Z těla stárnoucí herečky Elisabeth se po požití jedovatě zelenkavé látky na podlaze koupelny doslova vylíhne její mladší já jménem Sue, které začne urputně dohánět příležitosti, jichž se padlé divě již nedostává. A nabažit se nového filmu Substance nemohou ani diváci. Proč?
Francouzská režisérka Coralie Fargeat prý chtěla natočit film o tom, jak sami sebe dokážeme nenávidět a zároveň se neustále posuzovat, což lze nejlépe demonstrovat na ženských tělech, konkrétně Demi Moore a Margaret Qualley.
Ty, jak nám i jim důsledně opakuje hlas v telefonu, jsou jednou osobou, akorát díky zmíněné substanci rozdělenou mezi dvě těla.
Mladší i starší verze obývají stejný časoprostor, jen se musí vždycky po týdnu vyměnit, aby ta druhá ve vegetativním stavu zase načerpala síly. Jinak bude zle.
Pravidla však obě těla brzy poruší, protože sebou začnou opovrhovat. Vždyť Sue dostane ve svém týdnu úspěšný fitness pořad, zatímco Elisabeth ve svých sedmi dnech sedí doma a maximálně kouká na televizi.
Souboj dvou těl dokáže být zprvu zábavný i při druhém zhlédnutí, kdy vás režisérka soustředěně uvrtává do vychýlené reality své protagonistky, kde se všechno řídí logikou satiry či efektního videoklipu.
Jsme v Los Angeles, ale kdy? Instrukce k použití substance tu Elisabeth dostane na flash disku, Sue ale inzerát na konkurz do fitness pořadu najde v novinách.
Bohužel – jak už jsem psal v reportu z projekce ve Varech – jeden ztrouchnivělý prst je víc než celá ruka, natož celé tělo, pokud už můžeme naznačit, čím vším si Elisabeth projde.
Substance totiž svoji hrdinku postupně svléká natolik, až se odhalí, že nemá žádný vnitřní život, který by jí dovolil aspoň na nějaké úrovni neřešit sebe samu jen skrze to, jak se k ní vztahuje okolí či systém.
Moore je v roli sice podmanivá, přes všechny prostetické masky má ale skutečně jen omezený prostor, kam svoji Elisabeth manévrovat, neboť je karikaturou.
Nad filmem se však už přesto začalo v určitých kruzích s vážnou tváří debatovat, co říká o ženách po padesátce, stárnutí a nesplnitelných ideálech krásy, což je diskuse, která je tak vůči skutečným lidem vyloženě urážlivá.
Kritika showbyznysu tady navíc zní falešně, jako kdyby se vlamovala do dávno otevřených dveří. Pokud bychom byli v nultých letech, kdy spolu přes média válčili Michael Bay a Megan Fox kvůli tomu, jak moc režisér herečku sexualizoval, možná by taková message rezonovala.
V době přirozeně vrásčitých či prošedivělých Pavlín Pořízkových, Helen Mirren, Andie MacDowell či Pamel Anderson na obálkách lesklých časopisů, v nichž se dočtete o koordinátorech intimity, působí takové poselství, no, zastarale.
Možná je tak řešením hledět na film spíš jako na černou komedii o závislosti. Někteří diváci v diskusních fórech přemítají, zda vůbec celý mechanismus výměny vědomí dává ten úplně nejzákladnější smysl, když se zdá, že hibernující Elisabeth nemůže z mladického rozpuku Sue vlastně nic mít, když leží vždycky týden zavřená v koupelně.
Scénář skutečně příliš nerozvíjí, co všechno si Elisabeth po probuzení z týdnu v těle Sue pamatuje. Jde ale spíš o to, že zažívá dojezd, jenž se na ní podepisuje fyzicky, proto je od svého mladšího já tolik odpojená.
Stejně tak Sue v euforii zapomene na starého ležáka, podobně jako se člověk během prohýřené noci chová, jako kdyby měl kocovinou další den v práci procházet někdo jiný.
V případě Substance se hodně mluví o inspiraci slavnými body horory, režisérka ale závislosti své protagonistky podřizuje i vizuální klíč k filmu, jenž tak stojí na neustálém opakování určitých záběrů či situací, často zkreslených takzvaným rybím okem.
Okolí pro Elisabeth neexistuje nebo ji vyloženě odpuzuje – když už vyjde sama do města, podobá se to takzvanému walk of shame, uličce hanby, z níž chce být co nejdřív pryč.
Do vskutku monstrózního finále však nakonec bohužel dorazí. Tady už ale jde o příliš líné podbízení se publiku hladovému po „extrémech“, které se ve své krvavé grotesknosti stávají ubíjejícími, zvlášť když je vidíte bez festivalové horečky.
Substance se navíc pokouší na silvestrovském pódiu divákům prodat stejně vulgární show, za níž je chce zároveň trochu kritizovat, že ji v jiné, ale stejně oprsklé verzi vyžadují.
