Pokud zrovna nepracuje v ateliéru, pravděpodobně se prohání po jihočeských loukách na svém koni v doprovodu tří psů. A právě koně i psi v životní velikosti jsou jedním z nejdůležitějších témat tvorby sochařky Pauliny Skavové.
O tom, že je její dílo výjimečné i ve světovém kontextu, svědčí fakt, že jednoho z jejích bronzových koní má ve své sbírce i sám Patrick Guerrand-Hermès.
Dědic luxusního módního impéria zasvětil svůj život právě jezdeckému sportu, a tak není divu, že se mu jeho snacha Eva Guerrand-Hermès rozhodla k loňským devadesátinám pořídit jako dárek právě sochu koně.
„S Evou Hermés jsem se seznámila díky řediteli společnosti Bontonfilm Martinu Palánovi, který je současně sběratelem umění. Loni jsme se společně potkali v Alšově jihočeské galerii. Na samotnou oslavu narozenin jsem pak také byla pozvána, nakonec jsem se jí ale nezúčastnila,“ vysvětluje sochařka.
I mezi předními českými sběrateli jsou práce Pauliny Skavové čím dál více vyhledávané. Ve sbírkách je má například miliardář Petr Pudil.
„Pudilovi před rokem navštívili mou výstavu v Mánesu a paní Pavlína mě pak ještě navštívila v ateliéru. Koupila tři sochy krkavců jako dárek svému manželovi k narozeninám,“ vzpomíná Skavova.
Krkavci vznikli ve dvou sériích po sedmi kusech, z nichž jedna je nyní jako celek vystavena v Divadle Oskara Nedbala v Táboře. Další kousky by měly být letos k vidění ještě také v Galerii Gong v Ostravě a v Českých Budějovicích.
Díla Pauliny Skavové mají ve sbírkách nejen soukromí sběratelé, ale také Národní galerie. Prvním kouskem, který prodala, bylo spodní prádlo z měděného pletiva, ještě v době, kdy studovala na AVU.
„S úsměvem teď můžu říct, že mi v Národní galerii visely kalhotky,“ říká s nadsázkou umělkyně.
V dobách vedení Milana Knížáka zakoupila Národní galerie od Skavové celkem osm děl, včetně bronzových soch Pistolnice a Mika Tysona. Jednalo se o akvizici v rámci projektu na nákup mladého umění, který každoročně financoval fond manželů Jelínkových.
Veřejná prostranství několika českých měst zdobí také památníky od Pauliny Skavové, ať už jde o repliky historických soch, nebo její vlastní práce.
Vedle volné tvorby a zakázek do veřejného prostoru pracuje sochařka také na scénografii pro filmovou produkci a divadlo. Začínala v roce 2008 tvorbou soch do českého filmu Protektor a nyní pracuje převážně pro zahraniční produkce, jako je HBO nebo Amazon Prime.
Aktuálně navrhuje i vyrábí scény pro ambiciózní seriál Kolo času. Mezi sochařskou tvorbou si ještě čas od času odskočí do Alšovy jihočeské galerie, kde se v posledních dvou letech stará o komunikaci a organizaci výstav.
„Bývala jsem kreativní dítě, které počmáralo, co se dalo, včetně dlažby před domem v Žacléři, odkud pocházím. Moje první modelovací hmota byl kyt na okna, který jsem vyšťourala ve výloze samoobsluhy. Vytvrdl a dal se brousit, a tak jsem zničila rodičům několik manikúr,“ vzpomíná s úsměvem.
Po studiu na gymnáziu v Trutnově chtěla jít původně do ateliéru Vladimíra Preclíka na FaVU v Brně, osud ji ale mezitím zavedl jinam.
„Těsně před maturitou jsem jela s kamarádkou stopem z Trutnova do Hořic. Tam jsme procházely venkovní galerií soch na vrchu Gothart a šly jsme se podívat i do školy. Přede mnou se otevřel romantický obraz lidí, kteří sekají do kamene,“ vybavuje si.
„Cítila jsem v tom obrovskou svobodu. Bylo mi jasné, že tohle chci,“ popisuje umělkyně dobu, kdy zároveň přes léto pracovala jako průvodkyně na Kuksu.
Po dvou letech studia v Hořicích se Paulina Skavova přihlásila na AVU v Praze, kde si ji do svého ateliéru vybral Karel Nepraš.
„Takové osobnosti tu dnes chybí. Měl přirozenou autoritou, respektovali jsme ho. To už dnes ve vztahu mezi profesorem a studentem nebývá zvykem, nyní se vše přizpůsobuje průměru, velké talenty se stírají, aby nevyčnívaly, a to je špatně,“ míní Skavova.
Pochvaluje si, že díky Neprašovi získala nadhled a schopnost sebereflexe.
„A také pocit zodpovědnosti za kůži, se kterou jdete na trh, ale současně vlastnost nebrat se moc vážně. Jsem ráda, že jsem prošla ještě takovou edukací, kde hrála roli pokora a určitá míra strachu. Ta vás totiž vyburcuje k tomu, že do svého výkonu dáte všechno,“ vzpomíná na vliv významného sochaře.
Během studia na AVU se Skavova seznámila se spolužačkou ze Švýcarska, díky níž začala v létě jezdit hlídat děti do Curychu a Ticina. „Nebyla jsem jen klasická au pair, ale chtělo se po mně, abych děti vedla ke kreativitě, kreslila s nimi a tvořila,“ vysvětluje.
Místo si oblíbila a v roce 2003 se tu rozhodla ucházet o prestižní Bundesstipendium Bern, které se ročně uděluje jen jednomu z uchazečů o studium kreativních oborů. Získala jej, díky čemuž mohla rok studovat na prestižní Hochschule für Gestaltung und Kunst Luzern.
„Ještě další dva roky jsem pak ze švýcarského stipendia žila v Česku,“ vzpomíná umělkyně, která si již tehdy ve Švýcarsku vytvořila pracovní vazby.
Nyní je zúročila například při organizaci aktuální výstavy H. R. Gigera na zámku Hluboká nad Vltavou, která aspiruje na to být vůbec nejnavštěvovanější placenou výstavou u nás.
Osobnosti jako Karel Nepraš tu dnes chybí.
Po roce ve Švýcarsku se přesto musela vrátit zpět: „K tomu se musíte předem zavázat, podobně jako třeba v případě Fulbrightova stipendia,“ vysvětluje sochařka.
Ale rovnou dodává, že ji to tolik nemrzelo. „Přišla totiž nabídka od Vladimíra Kokoliy, jestli bych na rok nezaskočila za jeho asistentku Šárku Trčkovou,“ zmiňuje příležitost u známého malíře. A tak se vrátila zpět na AVU. Do zahraničí během studia vyjela ještě dvakrát – do Finska a Mexika.
Ve Finsku v roce 1999 absolvovala čtyřměsíční stáž, v rámci níž pracovala v ateliéru na ostrově Suomenlinna.
„Byly to pro mě mentální lázně. Přístup tamější školy byl velmi velkorysý. Dostala jsem k dispozici jakékoli vybavení, co jsem si přála, včetně malé motorové pily. Naučila jsem se tam třeba také řídit ještěrku,“ vzpomíná Skavova.
Tehdy, v době, kdy ještě nebyly rozšířené mobilní telefony, už přitom chodila se svým budoucím manželem. „A nezbývalo nám než si psát dopisy,“ líčí.
S manželem Petrem Zvolánkem, který je profesionálním sportovcem a trenérem českých brokařů, nyní žijí spolu se dvěma koňmi a třemi psy u Písku.
Ze stodoly u svého domu si Paulina Skavova vybudovala ateliér, který je jejím dosud nejmenším. „Malý prostor vás naučí lépe plánovat, pracovat koncepčně a věci dodělávat,“ vysvětluje.
I přesto je ateliér dostatečně velký, aby v něm mohla vzniknout socha koně v životní velikosti. Uprostřed stojí točna a důležitý je i pětimetrový prostor nad ní: „Potřebujete tam jednak postavit lešení a také mít možnost podívat se na sochu s odstupem,“ vysvětluje sochařka.
Právě zde vznikají nejen volná díla, ale také rozměrné sochy do filmů a seriálů. „Baví mě reálné pojetí figury lidí i zvířat, protože je to exaktní zadání. To je něco, co nemůžete ošidit; na figuru musíte mít anatomickou průpravu a zároveň je toto řemeslo tak trochu inženýring,“ popisuje.
Když vyrábí sochu koně nebo jelena v životní velikosti, musí totiž nejprve svařit konstrukci, která unese půl tuny.
Modely soch ve volné tvorbě reprodukuje do lehkých kompozitních hmot, ale v momentě, kdy má zadání od sběratelů nebo klientů a zná konkrétní místo, kde bude socha stát, odlévá je do bronzu.
Celý tento proces je velmi nákladný, a tak se sochy Pauliny Skavové pohybují v částkách okolo milionu korun. „Abych mohla dělat vlastní volnou sochu, musím si na ni nejdřív vydělat,“ vysvětluje sochařka.
Svá díla dává spíše do dražeb charitativního charakteru. Jejím nejprodávanějším artiklem jsou stále kazety se spodním prádlem.
„Prodávat sochy v aukcích je tak trochu nevděčné. Sběratelé kupují hlavně obrazy, protože se dobře skladují i vystavují. Socha je velká, těžká a drahá a potřebujete na ni mít vyhrazené místo. I já mám raději, když dopředu vím, kam přesně socha přijde,“ poodhaluje.
Před pěti lety Skavova pro město Trutnov vytvořila repliku sochy Tanec smrti od Myslbekova žáka Emila Schwantnera, která je pomníkem místním vojákům padlým za první světové války.
Originál byl odstraněn a roztaven během druhé světové války. Tato zakázka měla pro sochařku pocházející z obce nedaleko Schwantnerova rodiště Královce i osobní rovinu.
„S jeho soškami andělíčků a holubiček, které vytvářel ve zdejší porcelánce, jsem se setkávala na hřbitově. Tanec smrti pak vycházel z rytin, které jsou umístěné na Kuksu,“ vysvětluje umělkyně, která v minulosti působila také v trutnovské galerii UFFO.
Právě v ní se v roce 2020 konala i její sólová výstava Par Force, kde představila významnou část své volné tvorby a putovala pak i do dalších galerií napříč republikou. „Tento projekt obnášel pět let intenzivní práce a vznikla k němu také kniha,“ komentuje Skavova svůj zásadní výstavní počin.
Skavova je také autorkou repliky legionářského pomníku od Vladimíra Škody pro Hradec Králové či autorské pamětní desky pro kulturní centrum IGI Vratislavice, kde na skleněném reliéfu ve tvaru lupy vyobrazila zdejšího významného rodáka, továrníka Ignáce Ginzkého.
Když tuto realizaci viděl ředitel barrandovských filmových studií Petr Tichý, požádal Skavovou o zhotovení podobné pamětní desky Miloše Havla. Havlův skleněný reliéf váží přes sto kilogramů a má podobu obřího objektivu, který je vsazen do nerezové konstrukce. Visí v administrativní části barrandovských studií.
Vytvářet repliky pomníků je podle Skavové v něčem podobné jako práce scénografa u filmu: „Dostáváte někdy až exaktní zadání a musíte upozadit svoje ego.“
Její první zakázka pro film přišla v roce 2008, když na AVU procházel ateliéry filmový architekt Ondřej Nekvasil a vybíral si sochaře pro film Protektor.
„Oslovil i mě, zda bych udělala model sochy Berufung od Arno Brekera. K tomu, že mě nakonec vybral, možná přispělo i to, že jsem na schůzku přijela Volkswagenem Beetlem, měla jsem blonďaté vlasy a v žertu pozdravila: Guten Tag!“ vypráví.
Pro film kromě dvouapůlmetrové plastiky sedícího nahého muže nakonec dělala ještě čtyři další sochy, které si v Rudolfinu zahrály Hitlerovu uměleckou sbírku. Polystyrenová socha Berufung s mramorovou patinou se po různých úpravách objevila ještě v Havlově Odcházení a nyní zdobí sochařčinu zahradu.
S Ondřejem Nekvasilem spolupracuje Paulina Skavova dodnes, především na zahraničních zakázkách skrze produkční společnost Stillking Films.
Její sochy si zahrály již ve více než dvaceti filmech či seriálech. První nabídka práce pro zahraniční produkci přišla před pěti lety od HBO, kdy Skavova vytvářela sochy a dekorace pro seriál Krypton z prostředí planety, z níž pocházel Superman.
„Bylo to krásné zadání. Vznikala mi pod rukama kosmická architektura, která měla i něco z art deca.“ Kromě soch, které se v Belfastu, kde se seriál natáčel, zvětšovaly do velikosti sedm metrů, vytvářela Skavova pro seriál Krypton také dvouapůlmetrové Světlonošky, inspirované podobou Audrey Hepburn.
Následoval seriál Soumrak templářů, do nějž Skavova vytvořila bronzové sochy v gotickém stylu, nebo Carnival Row natáčený v Praze, kde se v první sérii objevily její sochy bohyní.
V současnosti pracuje sochařka na třetí řadě seriálu Kolo času pro Amazon Prime Video. „Jde o neskutečně velkorysou produkci. Dostanu jen popis scény, na základě něhož všechno i sama navrhuji. Zasahuju tak do podoby seriálu i autorsky,“ popisuje.
„Většinou musím splnit jen požadavky na rasovou či genderovou rozmanitost. Tato korektnost se v současné době všude propisuje velmi výrazně,“ dodává.
Velká část rekvizit a architektury pro seriál se vytvářela v pražských Letňanech, Barrandov už často prostorově nestačí. Další lokace byla například i v Terezíně, natáčí se ale také v Jihoafrické republice.
Zahraniční produkce mají podle Skavové výrazně vyšší finanční možnosti než ty české, mezi sebou se ale zpravidla výrazněji neliší.
Rozpočet na výrobu scény si autorka sestavuje sama, například na postprodukci si najímá vlastní lidi. „Důležité je připravit rozpočet přesně. Musím mít spočítané náklady na materiály, formy i přepravní bedny. V momentě, kdy to někde podcením, jde rozdíl z mého honoráře.“
Kromě tvorby scén pro seriálovou produkci a přípravy výstav pro Alšovu jihočeskou galerii pracuje sochařka aktuálně také na dvou sochách býka v životní velikosti pro dvě restaurace v Kralupech nad Vltavou.
Do konce roku ji ještě čeká práce na sérii do projektu Sport in Art, který vznikl pod hlavičkou agentury Raul!.
„U nás by se měla vystavovat v únoru pod kurátorským vedením Petra Vaňouse a pak se přesune do Českého centra v Paříži. Bude zpracovávat fetišistické artefakty spojené s jezdectvím. Je to jediný olympijský sport, kde je zastoupen člověk i zvíře,“ připomíná.
Spekuluje se ale, že by mohl z programu olympiády vypadnout. „To by byla obrovská škoda,“ říká sochařka, která se jezdectví sama věnuje ve volném čase.
