Joe je učitel, který miluje jazz. Tak moc, až se kvůli němu nepřímo dostane do kómatu, jeho duše se kvůli tomu oddělí od těla a přesune se do jiné dimenze. Jinde by takový námět na animovaný film dost možná s povytaženým obočím letěl do koše, na poradě ve studiu Pixar nad ním ale pravděpodobně nikdo ani nemrkl.
Pokud totiž slavné animační studio zrovna nenahání čísla merchandisingu strojovými sequely Aut nebo Hledá se Dory, umí svoji tvorbu vměstnat do nevídaných světů s postavami se zcela svébytnou duší.
Ta Joeova se nechce smířit s tím, že by měla zemřít, a tak na poslední chvíli unikne do Neznáma, místa, kde se nenarozené duše teprve chystají na životní pouť v našem světě. Omylem se stane průvodcem hubaté duše číslo 22, kterou život na naší planetě vůbec neláká, a na její „výchově“ si už vylámali zuby takoví mentoři jako Lincoln, Koperník nebo Matka Tereza. Že by ji dokázal pro pozemské slasti nadchnout „průměrný“ Joe?
V jiné dimenzi se Pixar opírá o snový vizuál osázený půvabnými nápady, které netvoří únavné popkulturní narážky, spíše drobné verbální i vizuální anekdoty, u nichž se zatetelíte i po několika zhlédnutích. Krajinu Neznáma řídí dvourozměrně animovaná mluvící kvantová pole, která se všechna jmenují Jerry. Joe a 22 se navíc dostanou i do zóny, kam se schovávají duše v rauši, v obsesích nebo v zápalu a kterou brázdí loď s mystikem za kormidlem, jenž se tak odpoutává od své lidské schránky pouličního umělce.
O fungování Neznáma toho zjistíme přesně tolik, aby to stačilo ke zhmotnění zcela unikátního světa, který připomíná snad jen krajinu vědomí z tematicky i stylově příbuzné pixarovky V hlavě. Studio tak po emocích znovu zachycuje prchavě abstraktní psychické procesy, jimiž jsou tentokrát povahové rysy a složky osobnosti, díky kterým se duše stávají zvědavými, uzavřenými nebo dokonce narcistickými. Všechny ale musejí najít svoji jiskru, aby se dostali na Zem.
Tam se nakonec přesunou i Joe s 22, vklouznou ale do trochu jiných těl, než čekali a podívají se na svoji realitu jinýma očima. Dynamika dvou nemotorných ztracenců vyvolá například ducha loňského francouzského filmu Kde je moje tělo?, režírující Pete Docter v této části filmu navíc prodává New York tím nejzamilovanějším a nejlichotivějším okem. Kdo by řekl, že po letošní minisérii Mělas to vědět a komedii V úskalí bude největší reklamou na město animák?
Film, ve kterém protagonisty srdnatě mluví Jamie Foxx a Tina Fey a v němž se jazz přelévá do éterických elektronických pasáží od Trenta Reznora a Attica Rosse, se měl poprvé představit loni na zrušeném festivalu v Cannes. Pak se měl s velkou pompou vydat do kin, po projekcích na několika menších přehlídkách se ale zatím dostává jen na malé obrazovky díky službě Disney+. Jeho cesta ale bude s nejvyšší pravděpodobností pokračovat i na Oscary a Zlaté glóby.
Tam se střetne hlavně s ručně animovanými Vlkochodci, kteří jsou zase k dispozici na Apple TV+. Ti ale z obrazově podmanivého sbližování dvou dívek, které se dokážou měnit ve vlky v Irsku 17. století, těží až příliš modelový a průhledný příběh o zlém invazivním člověku a nespoutané přírodě, co by se neměla krotit. Duše je unikavější i méně podbízivá, i když dojímá hned v několika momentech stejně, jako když se V hlavě Radost loučila s Bing Bongem.
Nazírat na filmy z pohledu uvedení v době pandemie je trochu líná a krátkozraká berlička, u výjimečné novinky ale nelze odolat. V jiné době by Duše vypustila celkem banální poselství o tom, jak nám překotné plnění vytyčených cílů a bezmyšlenkovité nahánění vytoužených met zatmívá pohled na to, co nás doopravdy naplňuje a činí nás autentickými. Současné zpomalení není třeba z mnoha důvodů romantizovat, přesto jako by Duše svojí katarzí sejmula část tíhy z kolektivního pocitu, že nám život teď někde utíká.
Jo, Pixaru se to zase jednou podařilo.
