Očekávaný snímek Franz režisérky Agnieszky Holland se blíží ke své české premiéře, která proběhne 25. září. Se světem Franze Kafky a módou z období přelomu 19. a 20. století už přes rok žije i kostýmní výtvarnice a scénografka Michaela Horáčková Hořejší. Forbes Life nechala nahlédnout do způsobu své práce na tomto filmu, v jehož kostýmech se potkávají dobové originály s kousky od Vivienne Westwood i japonským kimonem.
Foto archiv Michaely Horáčkové Hořejší
Ve filmu Franz se objeví na čtyři a půl tisíce unikátních kostýmů. Jaký je jejich původ?
Při vzniku každého filmu je klíčový styl daného historického období, pro nějž se pak hledají dostupné možnosti, využitelné i pro větší množství komparzistů. Když je možnost připravovat film alespoň dva nebo tři měsíce před natáčením a znám dopředu obsazení, preferuji, když mohu tvořit kostýmy přímo na míru představitelům hlavních postav.
Tady bylo času naštěstí ještě více – zhruba rok před začátkem natáčení mě oslovila producentka filmu Šárka Cimbálová a poté jsme se u mě ve studiu setkaly i s režisérkou Agnieszkou Holland. Od té doby se mi začaly chvět prsty. Bylo sice dost času na to, nakoupit nebo dokonce nechat vyrobit některé látky, ale u dobových historických filmů je to spíše marginální, protože se hledají hlavně dobové kostýmy.
Foto Marlene Film Production
Kde všude jste je sháněla?
Zapůjčují se především z fundusů, které jsme využívali po celé Evropě. Mnoho jsme jich získali v Německu, ale také ve Vídni, kde je fantastický fundus Lambert Hofer. Velkou část nám zapůjčil také fundus Studií Barrandov.
Sama jsem posedlou sběratelkou historických oděvů, mám jich již k pěti tisícům. Jenže toto období, kdy se bavíme převážně o přelomu století a desátých až dvacátých letech dvacátého století, které Němci trefně nazývají Jahrhundertwende a anglosaské země Titanic Era, je prakticky nesehnatelné.
Trvalo velmi krátce a je velmi neuchopitelné, a tak v půjčovnách a fundusech příliš kusů k dispozici není. Proto jsem se rozhodla, že s ním ve své sbírce také pohnu a díky Franzovi jsem nashromáždila mnoho zajímavých dobových originálů.
Čím se móda tohoto období vyznačuje?
Je to fascinující, krásná a slušivá móda, která je i milosrdná k tomu, kdo ji nosí. V naprosté většině už totiž postrádá korzety, ale přitom dodržuje až romantizující notu devatenáctého století. Ještě v sobě ovšem nemá drzost až cynismus let dvacátých.
Foto Marlene Film Production
Jakým způsobem jste přistupovala k rešerši?
Moje rešerše na Franze byly velmi obsáhlé. Jakmile jsem narazila na nějaký zdroj fotografií, větvil se a vedl mě dál a dál. Nakonec jsem došla k počtu asi deseti tisíc dobových snímků. Sahala jsem například do Bundesarchivu pro portrétní fotografie lidí v nejrůznějších situacích, pátrala jsem po tom, jak vypadali váleční veteráni i běžné lidské typy.
Podle nich jsem připravovala kostýmy pro celý komparz, aby i všichni ti, kdo hlavní postavu Franze obklopují, byli zajímaví, lidští a jedineční. Koupila jsem si na to v italském Sirmione v ruční papírně krásnou velkou knihu, do níž jsem si vždy lepila stránku scénáře a k ní fotky a popisky.
K tomu jsem měla tři další tlusté šanony podkladů, kde byly třeba i fotky z módních přehlídek konce osmdesátých let, moje vlastní fotografie nebo obrázky s nějakou specifickou náladou. Z toho všeho jsem pak vycházela ve volbě střihů i látek. Každá jednotlivá postava prošla takto důkladnou přípravou.
Jak jste přistupovala k postavě samotného Franze Kafky?
Po debatách s Agnieszkou jsem se snažila v rámci archetypální představy o Franzi Kafkovi pohybovat spíše osvěžujícím způsobem, který k ní může něco přidat. Nemůžete vzít tento zažitý archetyp, hodit ho do koše a poslat tam chlapíka v kostkovaném saku, byť třeba i to mohl Franz Kafka nosit. Lidé by se totiž s takovým Kafkou ztotožnili jen těžko.
U Franze mi přijde dokonalá jednoduchost v tmavých odstínech, které poskytují spoustu prostoru pro představivost. Kdybych herce oblékla do vzorovaného kostýmu, nemohla bych po této postavě chtít, aby lidi hluboce inspirovala k hlubšímu zamyšlení, protože by si jejich pozornost usurpovala jiným směrem.
Nepřekročila jsem proto tento archetyp, jen jsem o něco posunula barevnost od černé k hluboké inkoustové modři, tedy k barvě noční oblohy. Do černé jsme se dostali až později. Jen v jednom jediném obraze je tato situace narušena – v něm jsme záměrně použili barvu z opačného spektra, tedy bílou.
Foto Marlene Film Production
Byl to Agnieszčin nápad, na který já bych se neodvážila. Přitom pak vypadá tak přirozeně, jako by celou dobu ležel před vámi na zemi – ale jen někdo si může dovolit jej zvednout.
Ovlivňovali podobu kostýmů i samotní představitelé hlavních postav – tedy představitel Kafky Idan Weiss nebo Jenovéfa Boková v roli Mileny Jesenské?
Spolupráce s nimi pro mě byla velmi cenná. Nebyl to ten případ, kdy si někdo stěžuje, že ho někde něco škrtí, škrábe nebo že nenávidí zelenou, ale skutečně jsme se bavili o postavě. V tom zde byla většina hereckých kolegů naprosto odevzdaných – uvažovali bezvýhradně jen o své roli.
Zejména u tak neopakovatelně inspirativního projektu, který definuje nejen scénář, ale i setkání s Agnieszkou, to ani jinak nejde. Je to příležitost, která se může poštěstit jednou nebo maximálně dvakrát za život.
V takovou chvíli lidé mají pocit, že ze sebe musejí vydat to nejlepší, co v nich je. A to je pole, na kterém se báječně spolupracuje. V tomto případě to probíhalo tak, že jsme se o všem otevřeně bavili a někdy z toho vyšel společný nápad, který jsme použili, nebo naopak jsem se někdy rozhodla od své původní představy ustoupit, když nekonvenovala s osobností.
Například když mi bylo jasné, že herečka danou postavu ztvární trochu jinak, než jsem si představovala, a tak jí místo dlouhého těžkého cestovního kabátu musím obléct něco, v čem se bude pohybovat jako křehké ptáče.
Jaká byla spolupráce s Agnieszkou Holland pro vás osobně?
Neuvěřitelně inspirativní. Bylo to pro mě naprosto zásadní a rozhodující setkání, na které nikdy nezapomenu. Už po první hodině našeho setkání jsem nevěřila svých uším, co ze mě dokáže padat za nápady. Probudila ve mně něco, o čem jsem nevěděla, že v sobě mám. Je to úžasný člověk, který dokáže v lidech vykřesat to nejlepší, z čeho pak sami můžete mít radost.
Dochovalo se něco hmotného přímo po samotném Kafkovi, jeho rodině nebo někom z jejího okolí?
Nevím o tom, ale myslím si, že nic hmotného po Franzi Kafkovi asi existovat nemůže. Dochovala se ovšem spousta dobových fotografií jak Franze Kafky, tak jeho rodiny a sester, i Mileny Jesenské. A navzdory tomu, že na fotografiích z devatenáctého století máte často pocit, že takové aranžované fotografie k nám nepromlouvají a udržují odstup zdánlivě jiného života a emocí, s těmito se dalo pracovat.
Kromě toho, že využívám scénář, si tvořím ještě vlastní pomocnou představu o jednotlivých postavách – třeba i o fetiších typu, kolikrát si daná postava myje ruce. Kolikrát právě takové detaily vysvětlí nebo zargumentují něco, co se jinak vysvětlit nedá.
Foto Marlene Film Production
Jako například?
Třeba „pikantní“ šáteček na krku Michala Isteníka, který hrál pacienta s těžkou vyrážkou, napovídá, jak k ní asi tak mohl přijít…
Jak jste pojala postavu Kafkovy milenky Mileny Jesenské?
Existuje spousta jejích fotografií a přečetla jsem si o ní všechno, co bylo možné, samozřejmě včetně životopisné knihy o její dceři Janě Černé, zvané Honze. Bylo poměrně dost možností, jak postavu Mileny Jesenské představit, a já jsem se snažila podtrhnout její jinakost a výjimečnost.
Foto Marlene Film Production
Ve společnosti Franze Kafky se totiž pohybovalo mnoho žen a šlo mi o to, aby byly rozpoznatelné. U Mileny se nabízela šance využít kalhoty. Tak jsem ji postavila na místo, které si vybudovala svou prací novinářky a spisovatelky a přístupem k životu.
Chtěla jsem jí také šoupnout perly za punčocháče – koluje o nich totiž známá historka: pracovala jako hospodyně ve Vídni a manžel si jí nevšímal, nedával jí žádné peníze, a tak svým zaměstnavatelům ukradla perly. Schovala si je do punčochy a pak se s nimi procházela po vídeňských Příkopech…
V roli Mileny Jesenské je prý Jenovéfa Boková oblečená také do modelu od Vivienne Westwood…
S Agnieszkou jsme se podívaly na báječný film ze šedesátých let, z nějž mi pro Milenu Jesenskou vzešla tato čepička. A objednala jsem si z Anglie také báječnou kostkovanou látku, kterou Vivienne sama vyvinula – a z ní má Milena ušité kalhoty. A tak ji v jednu chvíli Jenovéfa Boková hraje oblečená ze dvou třetin do Vivienne Westwood.
Ke sto padesát let starému originálu jsem přidala její čepici z roku 1987 a vznikla báječná kombinace, která má napětí. To opět podpořilo moji teorii, že lze dobové kostýmy používat dohromady s dalšími prvky. Agnieszka se v tomto ohledu prokázala jako velký pankáč – nevadilo jí ani to, že je na čepici vyšité logo. Jenůfa to všechno pak vynesla takovým způsobem, že jsem se mohla jen tiše radovat.
V dalších scénách je ale oblečena i do japonského kimona. Kde se vzal tento styl?
Každá z „Kafkových“ žen má nějaký svůj výrazný prvek a u Mileny je to hned několik věcí. Kromě zmiňované čepky právě také kimono. Měla jsem ve své sbírce několik originálních japonských kimon, ale žádné z nich nám nepřišlo dost dobré. Nechala jsem proto udělat hned dvě, kde byla vytkaná hora s borovicemi v barevné tónině, kterou jsme si pro Milenu zvolili, Jenůfa se v tom prošla, ale nakonec jsme to otočili a použili naruby.
Další z výrazných prvků, které jsme Mileně dali, byly popsané ruce. Sice si s sebou stále nosila mošničku, kde měla papíry, ale občas myslela tak rychle, že si potřebovala dělat poznámky na ruce. Jako inspiraci jsem využila svou dceru, která Jenůfě nakonec i něco na ruce nakreslila. Z pramenů jsme jen museli zjišťovat, jestli byla pravák nebo levák.
Stalo se u některých šatů nebo doplňků, že jste je musela složitě shánět nebo vyrábět, aby byly opravdu autentické?
Nešlo snad ani o to, být stoprocentně autentický nebo dokumentární. Agnieszka nám hned od začátku poskytla úžasnou velkorysou možnost, abychom si dělali, co chceme, pokud to bude dobré. Ale některé věci by se asi našly.
Například Felicie Bauerová, jedna z milenek a skoro snoubenka Franze Kafky, měla nejen zlaté zuby, ale i pěknou brož, která ji provází skoro na všech dostupných fotografiích. Sháněla jsem proto podobnou zajímavou brož, snad nejdéle ze všech doplňků. A pro nejlepší přítelkyni Felicie Bauerové jsem dlouho hledala klobouk z bobra. Ten jsem nakonec sehnala až v Texasu, kdežto brož jsem nakonec pořídila v jednom antiku na Starém Městě.
Do českých kin vstoupí film Franz 25. září, už předtím ale bude představen na zahraničních festivalech. Jak se vám opouští svět, na kterém jste rok pracovala?
Ještě jsem ho úplně neopustila a jen tak ho opustit nehodlám. Stále ve mně žije – připadá mi, že jsem tam, kde mám být. Navykla jsem si, že v takto velkých projektech pokračuji i další etapou, protože je mi líto se s nimi rozloučit.
Rezonují ve mně a odeznívají jen velmi pomalu. I v případě Franze myslím, že jsem se ještě výtvarně úplně „nevykecala“. Postavy pro mě byly tak inspirující, že to nakonec vyústilo v drobnou kolekci pro Milenu Jesenskou, kterou v nejbližších týdnech plánujeme nafotit.
Foto Marlene Film Production
Na jakých dalších projektech aktuálně pracujete?
Například na kostýmech pro operu, kterou připravuje můj manžel s Michalem Kocábem na rok 2027. Libreto je hotové, Michal Kocáb skládá hudbu a krásně se to poslouchá. Je to velká a důležitá věc, na kterou se moc těším.
Aktuálně také točím film s německou produkcí, který se věnuje sportovní tematice. Na tu mám v poslední době vyloženě štěstí, ačkoli je mým jediným sportem přehození nohy přes nohu v kavárně… Jeden z těchto filmů je o norském šampionovi v boxu, který bude v Česku k vidění koncem září na festivalu Finále Plzeň.
Aktuální německý film, na kterém pracuji, je pak o outsiderském týmu veslařů Adams Acht, který legendární trenér Karl Adam dovedl k vítězství na olympiádě v roce 1960. Jezerem, na kterém trénovali, procházela hranice mezi východem a západem.
Poslední film, který připravuji, je příběh prvního českého transgender sportovce Zdeny Koubkové / Zdeňka Koubka, který citlivě zpracovávají Hana Wlodarczyková s Danem Wlodarczykem. Je to téma, které v současné době velmi rezonuje a bude to i herecký koncert.
