Skoro by se chtělo říci, že je to pro něj rok splněných snů. Vydal svou první knížku, za pár dní jde do kin film Pánský klub, kde hraje jednu z hlavních rolí, a chystá natáčení snímku, ve kterém zachytí bouřlivý rok 1968 v Československém rozhlase. Herec, režisér a nově i spisovatel Jiří Mádl jede na vlně, na kterou trpělivě čekal.
Sešli jsme se v pražském parku Na Jezerce, před stejnojmenným divadlem. To místo zvolil zcela pragmaticky – kousek odtud totiž bydlí. Přišel včas a v ruce držel výtisk své prvotiny Přitažlivost planety Krypton. „Ta chuť ji napsat přišla asi před dvěma a půl lety. Nejdřív jsem rozeslal první dvě kapitoly pár lidem a čekal na jejich reakce. A pak jsem začal psát,“ říká.
Román o neobvyklém vztahu dvou mladých lidí, který s přestávkami trvá několik let, v sobě nese i řadu autobiografických prvků. Kde jste se nejvíc odhalil?
Těch autobiografických prvků je tam dost, ale autobiografie to není. Asi nejvíc je se mnou spojená scéna na Piaristickém náměstí v Českých Budějovicích, odkud pocházím, kdy si hlavní postava Martin lehne večer do odkrytých hrobů českých šlechticů a duchovních. Tak to je skutečně pravda, takhle jsem tam s nimi kdysi té magické noci opravdu ležel. A samozřejmě se tam propisují i má rakouská studia, a také fakt, že mám mladšího bratra. Ale ostatní je fikce.
Takže jste nikdy nezkoušel psát erotické povídky a zprávy nějaké dívce?
Ne. Ale je pravda, že když jsem byl v Rakousku, tak na internátě byla jasná pravidla, režim, a dokonce i ty večerní modlitby. Měli jsme pevně dané, v kolik hodin musíme jít spát, vymezený čas na internet.
Nesměli jsme tam mít ani časopisy, jako bylo Bravo, a přitom mi v té době bylo třináct, věk, kdy vás všechno zajímá. Takže pár kluků se snažilo najít porno, ale stránky byly samozřejmě blokované. Co ale zablokované nebylo, to byly erotické povídky, které jsme objevili s maďarským kamarádem. Takže znalosti jsem měl.
Co vás přimělo postavit příběh na dvou lidech, kteří si dopisují ve virtuálním prostoru?
Já od sebe většinou virtuální svět, do kterého patří i sociální média, odkopávám. Ale asi ve mně určitý dojem zanechala, právě tím, jak jsou jiná a jak náš svět proměnila. A třeba někomu citlivějšímu mohla pomoci vytvořit bezpečný prostor, takovou planetu Krypton.
Určitě se mi do toho příběhu propsaly vzpomínky na Rakousko, na to uzavřené, velmi přísné prostředí internátu, které nabízelo okénko do okolního světa skrze internet, a to ještě na omezený čas. To hledání planety, která bude trochu jiná, možná zidealizovaná, která nás obnaží, ale bez následků a zábran.
Ovlivnil vás při psaní nějaký autor?
Vždy jsem hodně četl Kunderu, bavil mě. Ale jedna autorka – Sally Rooney, irská spisovatelka, mě ovlivnila hodně. Byla přímou inspirací, k tomu se otevřeně hlásím. Dokonce jsem jel před pár dny do Irska, jako takové poděkování ještě předtím, než vydám knihu.
A nestalo se vám v průběhu psaní, že jste se pustil trochu jiným směrem, než jste původně chtěl jít?
Ne, trochu člověk uhnout může, ale nestává se mi to moc. I pro scénáře používám takovou techniku struktury příběhu a píšu na takzvané sekvence. A jejich náčrt jsem si dělal i u knížky.
Jenže se mi stalo, že mi zmizely sekvence asi za tři měsíce zpátky. Vůbec jsem to nechápal, protože si všechno průběžně ukládám. Takže jsem musel čerpat z toho mála, co jsem si pamatoval, a zbytek napsat znovu. A nakonec jsem byl možná i rád, prospělo to tomu. Takže to takhle asi mělo být.
A nechtěl jste to téma spíš zfilmovat?
Právě že jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl tu knížku psát, byl, že jsem nevěděl, jak to zfilmovat. Tak jsem si říkal, že se vrátím ke svému starému snu a zkusím něco napsat. Teď, když si ji pročítám, tak už ty filmové možnosti překvapivě začínám vidět.
Jeden sen je tedy splněný. A na cestě je i další vytoužený projekt – váš film Vlny. Kdy začne natáčení?
Když to dobře půjde, tak příští rok v únoru. Už se ten můj sen pomalu zhmotňuje. Je to téma, které si mě našlo před třinácti lety, kdy jsem četl na vysoké škole knihu Od mikrofonu k posluchačům, což je souborná historie Československého rozhlasu. A tam je několik kapitol o Redakci mezinárodního života, která čerpala ze skupiny zahraničních korespondentů. Věnuje se jim ale poměrně krátký úsek a mně to přišlo jako hotová synopse na film.
Byly to neuvěřitelné novinářské šajby – vedoucím redakce byl Milan Weiner a já přemýšlel, jak to udělat, aby se s nimi divák snadno identifikoval. Tak jsem přišel s postavou technika, který je najatý v letech 1967, obyčejný občan, průměrný Čechoslovák, který má akorát obavy o svého bratra, o kterého se stará. Jde mi o příběh, ve kterém hraje roli ochrana blízkého člověka ve chvíli, kdy mu jde o krk, a ochrana hodnotného života i za cenu toho, že bude muset něco obětovat.
To je teď mnohem aktuálnější téma než ještě před pár měsíci…
To, že nám Putin dělá teď tu největší kampaň, tím, že se to všechno opakuje, to nebyl můj plán. Ale je to až hrůzně podobné. Dříve se posílaly pomlouvačné dopisy, dnes vidíme falešné profily. Vzpomeňte si třeba na Vltavu, falešný kanál, který si hrál špatnou češtinou na rozhlas. Nebo jak přišli Sověti a říkali, že jdou na pomoc proti neonacistům v ČSSR. Dnes tomu říkají denacifikovat Ukrajinu.
Chci, aby Vlny byly až agresivně diváckým filmem, velkou podívanou. Politika v tom pro mě není důležitá, ale uznávám, že v kontextu dneška a opakováním historie to nabývá na významu.
Jak jste se snímkem daleko? Daří se na něj sehnat peníze?
Budeme točit v česko-slovenské koprodukci. Není to jednoduché, zvláště historický film je drahý, ale nějak to jde. Rozpočet není malý, takže s těmi klasickými kanály si nevystačíme. Ale jsme rádi, že se nám podařilo získat patnáct milionů korun od Státního fondu kinematografie.
Máme silný materiál, už máme za sebou i kamera test, používáme takovou speciální techniku, a když to stihneme, tak budeme první na světě, kdo ji v celém filmu bude mít. Do toho děláme obsazení, kdy většinu hlavních rolí už mám.
A prozradíte nějaká jména?
Ještě ne. Nevíte, kdo kdy otěhotní nebo komu do toho něco vleze. Ale já tam hrát nebudu (smích).
Vraťme se ještě k té speciální technice. O co přesně jde?
Technologie už dnes dospěla tak daleko, že archivy, které se dají skvěle dobarvit, se dají spolu s filmem i dozvučit. A my s tím pracujeme tak, že ta naše postava může jít před rozbouraným rozhlasem a divák těžko poznává, co je archiv a co je náš film. Je s tím hodně práce. Pár filmařů už to použilo, ale nikdo to ještě nekombinuje na vteřiny, takhle ostře.
Dostali jsme se ke zdrojům archivu, které ještě nikdo neviděl, většinou jsou to záběry natočené dobrou kamerou, ti lidé stáli v davu a točili, tím pádem to je vlastně subjektivní pohled.
Ten příběh vás láká asi kvůli tomu, že události roku 1968 v Československém rozhlase ještě nikdo takhle podrobně neuchopil?
Určitě, vždy je rozhlas jen na pozadí nějakých událostí, ale nikdo se ho ještě nedotkl jako takového. Ví se, že když tam vojáci přijeli, rozmlátili v rozhlase úplně všechno, nesvítila jediná žárovka. No jo, ale rozhlas ještě deset dní potom vysílal a nikdo dnes vlastně moc neví, jak je to možné.
Když sem jela vojska, tak měla několik úkolů a jedním z nich bylo najít redaktory Redakce mezinárodního života. A oni naštěstí utekli. Bohužel moc toho po té redakci nezůstalo a většina materiálů a záznamů jejich pořadů byla zničena. Já jsem se setkal z šesti z nich. Jak to měli v sobě a léta po nich šli, tak mi říkali spoustu tajných věcí mimo záznam a z nějakého důvodu stále někteří měli strach. V našem filmu ale takové věci budou.
Jak dlouho jste se na natáčení chystal?
Asi před osmi lety jsem začal psát scénář. Sbíral jsem materiály, vzpomínky, navštěvoval bývalé redaktory. Mezi nimi byla i Věra Šťovíčková. Troufám si říci, že náš vztah postupně přešel v přátelství. Když jsem jel do Jordánska, chtěla po mně kafe s kardamomem, které měla ze svých zahraničních štací ráda. A vyprávěla úžasné věci. Vezměte si, že byla v Africe pět let v době, kdy jí bylo kolem třiceti let, mladá, blondýna.
Afrika byl ještě úplně jiný kontinent. Ještě horší infrastruktura než dnes. Někde vůbec žádná. Samozřejmě jsem se jí několikrát ptal, jak to, že se nebála. Jenže tehdy byla Afrika jiná než dnes, bělochů si tam vážili, nikdy neměla problém. Jednou mi řekla, že za pět let v Africe si k ní nikdo nedovolil to, co za dvacet minut na sovětské ambasádě. A ten její byt, ten byl úžasný, měla jednu stěnu plnou artefaktů z Afriky. Byla to úžasná dáma.
Jak dlouho by mělo natáčení trvat?
Když seženeme peníze, tak myslím, že dříve než v roce 2024 film do kin nepůjde. Původně jsme to chtěli stihnout do příštího roku, kdy bude výročí sto let rozhlasu, ale trochu nám to posunul covid a obavy kolem něj vzniklé.
A co vás čeká dál? Jaké další cíle jste si dal?
Zasadit strom? Já nevím, nějaké sny mám. Chci napsat další knížku, protože mě ta práce na té první těšila. Když člověk píše scénář, je to taková pozvánka k umění, ale když píše knížku, tak to už je ono, to už je to umění. Ten zážitek, který chce autor předat dál.
