Pasivní dům? To raději ne, tam se nesmí otvírat okna, větrá se vzduchotechnikou a je to celé zaizolované, to vůbec není zdravé. To nechci.
Zhruba nějak takhle zní častá reakce, se kterou se architektky Barbora Jozová a Vladislava Zikešová setkávají, když svým klientům – kteří to sami nevyžadují – navrhnou, že by pro ně vymyslely pasivní dům.
„O pasivních domech koluje neuvěřitelné množství mýtů a lidé se jich proto pořád tak trochu bojí,“ říkají dvě mladé architekty. Společně tvoří architektonické studio Kreatier a pasivní stavby jsou jejich poznávacím znamením.
„Tak jsme na to zkusily jít jinak a každému hned neříkáme, že mu navrhneme pasivní dům, ale rozpitváme ho a nabízíme a vysvětlujeme jednotlivé funkce a nakonec ho skoro vždycky vytvoříme,“ líčí svou strategii a smějí se.
„Zjistily jsme totiž, že detaily, ze kterých se pasivní domy skládají, lidé chtějí, protože se jim díky nim lépe bydlí. A nám je jedno, jestli splníme definici nebo ne. My chceme navrhovat stavby, které budou dávat smysl a budou správné.“
Série několika jejich správných budov v projektu Meandr v Řeži u Prahy loni získala cenu veřejnosti v soutěži o realitní projekt roku ve Středočeském kraji a Vlaďku s Bárou to utvrdilo v tom, že se vydaly správnou cestou.
Foto Michael Tomeš
Barbora Jozová a Vladislava Zikešová.
Před pěti lety se přitom daly dohromady jen náhodou – coby bývalé spolužačky z ČVUT si čas od času zašly na skleničku, a i když v té době nebyly nijak velké přítelkyně, zjistily, že každá chce rozjet vlastní podnikání. A tak se domluvily, že bude pro obě jednodušší, když to zkusí spolu.
„Dodneška mě udivuje, jak si navzájem sedíme a doplňujeme se, to se mi v práci předtím s nikým nestalo, směje se jednatřicetiletá Vlaďka. „A ještě se z nás staly opravdu dobré kamarádky,“ doplňuje ji o rok starší Barbora.
Kromě názoru na to, jak by se mělo stavět, mají obě přítelkyně společnou ještě jednu věc. Obě mají zhruba dvouleté děti a svůj ateliér, ke kterému patří už dvě další zaměstnankyně a v archivu má přes sto projektů, řídí nejčastěji z domova a rýsují po nocích. „Je to paradox, ale podnikání se nám začalo hodně rozjíždět přesně ve chvíli, kdy přišly děti. Tak jsme si řekly, že to zkusíme i s nimi, že to bude fajn přivýdělek k mateřský. No a spletly jsme se. Máme toho teď mnohem víc než předtím.“
Proč budí pasivní domy v lidech nedůvěru?
VZ: Protože to jsou stavby s velmi nízkými nároky na energie. To řešíme kvalitní tepelnou izolací a zajištěním dokonalé vzduchotěsnosti. A toho se lidi bojí.
BJ: Hodně si totiž představí dům, ve kterém nevětráte a místo toho na vás fouká nepříjemný studený vzduch jako z klimatizace v kanceláři. To sice vůbec není pravda, ale je pořád potřeba to vysvětlovat. Že řízené větrání sice zní hrozně, ale opravdu není žádné zlo a že naopak dokáže výrazně přispět k tomu, aby vám doma bylo dobře.
VZ: A pak taky pomáhá zdůraznit, že ty nízké energetické nároky se zvládnou částečně, nebo dokonce úplně pokrýt obnovitelnými zdroji. Třeba fotovoltaickými panely nebo tepelným čerpadlem, která se ideálně doplňují s krbem v obýváku.
Kolik pasivních domů jste už navrhly?
VZ: Řekla bych, že téměř všechny domy, které navrhujeme přímo, jsou nakonec pasivní.
BJ: Když navrhujeme pro developery, tak je naše rozhodovací právo samozřejmě menší a je těžší je přesvědčit. Ale i u nich se nám daří se k ideálu aspoň přiblížit a do projektů dostat některé prvky tak, abychom byly spokojené.
A proč vás uspokojují zrovna pasivní domy?
BJ: Myslím, že to vychází z toho, jaké jsme. Obě si uvědomujeme realitu klimatické změny a jsme součástí generace, kterou to trápí. Řešíme to i v osobních životech, třeba co kupujeme za potraviny a v čem jsou zabalené. A tohle je takový odraz do profesního života. Došlo nám totiž, že to není tak, že jako architekty nic nezmůžeme, naopak. Když navrhneme pár pasivních domů, tak už přece něco uděláme!
A nejde ani tak o pasivitu jako o to, aby ty domy byly efektivní, funkčně i půdorysně. Aby tam nic nepřebývalo, s energiemi se šetřilo a lidi se k těm stavbám chovali rozumně. Každý klient je jiný, někomu stačí půlka maringotky a je to úplně v pořádku, někdo potřebuje obrovský dům a to je taky v pořádku, ale pak ať je dobře vyřešený.
VZ: Bára to shrnula dobře, já vždycky říkám, že mám radost, když si můžu nakoupit do svého vlastního látkového pytlíčku. Je to taková drobnost, ale vnitřně mě to dělá v tu chvíli vysloveně šťastnou. Že se mi podařilo nepřispět dalším plastovým obalem a chci to dělat i v práci.
Takže kdybyste dostaly poptávku, která by žádný ekologický prvek neobsahovala, tak byste ji nevzaly?
BJ: Asi bychom to nevzdaly bez boje. Asi bychom ji vzaly, ale s tím, že se to pokusíme do klienta naprat. (smích)
VZ: … že se tu situaci pokusíme zvrátit (smích) a dobře ho informovat…
BJ: … a zkusit aspoň nějaké drobné změny. My nelpíme na tom, aby náš návrh splnil číselné parametry pasivních domů, my lpíme na tom, aby se tam lidem dobře bydlelo. Aby klienti v létě neměli doma 32 stupňů, a na to už najednou slyší. Protože o to, jak se jim tam bude žít, se zajímají všichni. Často to je o volbě těch správných slov.
VZ: Rozhodně. Protože když začneme vysvětlovat, že to jsou správné domy, protože mají správné detaily, tak jsme najednou na stejné lodi. Protože už neřešíme nějakou abstraktní pasivitu, ale ty správné detaily. A tam patří i spousta dalších věcí, nejenom zacházení s energiemi.
Jako třeba?
BJ: Třeba funkční prvky. Že vstup do domu by měl být krytý, aby na vás nepršelo, a že pod střechou by měla být i terasa…
VZ: … nebo aby u každého fungovala přirozená orientace po domě či bytě. Tedy to, že vejdete a intuitivně poznáte, kudy do obývacího pokoje, kde bude asi technické zázemí, kde nějaká klidová zóna…
BJ: … a taky zachování intimity, aby každý člen domácnosti měl svoje místo a nerušila ho tam třeba špatná akustika domu.
Co všechno musíte o svých klientech vědět, abyste jim tohle dokázaly navrhnout podle jejich potřeb?
BJ: Tak ideální je vědět co nejvíc, ale ne každý se chce otevřít.
VZ: Na tohle už máme taky svůj trik a pracujeme tak, že každému děláme vždycky několik různých verzí. Většinou rovnou tři varianty, které se liší jak v dispozici, tak v koncepčním návrhu, a tím si zjišťujeme klientovy požadavky. Protože mu vlastně nastiňujeme možné situace, jak v tom domě fungovat, a on si zrovna uvědomí: jo aha, ale ta ložnice vedle obýváku by pro mě nebyla dobrá, protože já špatně spím, dejte mi ji teda tak, jak ji máte v té druhé verzi, kde je oddělená. My si tím tříbíme půdorys, klient dostane šanci zjistit, co vlastně chce.
BJ: Je to teda časově hodně náročná fáze, protože my jim de facto navrhujeme tři domy, ale zjistily jsme, že to jinak neumíme, že jiná cesta k úspěchu nevede. A taky se vždycky těšíme, z které varianty si klient vybere víc, protože dost často to je tak, že jednu dělám já, druhou Vlaďka a třetí dohromady. Tak je to i trochu taková soutěž kdo s koho.
A nekazí vám to soutěžení firemní kulturu?
VZ: Ne, my to ještě vždycky vzájemně konzultujeme, takže s tím, co prezentujeme, souhlasíme obě. A já jsme naopak ráda, že je v té práci rozmanitost. A naštěstí klienti si vybírají docela 50 na 50, takže tam zatím není žádný důvod pro rivalitu.
Máte každá svůj vlastní styl?
BJ: Rozhodně. Já bych řekla, že já jsem obecně víc při zemi, že všechno dělám menší, jemnější a Vlaďka má větší rozlet.
VZ: Já jsem takový brutalista.
Z čeho to vychází? Jste takové i v osobním životě?
VZ: Tam bych řekla, že jsme skoro naopak. (smích)
BJ: Já si myslím, že u mě je to skoro tím, že hned ze začátku kariéry jsem začala domy projektovat, a když jsem si pak uvědomila, co ty moje výmysly v projektu, a nedej bože v realizaci, znamenají, tak mě to trochu usadilo na zem.
VZ: Já jsem zase dělala interiéry, které jsou, dá se říct, prakticky bez omezení. A dělala jsem navíc často komerční prostory, tam je naopak žádaný nějaký wow efekt a asi mi to zůstalo.
Foto Michael Tomeš
Nabídku na projekt Meandr, který dostal cenu veřejnosti v soutěži o realitní projekt roku, jste dělaly v době, kdy jste jedna měla těsně před porodem, druhá těsně po něm. Neplánovaly jste si dát pauzu?
VZ: Ono to takhle vyšlo náhodou, my jsme proti mateřské nikdy nic neměly, na druhou stranu jsme na ní nelpěly za každou cenu a tohle byla svým způsobem životní nabídka. Do té doby jsme dělaly interiéry, byty, rodinné domy a strašně jsme si projekt tohoto typu přály a usilovaly o něj. Takže když se nabídl, tak jsme si řekly, že i za cenu toho, že bude paní na hlídání, že manžel bude občas muset pohlídat, že se v noci nevyspíme, tak do toho půjdeme. A vyplatilo se to.
BJ: Ono to bylo svým způsobem zhodnocením našeho dlouhodobého a aktivního vyhledávání klientů, které se prostě začalo ukazovat.
Jak se vám s takhle malými dětmi pracuje?
VZ: Mně se svým způsobem ulevilo a práce je pro mě najednou méně stresující. S dětmi člověk řeší úplně jiné věci a tou prací najednou odpočívá. Myslím, že jsem klidnější i proto, že si v duchu říkám „A co, když nebudou zakázky, tak budu se synem doma.“
BJ: Já si najednou vážím každé minuty, kdy pracuju. Nějaké prohlížení Facebooku nepřipadá v úvahu a jakmile můžu, tak sednu k počítači a pracuju a nemám jinou možnost. Do jisté míry se naše práce i zefektivnila a zrychlila, ale to souvisí i s tím, že už máme své odrýsováné a máme už jisté profesní sebevědomí a začíná se to sčítat. Takový přirozený vývoj, řekla bych.
VZ: A rozhodně bychom neměnily!
