Malíř Vojtěch Kovařík patří mezi nejvýraznější tváře tuzemské umělecké scény. Jeho obrazy se ve světových aukčních domech draží v průměru za 2,1 milionu korun. Pro něj ale spíš než peníze představují milník výstavy. Před několika dny jednu zahájil a po pěti letech se se svým dílem vrátil do České republiky.
Při komentované prohlídce své nové výstavy Od linií k hmotě v pražském Museu Kampa prohodil Vojtěch Kovařík sotva pár vět.
Jako by k několik metrů měřícím plátnům vycházejícím zejména z antické mytologie už nebylo co dodat. Jako by se mu v nich povedlo všechny otázky, které už tisíciletí provázejí lidskou existenci, jednou provždy vyřešit.
Výstavu má třicetiletý rodák z Rožnova pod Radhoštěm v pražské instituci vůbec poprvé. Během své kariéry ale už předváděl svá díla v Paříži, Bruselu, Sao Paulu nebo New Yorku.
Většinu sólových výstav zaštítily jeho dvě zastupující galerie, původem brazilská Mendes Wood DM nebo pařížská Derouillon. Ty absolventa Fakulty umění Ostravské univerzity zastupují několik let.
„Prostory těchto galerií už jsem trochu vyčerpal, začalo se tedy nabízet, abychom společně zkusili ohledně sólových výstav oslovit i jiné instituce,“ říká Kovařík a připomíná tím svou nedávno zahájenou výstavu v texaském Dallasu a právě probíhající výstavu v hlavním městě.
„Kampa je teď, v tuhle fázi mé kariéry, dost zásadní,“ dodává s tím, že už jako mladý toužil v podobné instituci vystavovat. Na pražské výstavě, která trvá do září tohoto roku, představil nejen velkoformátové malby, ale i betonovou sochu nebo pozlacený reliéf.
Jaký je návrat do české galerie po více než pěti letech?
Je to skvělý pocit, vždy jsem měl sen vystavovat v institucích, jako je Kampa nebo Rudolfinum. A vrátit se po tolika letech na českou scénu silnější je samozřejmě výborné. Že jsem se do Česka vrátil do respektované instituce, je pro mě známka toho, že svou práci dělám zřejmě dobře.
Výstava je pro mě jakési vnitřní uspokojení a také jsem rád, že mohu po mnoha letech ukázat svou tvorbu domácímu publiku.
Každá institucionální výstava může mít dopad na cenu umělce na trhu. Vnímáte svou tvorbu i skrze své komerční úspěchy?
Je pravda, že každá taková událost dopad na ceny má. Třeba v Dallasu, kde teď běží moje výstava Under the Weight of the World, ceny děl zvedala. Rád bych ale řekl, že mi nejde jen o nárůst ceny, ale spíš o nárůst prestiže. Poslední dobou se nám daří umisťovat díla do muzeí, což je pro umělce vůbec to nejlepší, co se může dít.
V jakých muzejních institucích jste?
Nedávno se zastupující pařížské galerii povedlo dostat moje dílo do Los Angeles County Museum of Art (LACMA) a pak do pařížské Palais de Tokyo.
Jak tenhle proces funguje? Představuji si to správně, že někdo z vaší galerie přijde za danou institucí a řekne: Nechybí vám náhodou ve sbírce nějaký Kovařík?
Za tím je kvalitní práce lidí z galerie, do které já příliš nevidím. Určitě tam ale hrají velkou roli kontakty zastupujících galerií s danými institucemi.
Zastupují vás dvě zahraniční galerie. Jak to funguje prakticky? Nelezou si vzájemně do zelí?
Kupodivu to zatím funguje. A funguje to už pět let. S každou z galerií máme domluvu, že udělám jednu sólovou výstavu ročně, do toho mám i veletrhy a skupinové výstavy. Není toho málo, ale zvládnout se to dá.
Během komentované prohlídky zaznělo, že jste nejmladší umělec, který kdy v Museu Kampa měl sólovou výstavu. Čím si myslíte, že to je?
Myslím si, že u nás obecně platí, že se v institucích vystavují zejména starší či už nežijící umělci. Podle mě je ale skvělé, když se české instituce nebojí být i trochu odvážné. Program je důležité ředit i mladými umělci… A mně osobně volba Musea Kampa samozřejmě lichotí.
Když jsme se bavili naposledy, zmiňoval jste, že se obáváte toho, jak v Česku vaši výstavu přijmou. Proč?
Vždycky jsem se z nějakého důvodu snažil vyhýbat české umělecké scéně a tvořil jsem si trochu v ústraní a klidu. Takže jsem nikoho u nás se svojí tvorbou pořádně nekonfrontoval. Možná tedy proto. Taky mám v sobě zakódované, že v Česku je scéna trochu citlivější.
Co tím myslíte?
Nedávám sice moc rozhovorů, ale když si sem tam o sobě něco přečtu, většinou se tu o mně píše jako o komerčně úspěšném umělci nebo o umělci, který je úspěšný na světových trzích.
To je sice pravda, ale mám pocit, že se pak na mou tvorbu nahlíží zejména přes tento filtr, který k vnímání děl není zapotřebí. Doufám tedy, že v tomto ohledu by mi mohla pražská výstava pomoct.
To, že se vaše obrazy draží v aukčních domech jako Sotheby’s nebo Christie’s v průměru za 2,1 milionu korun, je ale fakt…
Přiznám se, že ceny raději nepřepočítávám a vývoj cen sleduji jen okrajově. Vlastně ani nevím, jestli mě to těší. Peníze jsem nikdy neřešil, i když jsem samozřejmě rád, že se uměním dokážu živit.
Jen si musíte uvědomit, že aukční trh je s cenami opravdu někde jinde, než jsou ceny děl zastupujících galerií. Možná to bude překvapivé tvrzení, ale myslím si, že onen úspěch v aukcích je tak trochu na škodu.
Přiznám se, že ceny raději nepřepočítávám a vývoj cen sleduji jen okrajově.
Proč?
Mám za to, že moment, kdy se moje obrazy dostávají do aukcí, přišel v mé kariéře až příliš brzy.
Jak to myslíte?
Zastupující galerie se snaží o udržitelný a dlouhodobý růst kariéry daného umělce a ceny zvedají pomalu. Když se ale stane, že se nějaký sběratel rozhodne prodat obraz do aukce a on se vydraží za vysokou částku, daleko vyšší, než za jakou se prodávají obrazy skrze galerie, může to motivovat další sběratele, aby udělali to samé…
Kdyby se takhle rozhodlo několik sběratelů najednou, může mě to hodně poškodit.
Jak? Bude na trhu najednou až příliš Kovaříků a klesne jejich cena?
Přesně tak. Samozřejmě to ale můžete moderovat tím, že víte, komu obrazy prodáváte, máte s nimi vztah a vzájemnou důvěru a můžete si být jistý, že se vašich děl nebudou zbavovat. Ale někdy zradí i ti, kterým důvěřujete, a to bolí. Klíčem jsou institucionální sbírky.
Kdybych teď přišla za vaší zastupující galerií s tím, že chci koupit váš obraz, jak dlouho bych si na něj počkala?
To nevím.
Vy nevíte?
Ne, i když by mě to vlastně zajímalo. Galerie v téhle chvíli upřednostňují prodej do institucí. Popravdě se o provozní věci nechci příliš zajímat. Když jsem na začátku kariéry řešil převozy a produkci, vcelku mě to od tvorby odrazovalo.
Umění se věnují i vaši bratři, malíř Jan Vytiska a sochař Jiří Kovařík. Ovlivnila vás nějak jejich tvorba?
Zásadně mě ovlivnilo prostředí. Že by mě přímo ovlivnila technika nebo výrazové prostředky, si ale nemyslím. Každý z nás má jiný přístup, uvažování a vizuální jazyk. Možná nás spojuje to, že jsme všichni tak trochu pohádkáři a každý vyprávíme příběhy, i když jiné.
Když se doma sejdete u jednoho stolu, bavíte se o umění?
Potkáváme se dvakrát do roka v Rožnově pod Radhoštěm. O Vánocích a na Velikonoce většinou vedeme opravdu dlouhé, někdy až vyčerpávající debaty. Většinou mluvíme tak moc, že se zase nějakou dobu nemusíme vidět.
Nedávno jste Řecko opět navštívil. Odvezl jste si odtamtud nějakou konkrétní inspiraci pro další tvorbu?
Nápady sbírám průběžně. Řecko mi napomáhá nejen tematicky, ale hlavně proto, že si tam můžu opravdu odpočinout. Udělám si tam čas na čtení, což doma moc nejde. Když jsem v Česku, trávím většinu času v ateliéru. I proto si po uvedení výstavy na Kampě dávám pauzu a opět jedu s rodinou na chvíli na jih do Řecka.
Řecká mytologie je na příběhy bohatá, nemáte i tak strach, že se jednoho dne téma vyčerpá?
To je otázka, kterou jsem si už také položil. Řecká mytologie je nevyčerpatelná studnice inspirace. Jestli to tak opravdu je, ukáže čas. Tohle téma mě teď plně fascinuje, může se ale stát, že mě jednou vnitřně unaví a přijde jiné.
Už na pražské výstavě ale nejsou všechny obrazy striktně navázány na antickou mytologii. Je tam jeden obraz, jmenuje se Sen o červeném koni, který vychází čistě z mého snu.
Náměty na obrazy se vám ve snu objevují často?
Ano. Pak se probudím a vím, co chci kreslit. Zní to sice skvěle, ale nevýhoda je v tom, že člověk pak obrazem úplně žije a nemyslí na nic jiného. V myšlenkách pořád maluji, i když nejsem v ateliéru.
Jak si na tvorbu děláte klid?
Někdy třeba jen dvě hodiny v ateliéru šteluji správnou hudbu, abych se dobře naladil. Obecně ale tvořím v klidu, a to i když dodělávám věci na poslední chvíli. A myslím, že z mých obrazů je to cítit, jsou harmoničtější než před lety. To i díky technice, kterou si postupně více osvojuji. Neznamená to ale, že projekty nebývají složité.
Příběhy, které maluji, jsou velké. Mám pocit, že pro ně potřebuji velké plátno.
Na Kampě vystavuji kromě obrazů pozlacený a bronzový reliéf a také betonovou sochu. Jejich výroba byla opravdu náročná a komplikovaná. Obecně si rád věci komplikuji, abych zažil jakýsi vnitřní boj. Bez toho bych neobjevil nic nového. Ostatně i v malbě si dávám výzvy – pořád mám tendenci plátna zvětšovat.
O tom všem je vlastně celá výstava Od linií k hmotě. Ukazuje, jak se z jednoduché kresby může nakonec stát nesmírně komplikovaný projekt na několik měsíců.
Kde je u pláten strop? Můžete je ještě zvětšovat?
Zatím největší jednopanelový obraz, jaký jsem kdy udělal, měří šest krát tři metry. K jeho tvorbě mě dovedl galerijní prostor v Dallasu, kde jsem si takto velkým obrazem splnil sen.
Velké obrazy mě baví, proto jsem nedávno rozhodil sítě a zjistil jsem, že lněné plátno, které používám, se někde vyrábí i ve čtyřmetrové metráži. Příběhy, které maluji, jsou velké. Mám pocit, že pro ně potřebuji velké plátno. V menších proporcích se mi náměty nedaří dostatečně vykreslit.
V anotaci výstavy se píše, že gradienty, které v malbě používáte – a které jsou dnes často přítomné například ve webdesignu –, odrážejí moderní dobu. Vnímáte to tak?
Gradienty používám už dlouho, abstrahuji a stylizuji jimi pozadí. Chci, aby moje věci na první pohled zaujaly, a je pro mě důležité zejména zachycení pohledu a figury, k čemuž mi jednoduché pozadí pomáhá. A že se gradienty dnes používají ve webdesignu? Osobně o tom takto nepřemýšlím, je to spíše kurátorská interpretace mého díla.
V Praze kromě maleb vystavujete i kovové reliéfy. Jak probíhala výroba toho zlaceného?
Výroba probíhala tak, že jsem udělal kresbu, podle ní vytvořil sádrový model a z něj pak formu. Do formy se vylepil laminát, zpevnil se, pozlatil se a nakonec se vsadil do kovového rámu.
Jak se vám přepíná mezi různými materiály a médii?
Zjistil jsem, že tohle v tvorbě potřebuji, expandovat gesto do třetího rozměru. Sochařská díla mi přinášejí zase úplně jiné zkušenosti a poznání. Beru to jako kompenzaci, možnost dekomprese po malbě.
Obraz Selene a Endymion z roku 2024, který je právě k vidění na Kampě | Foto Matěj Doležel
Kolik vlastníte svých obrazů?
Asi deset. Měl jsem jich víc, ale nějaké jsem už udal.
Je nějaký, který nikdy nikomu neprodáte?
Pár takových mám, rád se na ně doma dívám a říkám si, že nic lepšího už nikdy v životě nenamaluji. Na jednom z nich je zhroucený Herkules, mám pocit, že jsem v tom obraze vyřešil úplně všechno. Zatím jsem ho žádným obrazem nepřekonal.
Pak mám několik dalších pláten, která nezapadají do mé běžné stylizace ani techniky a dělám je spíše z nutnosti, když mi těká ruka. Je to taková spíše abstraktní malba, ale tu zatím nemám v plánu veřejně prezentovat.
Proč ne?
Nedělám ji moc dlouho. Zatím slouží spíše k uvolnění energie. Je to takový brainwashing na plátně.
Jaké před sebou ještě máte výstavy?
V únoru příštího roku budu mít velkou sólovou výstavu v Sao Paulu, v prostorách Mendes Wood DM. Už jsem tam jednou vystavoval, ale nemohl jsem tam kvůli covidu jet. Plánuji tam mít další sochy, na kterých už jsem začal pracovat.
Máte v hlavě nějaký umělecký cíl?
Rád bych si někdy zkusil nástěnnou malbu, techniku fresky. Zatím jsem ale rád, že můžu dělat to, co mě baví.
