Tohle vůbec není obyčejný film. Nejen příběhem, nejen výkony zejména dětských hrdinů, nejen stylem vyprávění. Tenhle film může svým dopadem změnit Česko k lepšímu. Jmenuje se Amerikánka a nikdo jiný než režisér Viktor Tauš ho stvořit nemohl.
Dávno předtím, než zvedne vítězoslavně ruku, než nechá vítězoslavně zvednout ruce ostatní, bere Viktor Tauš do ruky anglický slovník. Je v tu chvíli sám a absolutně nemůže tušit, že má před sebou cestu, po níž osamělý rozhodně nepůjde. Cestu, jejíž výsledek je už teď osvobozující a v budoucnu může vést až ke katarzi.
Nic takového nemůže tušit, navíc mu hlavu zaměstnává hledání správných výrazů: za pomoci slovníku v éře doznívajícího komunismu překládá a dabuje film na videokazetě. Kvalita obrazu ani zvuku není valná, strhuje však poselství příběhu. Významnou roli hraje i fakt, že je to příběh natočený v Americe a… „Amerika, to je něco úplně jinýho!“
Takhle to alespoň tvrdí Amerikánka, hlavní hrdinka snímku, který Viktor Tauš natočil a jenž počátkem letošního podzimu vtrhl do kin s takovou nekompromisností, že zatlačil vnímavé publikum hluboko do sedaček; zrychlení z nuly na sto, dřív než luskneš prsty, z nuly na sto na tachometru emocí. Hop!
Na několika málo řádcích se právě odehrál velký skok: z teenagera bojujícího s angličtinou amerického filmu je najednou padesátiletý tvůrce filmu vlastního, desítky let stará minulost se vmžiku přehoupla do přítomnosti. Vlastně ne, nepřehoupla: zcela přirozeně se s ní prolnula.
V souvislosti s cestou, o níž je – a hlavně ještě bude – řeč, je zbytečné a skoro až hloupé ptát se, nakolik se jedná o cestu Viktora Tauše a nakolik o cestu Amerikánky. Je to jedna a táž cesta, naprosto autentická, naprosto věrohodná. Ostatně, jak zněl název filmu, který se mladý Viktor Tauš snažil opatřit dabingem? Rocky.
Ostatně, jaká filmová postava dala Amerikánce víru, z níž se zrodila síla, která jí zachránila život? Rocky. „Nikdo nerozdává tak tvrdé rány jako život. Nejde ale o to, jak inkasuješ. Jde o to, kolik ran uneseš, a přesto se znovu zvedneš. Kolik ran dokážeš přijmout a nezastaví tě. Jenom tak se vítězí!“
Foto David Turecký
Tohle jsou slova Rockyho. Jejich oficiální překlad, kdo ví, jak si s nimi na sklonku osmdesátých let předchozího století poradil „tlumočník“ Tauš. Možná ne tak přesně, možná ne tak brilantně, zato přesně ví, co znamená zvednout jako Rocky vítězně ruce. Ví to on a… Amerikánka.
V úvodu filmu Amerikánka řekne: „Máma byla barevná.“ V úvodu tohoto rozhovoru řekne Viktor Tauš: „Maminka jsou pro mě vlasy. A ta vůně Lybaru z nich.“ K barvám a vůním ještě přihoďme zvuky. A to je celé, to většinou stačí. „Paměť funguje tak, že si vybavíme barvy, pachy, zvuky, fragmenty,“ líčí Tauš, čímž prozrazuje i klíč, s nímž jde do jeho filmu vstoupit.
Opravdu vstoupit, není to metafora: pokud je člověk schopen a ochoten záměr filmu přijmout, nedívá se pasivně na něj, je přímo v něm; místy to není snadné, odměna je ovšem královská. Právě v tom se Taušův snímek velmi odlišuje od ostatních, vyráží dech.
Vědom si toho, jak funguje paměť, zkonstruoval režisér příběh Amerikánky – skutečné postavy, již před pětadvaceti lety poznal – jako historii emocí: hrdinkou je dospělá žena provádějící antropologický průzkum vlastních dětských vzpomínek právě prostřednictvím barev a zvuků a detailů. Protože měnící se barvy, a zejména zvuky je na papír prakticky nemožné přenést, vyznívá zde klíč k filmu poněkud akademicky.
Opak je přitom pravdou: Amerikánka vás obejme, vezme vás bez ptaní na centrifugu emocí. Vše prožíváte s ní, všechny facky, jež dostane, letí i k vám. Také pohlazení s ní dostáváte, těch je ovšem o dost méně: Amerikánka je bolestivý film, veškerá bolest je ovšem suverénně kompenzována nadějí, která zasáhne i vás.
Zvítězí ve vás, zvednete triumfálně ruku. „Diapozitivy“ vzpomínek bývají v hlavě zpřeházeny, takže film pracující s projekcí těchto vzpomínek nectí chronologii, ale – jak říká jeho režisér – emocionální kauzalitu. Přesto do sebe jednotlivé díly obrazového kaleidoskopu fantasticky zapadnou, jako když se ve vysoké gastronomii v ústech spojí zdánlivě nesourodé chuti.
Samozřejmě že je zvolený způsob vyprávění artový, současně je však naprosto pravdivý. Mnohem pravdivější, než kdyby byl příběh vyprávěn klasicky. Je jisté, že máma byla barevná pro Amerikánku i pro Tauše. Je jisté, že maminka byla vůně Lybaru z vlasů pro Tauše i pro Amerikánku.
Je jisté, že maminka Amerikánky i Tauše byla alkoholička. Někdy se barvy v režisérových vzpomínkách zredukují na bílou: „Pamatuju, jak jsme se sestrou a maminkou v horách na běžkách, najednou se zvedne obrovská vánice, vnímám jen bílou barvu kolem sebe.“
„Bílá z fyziologického hlediska neexistuje, maminka tedy zmizí a my jsme se sestrou sami, napospas vánici. Chytneme se, obejmeme se, vidíme mezi sebou jen ten kůl, který na horách určuje cestu, a čekáme, dokud vánice nepřejde. Než se tak stane, zasněžíme po ramena. Dřív než nás stačí sníh přikrýt úplně, otevře se naštěstí nad námi modré nebe, dojdeme na chatu, kde najdeme spící maminku…“
Omalovánky světa – toho Taušova i toho Amerikánky – vyplňují ale i jásavé barvy květin, které Viktorova maminka starosvětsky rozmístí po domě, je tu vůně těchto květin i vůně maminky, jež sebe a děti oblékne do slavnostního, v uších dodnes zní zvonek od venkovních dveří, po němž rodiče s dětmi idylicky ruku v ruce scházejí ze schodů a jdou otevřít.
Za dveřmi stojí Akio Morita, zakladatel slavné společnosti Sony, a když se dveře otevřou, zlomí se Morita v pase, aby vyjádřil úctu tatínkovi, geniálnímu elektroinženýrovi, který stál u zrodu televizního přímého přenosu v Československu a sestrojil první televizní kameru. Zachrčí to, „videokazeta“ vzpomínek se opět přetočí, po otevřených dveřích následují zavřené.
Za dveřmi se ocitá Amerikánka, ocitá se za nimi Viktor: maminka ho straší polepšovnou, sbalí mu věci a posadí ho před dům a on tam sedí a sedí, dokud ho nad ránem nenajde tatínek. Amerikánka žádného tatínka nemá, respektive ho má podle svých představ daleko v Americe, takže ji před dětským domovem nikdo neochrání a ona v něm skončí.
Na rozdíl od budoucího režiséra. „Ale myslím, že s dětmi z děcáku jsem měl společné to, že jsem byl velmi osamělé dítě vyrůstající ve světě iluzorních obrazů, které si tyto děti vytvářejí pro vlastní přežití.“ Tatínek, s nímž po rozchodu rodičů Viktor vyrůstá, ho sice od ústavu ochrání, ale jinak je zcela ponořen do práce.
Tu miluje nejvíc, je pro něj vším – když leží na smrtelné posteli a syn se ho ptá, zda někdy nelitoval času, který věnoval práci na úkor dětí, rozlije se na tváři umírajícího naposledy nebeský úsměv při odpovědi, že nikdy. „Táta mi dal v životě jedinou radu: Najdi si něco, co budeš milovat, a to dělej! Je to dokonalá, skvělá, strašně důležitá rada, ale asi mě k ní mohl naučit takové ty elementární věci…“
Foto David Turecký
A je tu svoboda! V jedné ze surreálných scén tančí v Amerikánce Pravda s dresem číslo 89, na sametovém mejdanu s ní trsají další hodnoty, které za ostnatým drátem dosud nemohly dýchat. Je to krásné, překrásné, ale neukotvenou a zhola nepřipravenou Amerikánku nikdo nenaučil ve svobodě žít, nikdo to nenaučil Viktora Tauše.
Euforická závrať ze svobody navíc dává bianko šek, lesklé pozlátko i zcela nežádoucím věcem, ty díky tomu vypadají nevinně jako jablko v ráji. Jenže za jablkem se skrývá had. Z Amerikánky je prostitutka. Z Tauše narkoman.
Iluze nemusí být na škodu, viz příklad Amerikánky: z iluzorního obrazu otce v ní povstaly síla a naděje, jež jí zachránily život.Existují však iluzorní obrazy mající sílu život vzít. „Pod vlivem drog jsem se dostal do toxické psychózy a byl přesvědčený, že na střeše domu, ve kterém jsem byl v pronájmu, jsou moji spolužáci z FAMU,“ popisuje Viktor Tauš.
„Vyběhl jsem je hledat, na střeše jsem uklouzl a zůstal poutkem kožené bundy viset za okap nad pátým patrem. Nebýt toho poutka, žádná Amerikánka není, není nic. Sundávali mě hasiči, dostal jsem se do léčebny. To další je vylíčené v Kanárkovi.“
Kanárek je Taušův film z roku 1999, do značné míry autobiografický. O drogové závislosti vypráví vyléčený narkoman, ale kvůli tomu se stane narkomanem opět. Otočí kameru na sebe a tím, ač čistý, dostane zpětně nálepku feťáka. Nevychází z bytu, až jednou zazvoní zvonek, tentokrát se za dveřmi neláme v uctivé pokloně šéf společnosti Sony – je za nimi vzkaz, že už mu byt, v němž se ukryl před světem, nepatří.
Tauš si z bytu vynese matraci a ustele si na Petříně. Je bezdomovcem a po čase zase čelí, jako tenkrát se sestrou ve vánici, nebezpečí umrznutí. „Abych nezmrzl, potřeboval jsem nespat. To mi umožnil pervitin. Důvod recidivy tak byl prostý.“
Je to bída, ale už zanedlouho k němu dolehne vnitřní hlas Amerikánky: „Jsem skála, jsem útes, jsem síla, kterou nedokážete zlomit.“ Předobraz Amerikánky potkává Viktor Tauš na ulici a přes dvacet let ví, že chce její příběh vyprávět. Nejprve si musí ujasnit, o čem přesně vyprávět bude.
Nejprve se také musí dostat ze závislosti, musí se dostat z ulice, musí si udělat pořádek, splatit milionové dluhy, které mu zbyly po Kanárkovi. Amerikánka nezachránila jen vlastní život. Jak se ještě dozvíte, zachraňuje mnohé další. A jeden už stoprocentně zachránila.
Každá závislost člověka uzavírá do sebe samého, znemožňuje interakci s druhými.
„Každá závislost člověka uzavírá do sebe samého, znemožňuje interakci s druhými. A já už byl sám sebou unuděný. Tehdy jsem potkal Amerikánku. Vyprávěla mi svůj příběh a ten ve mně zažehl touhu. Chtěl jsem příběh Amerikánky vyprávět dál, porozumět jí jako lidské bytosti a skrze to se sám učit. S touhle motivací přišly konkrétní další kroky. Popisuji to zjednodušeně, trvalo to, ale byla to už cesta.“
Konkrétní kroky Viktora Tauše? Ty první mířily k Vltavě, kde se coby bezdomovec umyl, čistě se oblékl a našel si práci v reklamní agentuře. „Všechno jsem do poslední koruny splatil, ale co se týká dluhů, jsou peníze zanedbatelné. Splácíte především lidské vztahy, to byl hodně dlouhý proces. I v tomhle ohledu mám vše vyrovnáno, nejdéle mi zůstal dluh vůči síle příběhu Amerikánky. Nyní lidem odevzdávám příběh, který mi zachránil život, a konečně se tak ocitám v rovnováze.“
Ve finále Taušova snímku se malá Amerikánka potká se svým dospělým já: přistoupí k ní zezadu a rozepne jí červené latexové šaty, v nichž se jí muselo těžce dýchat, chodit, žít. Do naha vysvlečená žena nejprve leží na holé zemi, v dalším záběru už ale stojí v pozici Rockyho: neohroženě, se zatnutou pravačkou vysoko nad hlavou. V nějakém slova smyslu je v této pozici i Viktor Tauš. Je v ní, i když zrovna v kavárně míchá cappuccino s ovesným mlékem.
Minulost neskryje. „Z pervitinového období mi zůstala tahle moje brada, co mi při mluvení lítá ze strany na stranu, toho si každý musí všimnout.“ No, nevšimnout si toho nejde, Viktor Tauš však ani minulost skrývat nechce. Jako Amerikánka se jí postavil, našel k tomu sílu. Jako Amerikánka přestal věřit chimérám a teď: „Věřím, že je vždycky místo pro zázrak.“
Z jeho úst to nezní nepatřičně. Zázraky byla podle něj lemována divadelní cesta Amerikánky, jež předcházela té filmové a nyní běží souběžně s ní, viděly ji statisíce diváků. Účinkují v ní Tereza Ramba a Eliška Křenková a režisér přiznává, že divadlo vzniklo proto, že se mu zprvu nepodařilo zafinancovat film.
I u divadla v prostoru Jatka78 ale musel překonávat rozličné překážky. Musel kvůli nim hru neustále přeinscenovávat, dohromady vzniklo třináct verzí: scénář a text byly ve všech verzích naprosto stejné, ale pokaždé byly zasazeny do rozdílného světa.
Foto David Turecký
„Díky tomu jsem si ale uvědomil, jak ohromný dopad má, když tu kterou scénu zasadíte do takového či jiného světa. Jaký to má dopad nejen na emoci, ale i na význam situace. A tedy, že je možné stejnou situaci vidět očima různých postav zasazenou do různých světů, neboť pro každého ta která situace představuje jinou emoci,“ říká.
„Do takto se rodícího rámce vizuality vstoupil production designer, výtvarný umělec a můj nejlepší přítel Jan Kadlec. Formulaci vizuální podoby filmu dále rozvíjel a propojil s výtvarným uměním. Přinesl do filmu konceptuální objekty jako součást formulace emoce. Kombinací našeho přemýšlení se začal rodit nový jazyk,“ dodává.
A pak? „Pak přišly děti, jejich odvaha. To jim patří celý film.“ Zatraceně jim patří! Klára Kitto v hlavní roli nezletilé Amerikánky, ale i všichni dětští herci jsou fantastičtí. S bravurou zvládají i velmi složité a vypjaté scény, z takových je film sestaven. Hlavně oni jsou nositeli ohromných emocí, hlavně oni vytáhnou diváka za límec ze sedačky a postaví ho přímo doprostřed děje.
Zhruba padesát dětí vybral Viktor Tauš ze dvou tisíc, které viděl během castingů: „Rychle mi došlo, že nehledám děti, které odpovídají mé představě, jak má vypadat postava, ale že hledám ty, které touží světu ukázat, co v nich vězí. S dětmi jsme byli sedm měsíců: na víkend jsme je svezli ze všech koutů republiky do Prahy a zkoušeli jsme. Zprvu ne film.“
Foto film Amerikánka
Foto film Amerikánka
„Učili jsme se, co vlastně znamená jeden s druhým skutečně mluvit, skutečně se druhého dotknout. Až po pěti měsících jsem dětem rozdal role. Už jsem si byl jistý, že podstatnější než konkrétní role je pro ně zůstat spolu. Byl jsem si v tu chvíli také jistý, že děti jsou stejně silné jako obrazová stylizace, a tedy jí vdechnou život.“
Strhující energie dětí dala vzniknout živému traileru k Amerikánce, kongeniálním Snowflakes. Interpreti, z nichž většina pochází z dětských domovů a sociálně slabých rodin – ale jsou tam i děti z hereckých rodin –, vyzpívají, vykřičí, do země vydupou touhu poprat se s osudem, dát mu pěstí, zbořit zeď, prorazit bludný kruh.
Fragment ze Snowflakes byl předveden i na loňské Galavečeři Forbesu v rámci finanční podpory nadačního fondu modelky Veroniky Kašákové ve prospěch dětí z dětských domovů a tato ukázka byla mrazivě podmanivým vrcholem večera.
V pozdější části tohoto textu bude popsáno, jak i Tauš v návaznosti na film dětem bez rodiny pomáhá, a spektakulární naléhavost Snowflakes jeho snahu dramaticky podtrhuje. V anotaci k show výstižně stojí: „Další kapitola příběhu o tom, že naději, pokud se jí nerozhodneme vzdát sami, nám nikdo vzít nedokáže.“
Forbes osobnost roku 2024
Letos poprvé jsme se rozhodli najít osobnost roku. Co musí podle Forbesu splňovat? Musí být inspirativní. Inovativní, bořit rutinu. Musí mít ambici a odvahu zásadně měnit věci kolem sebe. A mít silný životní příběh.
Výběr nebyl lehký – a to dokládá, že Česko je dobrá země plná zajímavých lidí. Má to být byznysmen? Vědec? Sportovec? Umělec?
Ve finále jsme vybírali ze tří jmen. Šéf českých meteorologů Mark Rieder, jehož včasné varování před povodněmi zachránilo spoustu životů a miliardy majetku. Simona Kijonková, která po úspěšném miliardovém prodeji své firmy zahájila filantropickou a investorskou kapitolu svého života. A Viktor Tauš, režisér filmu Amerikánka, jenž si dal za úkol změnit systém náhradní rodinné péče v Česku.
Zvolili jsme Viktora Tauše. Pro jeho inspirativní, inovativní přístup, životní příběh a ambici a odvahu zásadně měnit věci kolem sebe. Vidíte jinou osobnost roku 2024? Napište nám na [email protected].
Když Rocky v ikonickém momentu zvedne vítězně ruku, zrovna chumelí. Kolem Rockyho v závěrečném snímku série divoce víří a tančí sněhové vločky. Snowflakes.
Aby nastal zázrak, míní Viktor Tauš, aby pro něj byly vytvořeny podmínky, potřebujete potkat vizionáře. Je k povšimnutí, že režisér nemluví o investorech, ale o vizionářích, a na takové hybatele zázraku skutečně narazil. Projekt Amerikánka stál se vším všudy 95 milionů korun, nejvíc prostředků logicky spolykal film.
Jeho tvůrce zdůrazňuje, že mnohem podstatnější než sehnat peníze bylo sehnat správné peníze; jiné nechtěl, protože výsledkem by bylo rozčarování všech zúčastněných. Tauš říká, že mnozí velmi zámožní lidé jsou zároveň velmi chudí: mají právě jen ty peníze a nabídku na spolupráci na uměleckém díle vnímají tak, že je o tyto peníze chcete připravit – že je chcete připravit o to jediné, co mají.
Tauš vypichuje evropský kontext, který je na podporu umění a kultury nastaven, přesto je jasné, že bez soukromého sektoru se tvorba neobejde, zvláště tvorba tak specifických děl, jako je Amerikánka. První soukromé peníze přišly od společnosti Barrandov Studio.
Tradiční koproducent tuzemských filmů se do Amerikánky rozhodl dát násobně větší sumu než do jiných koprodukcí, a to právě s vizí vzniku vizuálně výjimečného díla. Podporu Amerikánka získala i od Nadace PPF, jež za covidu vytipovala výlučné počiny v jednotlivých uměleckých žánrech a finančně se angažovala v jejich prospěch – podobně jako Barrandov s ambicí lokálního i mezinárodního zviditelnění české schopnosti jiného přemýšlení, než je standard.
„Jde o propagaci českého talentu ve světě a o inspiraci směrem domů,“ zdůrazňuje Tauš. „V dlouhodobém kontextu tedy o vskutku vizionářský postoj. Skutečná změna v myšlení totiž může vzejít jen z kontinuální inspirace. A tedy pouze s podporou, jejíž motivace přesahuje instantní výdělek či zviditelnění.“
Foto David Turecký
Je to chvályhodné, na potlesk. Investorem, pardon, vizionářem, který do snímku nedal „pouze“ peníze, ale i kus sebe, se ovšem stal Václav Dejčmar. Žádná jiná postava se k Amerikánce nehodí lépe. Dejčmar k ní pasuje tak dokonale, že není jen koproducentem snímku, ale i spoluautorem: on přišel s myšlenkou vnitřního hlasu Amerikánky, jenž užitečně a současně atraktivně posouvá děj. A sám tento vnitřní hlas napsal.
Autor monologu, který Amerikánka sama se sebou vede, zúročil svou originalitu, všem konvencím se vymykající myšlení. Přesně před rokem byl Václav Dejčmar titulní tváří Forbesu a kromě statusu jednoho z nejúspěšnějších českých investorů s majetkem v řádu miliard byl představen jako spolumajitel Centra současného umění DOX, tvůrce Prague Fashion Weeku, zakladatel vědecké Nadace Neuron či Nadačního fondu pro výzkum psychedelik, mecenáš umění.
„Ač většinou chodí v černém, je Dejčmar jedna z nejbarevnějších postav nejen českého byznysu, ale celé české společnosti,“ uvedl loni Forbes interview s mužem, jehož názory si zaslouží minimálně dvanáctku na stupnici zajímavosti s nejvyšší známkou deset. Nejbarevnější postava stojící za nejbarevnějším českým filmem? Hezké.
A hezké je i toto: „Když někdo vloží do mého filmu soukromé peníze, dávám mu mnohem větší podíl na zisku, než by odpovídalo matematickému přepočtu jeho vkladu vůči celkovému budgetu,“ říká Tauš. „Snažím se maximalizovat šanci na to, aby se takovému člověku peníze vrátily. Kdyby ale Václav do filmu investoval s motivací instantní návratnosti nebo výdělku, byl by blázen. A to on není.“
Anebo možná Dejčmar v jistém smyslu blázen je. Možná jsou v jistém smyslu blázni všichni, kdo se v projektu angažují, přičemž tento projekt pořád není u konce. Stále běží divadelní představení a Viktor Tauš uvažuje i o jakési tečce, o zmapování fáze života Amerikánky, kterou ve filmu představuje závěrečných pět minut.
„V nich se Amerikánka stává skutečně dospělou. Už nepotřebuje ujištění o dobrých koncích, už nepotřebuje vyprávět příběhy o tom, čeho se na ní dopustili druzí, je naopak schopna pojmenovat i to, komu ublížila ona, uvědomit si to, integrovat to, ale nebičovat se a tak dále. Chtěl bych zkrátka prozkoumat skutečnou dospělost a přemýšlím v tom kontextu o představení v Laterně magice.“
Ani to není vše, naopak teď přichází vrchol veškerého úsilí: přesah projektu má být tak široký, že překročí hranice světa umění. Amerikánka je o síle naděje a tato síla zkusí přetvořit legislativu ve spojitosti s dětskými domovy. Tato legislativa se – jak Tauš v záměrné, avšak nikoli lživé nadsázce tvrdí – nezměnila sedmdesát let. Změny v zákonech? Úpravy paragrafů?
Velmi stručně řečeno jde o to, aby chovanci dětských domovů nebyli stigmatizováni. Proto je třeba rozdělit ústavní výchovu (institut rodinného práva) a výkon ochranné výchovy (trestněprávní ochranné opatření). Ta první ochraňuje dítě a dává mu náhradní péči místo rodiny, ta druhá před dětmi ochraňuje společnost – slučuje se zde neslučitelné.
Každou z legislativ je třeba zavést pod jedno příslušné ministerstvo, poněvadž v tuto chvíli je legislativa roztříštěná a nikdo nenese odpovědnost. Aby bylo možné jako u Amerikánky prozkoumávat jejich dospělost, musí děti z ústavů nejprve k dospělosti dojít. A nikoli si po opuštění domova kupovat rohlíky na dva týdny dopředu, protože v děcáku dostávaly ráno pokaždé čerstvé, takže netušily, že mohou ztvrdnout – vylíčenou historku může režisér osobně doložit, byl jejím přímým svědkem.
V rámci změn má být mimo jiné uzákoněna transformace dětských domovů do bytových jednotek maximálně po čtyřech dětech na jednoho vychovatele, aby se struktura ústavní péče co nejvíc přiblížila rodinnému archetypu, individuální péči. Rovněž má být zavedena podpora pro rodiny, které se do krize teprve dostávají, a to z víceméně běžných příčin, jako je ztráta práce, nemoc nebo třeba alkoholismus jednoho z rodičů.
Řešením mohou být po skandinávském vzoru takzvané terénní chůvy, nápomocné v řešení problémů a odvrácení nebezpečí, že se dítě dostane do dětského domova, což je šetrné nejen k dětské duši, ale rovněž ke státní pokladně.
Všechny dobré věci, které se teď v ústavní péči o děti dějí , se uskutečňují díky ředitelům domovů, vychovatelům, neziskovému sektoru, někdy i díky krajům.
„Všechny dobré věci, které se teď v ústavní péči o děti dějí – a děje se jich hodně! –, se uskutečňují díky ředitelům domovů, vychovatelům, neziskovému sektoru, někdy i díky krajům. Oporu v legislativě nebo metodologii ale nemají. Máme slíbenou podporu politiků nezávisle na stranické příslušnosti a já doufám, že v horizontu měsíců by mohly být zapracovány první změny.“
Amerikánka je síla, kterou nezlomíte. Amerikánka se může stát silou, která zlomí desetiletí trvající pořádky. Která vyhladí jizvy. Která nevyvane po titulcích The End v kině.
Foto David Turecký
Amerika jí dala sílu, avšak do Ameriky se Amerikánka nedostala. Ve filmu ne, avšak počátkem prosince, dost možná ve chvíli, kdy čtete tyhle řádky, putuje projekt Snowflakes do New Yorku. „Budeme tam hrát i ve veřejných prostorech a naše cesta se koná nejen kvůli propagaci filmu,“ prozrazuje Viktor Tauš s nakažlivou dychtivostí.
„Naše cesta je dalším obrazem se smyslem vytváření tlaku na politickou garnituru a na změnu legislativy. Americkým snem je pro tyhle děti šance vyrůstat doma. Tedy v individuální péči.“ Viktor Tauš ještě říká:
„Neuměl bych natočit to, co je například doménou Honzy Hřebejka. Neuměl bych natočit příběh rozvětvené rodiny kolem jednoho stolu. Neuměl bych to, protože to neznám, nic o tom nevím. Zato toho hodně vím o osamělých dětech. A miluju vyprávět jejich příběhy, dělat z nich společenské hrdiny.“
Amerikánku a spol. uvítá v New Yorku ten největší symbol svobody vůbec: aby nebylo pochyb o nezdolnosti naděje, aby nebylo pochyb o nezlomné síle, ukazuje socha Svobody všem a do nesmírné dálky nad hlavu vztyčenou pravici. Ukazuje ji jako… Jako Rocky.
