň za sebou má i dostatečné množství silných dobových příběhů, z nichž určitě s trochou snahy půjdou vytvořit dvě až tři obstojné kulturní války a jedno velké poselství o genderové a mocenské nerovnováze, aby si s ní užili i kritici progresivní.
Pokud při poslechu desek pořád ještě „nenastavujete zrcadlo“ a stačí vám, aby i něco takového, jako je popová deska, znělo alespoň trochu nezaměnitelně a čerstvě, nevěšte hlavu.
Nedávno vyšla také nová deska kapely Vampire Weekend. A je to úplná učebnice toho, jak má v roce 2024 znít moderní pop.
