Do Peru odjela učit, dnes tam staví školy, a to v nejodlehlejších částech země. Jaké je pracovat v cizí kultuře? A jak se cizince získává respekt místní komunity? Na to jsme se zeptali architektky Marty Maccaglii.
Drobná žena se zápalem pro práci a nepřeslechnutelným italským přízvukem. To je architektka Marta Maccaglia, která od roku 2011 v působí v Peru, kde založila vlastní – téměř ryze ženské – architektonické studio, a která k dnešnímu dni postavila více než desítku edukačních zařízení. Do Česka zavítala v rámci Urban Talks Centra architektury a městského plánování.
Do třetí největší země Jižní Ameriky se dostala v rámci státní služby a italské neziskové organizace Comunitá promozione sviluppo, které svým účastníkům umožňují podílet se na mezinárodních projektech nebo na nejrůznějších humanitárních programech.
Vystudovaná architektka do Peru odjela s cílem učit místní děti. Španělsky uměla dobře, po studiích na univerzitě v Římě byla semestr na praxi v barcelonském architektonickém studiu Carlose Ferratera Office of Architecture.
Před profesním usazením ale ještě chtěla cestovat, a tak vyrazila do peruánského hlavního města Limy, konkrétně do oblasti Huayacánu na jejím samém okraji. Měla tu pracovat v mateřské školce. Jenže hned po příjezdu se ukázalo, že neexistuje.
„Tohle se v Peru občas stává,“ krčí rameny italská architektka při vyprávění. Zdánlivě fatální situace se nakonec vyřešila elegantně: její hostitelská organizace, sdružení Solidaridad Esperanza Anna Margottini, která sdružovala místní ženy-matky, Martě nabídla, aby onu neexistující mateřskou školu sama navrhla a zrealizovala.
Vystudovaná architektka a absolventka programu interiérový design a muzeologie se výzvy chopila a za pomoci místní komunity a aktivních sousedů projekt dotáhla do konce.
„Skoro pořád jsem brečela, ale naučila jsem se, jak udělat projekt jen s omezeným množstvím zdrojů,“ vzpomíná dnes na své peruánské začátky a připomíná, že získat si důvěru místních lidí a dodavatelů není pro cizince nic jednoduchého.
Její barevná školka s jednoduchou konstrukcí z cementu, cihel a recyklovaného dřeva, kterou vytvořila s velmi omezeným budgetem získaným od neziskových organizací, jí ale pomohla zapadnout.
Projektu si dokonce všimli v její rodné zemi a příběh mateřské školky Wawa Wasi otiskli v architektonickém periodiku Casa Bella.
Foto Paulo Afonso
Foto Paulo Afonso
Ve školce chvíli působila jako učitelka, ale následně se vrátila k architektuře. Několik měsíců fungovala v peruánském studiu Vicca Verde. Pak přišla v životě Marty Maccaglii velká změna. Z hlavního města se přestěhovala do džungle, kde podle odhadů žije jen několik procent všech obyvatel Peru.
Podmínky pro život tu nejsou podle italské architektky jednoduché – na většině míst chybí telefonní signál, není tu zavedená elektřina ani kanalizační systémy. „Abych byla ve spojení se svou rodinou, musím jet hodinu na motorce, než chytnu signál,“ líčí Maccaglia.
Další infrastruktura, která v hustě zalesněné části Peru chybí, je ta vzdělávací. To byl ostatně důvod, proč se architektka rozhodla do této části přestěhovat.
Stěhování inicioval její kamarád Bastian Fuelles, v té době působící v místní kávové společnosti Volcafé, který ji společně s dalšími kolegy přizval ke spolupráci na stavbě školy ve vesnici Chuquibambilla.
Díky Costa Foundation získali na stavbu peníze a v roce 2013 se jim ji povedlo realizovat. Na tento projekt vzpomíná Marta Maccaglia jako na zlomový – ukázal jí, jak důležitá je v celém procesu participace. A to nejen místních obyvatel, ale i samotných učitelů a dětí.
Škola v Chuquibambille byla vystavěna na systému krytých nádvoří, které propojují studenty s okolní přírodou a jejich tradicemi. Ve škole se od začátku počítalo s nejrůznějšími kurzy v přírodě, výtvarnými a řemeslnými dílnami, výukou agronomie, chovu zvířat nebo pěstování plodin.
Mateřská školka v Alto Anapati | Foto Eleazar Cuadros
Proces vzniku školy probíhal prostřednictvím participativních workshopů s místní komunitou. Ty vedly k vytvoření celkové koncepce školy. | Foto Eleazar Cuadros
Přestože v Peru plánovala italská architektka zůstat původně jen několik let, projekt v džungli ji přesvědčil o opaku. I proto v roce 2014 založila své vlastní architektonické studio Semillas, jehož název by se dal přeložit jako „semínka“ nebo „zárodky“.
„Řekla jsem si: Jsem v tom dobrá, baví mě to, a navíc jsem schopná v tomhle chaosu něco udělat. Bylo to samozřejmě trochu zvláštní, že si žena, cizinka, založí v Peru studio. Ale myslím, že nedůvěra lidí neplynula primárně z toho, že jsem žena, ale že nejsem místní,“ doplňuje k založení Semillas.
Název jejího studia není těžké vysvětlit: v rurálních částech Peru je mnoho škol v nevyhovujícím stavu a podle údajů ministerstva školství až sedmdesát procent dětí nemá kvůli špatné vzdělávací infrastruktuře přístup k sekundárnímu vzdělávání.
Nové školní budovy tak pro Martu Maccagliu představují ono semínko hlubší společenské změny.
K dnešnímu dni má Marta Maccaglia a její studio, kde působí primárně ženy-architektky, na kontě více než desítku vzdělávacích projektů a další se blíží dokončení. Většinu realizuje nejen v peruánské džungli, ale i na severu země, kde jsou kvůli časté seismické aktivitě místní školy ve špatném stavu.
Ať už ale studio Semillas, které má dnes pobočky v Limě, San Ignaciu a Pangoe, staví ze dřeva, cihel, OSB desek, bambusu nebo betonu, jedno všechny projekty spojuje: předtím, než se vůbec začne navrhovat, musí tým poznat místní komunitu, pro kterou staví, pochopit, jak funguje, vyslechnout si, co od prostoru očekává, a až potom se vrhnout do práce.
Technological and Environmental Laboratory v peruánské oblasti Pangoa | Foto Semillas
Základní a střední škola poblíž San Ignacia | Foto Semillas
„Napřed mi samozřejmě místní příliš nevěřili, ale po sedmi letech v džungli nedůvěra opadla. Pomáhá čas. Myslím, že abyste mohli něco stavět pro lidi, musíte žít na jejich území, chápat podmínky, ve kterých fungují,“ myslí si.
„Tohle se z knih nenaučíte. Musíte pracovat zevnitř. Z kanceláře ve městě problémy místních komunit nevyřešíte,“ dodává.
Dalším spojujícím prvkem projektů Semillas jsou nízké rozpočty, lokálně získávané stavební materiály a hravost, rozvolněnost výukových prostor. Učebny ve většině případů postrádají zdi a jsou velkou měrou propojeny s okolní přírodou. Důležité jsou také nejrůznější barevné prvky rozeseté po prostoru.
Finanční prostředky na výstavbu škol architektka získává nejen od místních neziskových organizací, ale také z peruánského státního rozpočtu. Náklady na projekty se podle ní pohybují kolem půl milionu dolarů „Nejnáročnější je získávání financí. Doufám, že se k nám brzy připojí i další dárci,“ říká architektka.
Jestliže jsme od architektů zvyklí slýchat, že mají mezinárodní ambice, u Marty Maccaglii je to přesně naopak. Na závěr našeho setkání říká: „Nepotřebuji mít projekty mimo Peru. Chci stavět tam, kde to opravdu znám.“
