Natočil velebeného Parazita, aby se o šest let později vrátil s parazitním filmem, chce se říct na konto nové komediální sci-fi Mickey 17 od korejského režiséra Džun-ho Ponga. Dvě hodiny v kině už dlouho nebyly takovým utrpením.
Muže jménem Mickey se všichni ptají, jaké je to umřít. Zažil to už hodněkrát. V obřím vesmírném korábu totiž platí za lidskou verzi pokusného králíka, na němž se testuje radiace v kosmu i virová nálož na nových planetách. Nikdy to nepřežije.
To ale nevadí, protože ho šéfové vždycky znovu „vytisknou“ a nahrají do něj vzpomínky. V prvním záběru vidíme jeho sedmnáctou verzi.
Po několika následujících scénách se Mickeyho chcete na stejnou otázku ohledně smrti zeptat také, nikoli však ze zvědavosti, ale z touhy se vysvobodit z úmorné sci-fi podívané, při níž máte pocit, že sledujete skupinu improvizujících herců, která si přes jazykové bariéry vůbec nerozumí, ale dostala za úkol „dělat humor“ mezi mimozemskými mroži vygenerovanými za desítky milionů dolarů.
Mickey, jehož tito tvorové oproti předpokladu nezabijí, ale nechají ho z ledového hnízda odejít, se vrací na loď, kde už ale vytiskli jeho další verzi.
Taková „mnohočetnost“ je nelegální, takže oba dělníky čeká tentokrát už definitivní smrt. To by však osmnáctý Mickey nesměl být bojovnější a rozhodnější než ten sedmnáctý, po němž všichni akorát šlapali, i když dělal práci, bez níž by nikdo nepřežil.
Jestli v tuto chvíli čekáte vesmírné dobrodružství, komedii omylů či temnou disputaci nad povahou identity, ničeho z toho se nedočkáte, protože režisér Pong volí cestu prostinké společenské satiry, kdy dva Roberty Pattinsony staví proti trumpovské figuře vůdce oné vesmírné lodi, který v nenápaditě teatrálním podání Marka Ruffala doslova říká, že chce na úkor mrožů vytvořit čistou bílou planetu plnou nadřazených lidí.
Ve filmografii Ponga taková figura samozřejmě nepřekvapí, vždyť kapitalismus tepal snad ve všech svých filmech včetně těch anglicky mluvených jako Ledová archa nebo Okja.
Pokud ale v nedávném rozhovoru pro The New York Times prohlásil, že hnacím motorem jeho filmů jsou „ironie a paradox“, nic takového v tomto průhledném konceptu není, což je zklamání, když si vzpomenete, jak žádné postavě, chudé či bohaté, nenadržoval ve svém multioscarovém Parazitovi.
Politika tohoto filmu tak není překvapivá, co je ale vyloženě šokující, je úroveň režijního vedení, jak to zkrátka nefunguje v tom smyslu, v jakém to fungovat chce, tedy jako alegorická fraška.
Buď přemítáte, zda jste přeslechli pointu vtipu, nebo zda se humor ztratil v překladu, když se třeba máte smát tomu, že se někdo rozhodl vyrábět makronky, prošel záběrem v holubím kostýmu nebo se zeptal na otázku „dáš si sexy žvejku“.
Možná si teď říkáte, že by se takovému filmu měla dát šance, že tady zkrátka originální, svébytný a nekompromisní autor „natáhl“ velké hollywoodské studio o desítky milionů dolarů a natočil si film přesně podle sebe, který americkým producentům strašlivě prodělá kalhoty – to přece při pohledu na všechny ty generické marvelovky a nekonečné franšízy chceme, ne?
Mickey 17 je ale podle všeho také spíš obchodní zakázkou, neboť ve zmíněném rozhovoru Pong prohlásil, že mu poprvé v kariéře někdo látku ke zpracování přímo nabídl – jde o adaptaci knihy Edwarda Ashtona.
Mickey 17 chce být navíc v jistých ohledech právě tím tradičním blockbusterem, ale i tam selhává, když nechává děj posouvat skrze konvenující náhody, líná vysvětlení nebo klopotné flashbacky. Pochválit se tak dá jen nádherný klavírní soundtrack skladatele Čong Če-ila.
