Napadlo by vás, že mít každý své jídlo je záležitost posledního půlstoletí? Skutečnou tradicí je jídlo sdílet, protože tak to funguje všude po světě. Od Itálie přes Čínu až po Japonsko. Jaké podoby má dnes a proč se dá o sdílení mluvit jako o novém trendu?
Sharování má své evidentní výhody. Například jednotnou cenu: zaplatíte prostě napůl, na čtvrt a už neřešíte, kdo má toho večera zrovna malý a kdo vyloženě vlčí hlad.
Vy i vaše hubnoucí kamarádka se tak najíte k maximální spokojenosti, aniž by vám muselo připadat jako lehké faux pas, že vy si s evidentním apetitem dáváte plný talíř těstovin a vyhlídky na tiramisu vám připadají více než nadějné, zatímco spolusedící „protentokrát zůstane u polévky a bez pečiva“.
Dále: Je to ideální model pro rodiny, což potvrdí každý, kdo už zažil, kterak junior v restauraci nečekaně odpírá i těstoviny nebo řízek, protože pan kuchař je vaří/smaží trochu jinak než máma, a vy juniorovi opravdu nehodláte metodou pokus-omyl objednávat další hlavní jídlo. Zato akutně hrozí, že čtyřletá dcerka na posezení spořádá celou misku oliv, jejichž existence je pro ni objevem večera, ale to se ztratí v davu, což je další nezanedbatelná výhoda „sharingu“.
Čtěte také: Hezky česky aneb Kde se vzal talián s holandským řízkem
Ten ostatně přímo vybízí k experimentování i dávno dospělé – najednou si totiž můžete dát nezávazně jeden nebo dva kousky olihně, brzlíku a jiných divokých součástí menu, které jste dosud obcházeli obloukem o poloměru rodinného bazénu, a třeba k vlastnímu překvapení zjistíte, že to, co jste celý život považovali za odpor, byl pouhý předsudek a že ta divnověc může být vlastně… vynikající.
„Lidé od sebe běžně chtějí navzájem ochutnávat,“ připomíná kreativní šéfkuchařka Jana Bilíková. „Díky sdílenému menu nejsou hosté v rozhodovací paralýze, co si vyberou – a že si třeba vyberou špatně –, ale důvěřují restauraci. To je zvlášť příjemné v dnešní době, kdy jsme všichni zahlceni informacemi a musíme se denně rozhodovat mezi stovkami věcí.“
Příjemné je to ovšem i pro kuchaře: „Můžou servírovat to, co mají momentálně nejlepší a nejčerstvější, což je ideální pro ně i pro hosty. Navíc se jídlo lépe a snadněji nandavá. Vždyť plating, tedy podávání jednotlivých porcí, je poměrně nový fenomén – vznikl až v roce 1963. Do té doby se jídlo nosilo na tácech, podobně jako na rodinných oslavách, a každý si vzal tolik, kolik chtěl.“
Čtěte také: Barový kouzelník Jan Vlachynský o vábení sherry, proměnlivých cenách a okoukaných nápadech
Sharing může pomoct i při obchodních schůzkách, protože přirozeně uvolní atmosféru a lidi mimoděk sblíží. „Všichni si podávají misky a talíře, což znamená, že spolupracují, a to vždycky napomáhá budování a prohlubování vztahů. Lidé jsou tak vlastně nuceni k interakci, musí přestat myslet jen na sebe, ale brát v úvahu i to, aby zbylo i na ostatní. A o jídle se mluví, takže odpadá křečovitá snaha přicházet s tématy, ke kterým má co říct každý. Jídlo je přece přesně takové téma,“ myslí si Bilíková.
K uvolněné atmosféře přispívá i servis: další chody přicházejí ve vlnách, a to sympaticky pro všechny najednou, takže odpadá jak škrobenost obsluhy, tak poněkud trapné otálení nad plným talířem, protože je přece slušnost počkat na to, až bude obsloužen celý stůl.
Původní článek byl publikován na Jídlo a radost, blogu, který vzniká v Ambiente.
