Eva Adamczyková předvádí neuvěřitelnou jízdu životem. Na prkně, na koni i na parketu. Světová hvězda snowboardcrossu má za sebou neskutečnou sbírku úspěchů, ale i pádů. Pokaždé se však dokázala vrátit na vrchol.

Masa vody za lodí se poslušně vzdouvá ve zpěněných vlnách. Do hladiny se opírá podvečerní slunce, které barví vodu dozlatova. A odráží se i ve tváři Evy Adamczykové, v níž se střídá soustředění a radost. Po chvíli odhazuje tažné lano a už si jen užívá jízdu na wakesurfu.

Vítr jí čechrá blonďaté vlasy, které si nedávno obarvila po sázce s kolegy ze snowboardcrossového týmu. Vsadili se, že jestli kluci budou mít medaili ze Světového poháru, musí celý tým na blond. A poté, co Radek Houser získal v kanadském Mont-Sainte-Anne bronz, už nebylo cesty zpět.

Ostatně díky sázce vznikl i legendární knírek, který si Adamczyková maluje fixem před každým závodem. Vyhecoval ji k tomu polský závodník Mateusz Ligocki a české snowboardcrossařce už to zůstalo. Po vlnách teď klouže se stejnou ladností, s jakou brázdí snowboardcrossové tratě.

Dokáže zkrotit prkna všeho druhu od surfů až po longboardy. Nejvíc si ale pořád vychutnává jízdu na svém milovaném snowboardu. Poprvé se na něj postavila v šesti letech. V jednadvaceti si na něm dojela pro zlatou medaili na zimních olympijských hrách v Soči a na další olympiádě v Pchjongčchangu vybojovala bronz.

Dvakrát se stala mistryní světa a třikrát juniorskou mistryní světa. Od roku 2016 do roku 2021 vedla celkové hodnocení snowboardcrossu v rámci Světového poháru a na X Games získala dvakrát stříbro. Ve svých jednatřiceti tak má na kontě slušnou sbírku sportovních zářezů. Ale také pádů.

Od obrovského tlaku po olympiádě v Soči, který ji semlel natolik, že načas úplně ztratila radost z ježdění a musela si dát pauzu, přes smrt rodičů až po těžký úraz, při němž si zlomila oba kotníky. Učila se znovu chodit a dlouho nebylo jisté, jestli bude ještě někdy závodit.

Markus Krug, který o ní v té době pro Red Bull připravoval dokument, dokonce zvažoval, jestli v natáčení vůbec pokračovat. Eva Adamczyková se ale se svojí nezdolnou optimistickou povahou dokázala znovu vrátit na vrchol a patnáct měsíců od úrazu vyhrála mistrovství světa. Krug tak pro svůj film Efka: Nejrychlejší holka ve vesmíru, který spatřil světlo světa letos, získal nečekaný závěr.

Návraty jsou ostatně něco, co česká šampionka umí dokonale. Když si během letošní sezony dala pauzu kvůli účasti v televizní taneční soutěži StarDance, kde se svým tanečníkem skončila druhá, vyhrála hned první závod po návratu do Světového poháru.

Tou největší motivací je pro ni přitom radost z jízdy. Stejná, kterou nám teď ukazuje na wakesurfu. A přestože na první pohled máme před sebou tak trochu ztřeštěnou holku, v jádru je Eva Adamczyková člověk, který má neskutečně srovnané hodnoty a nebojí se mluvit o těžkých tématech, jako je smrt nebo duševní zdraví.

Byla bys dnes ve světové špičce, kdybys nevyrůstala v Krkonoších?

Těžko říct. Krkonoše mě hodně definují. Dřív jsem si to tolik neuvědomovala, ale jak člověk stárne, je takový sentimentálnější. Hrozně ráda se z Prahy vracím k nám do Vrchlabí. Měla jsem tam odmalička kopce pod nosem. I když malé, ale pořád jsem mohla skoro každý den jezdit. Od dvou let jsem stála na lyžích a od šesti na snowboardu. Rodiče vždycky chtěli, abychom se ségrou byly aktivní. Hodně se nám věnovali a obětovali tomu strašně moc času.

Nejenže nás vozili na tréninky, ale sportovali s námi. A to je podle mě hrozně důležité. Každý vrcholový sportovec má jinou cestu, po které tam došel. Někdo se od dětství soustřeďuje na jeden sport a ví, že chce vyhrát olympiádu. Já ten případ nejsem. Ale alespoň tím ukazuji, že i když v patnácti nevíte, co chcete dělat, na ten vrchol stejně můžete dojít. 

Tebe na tu cestu paradoxně nasměrovala zlomená noha.