Raphael Gielgen má práci, kterou by leckdo označil jako dream job. Cestuje po světě, sleduje trendy a podle toho předpovídá, co nás čeká.
„Někteří kolegové si myslí, že jsem blázen,“ říká o sobě Raphael Gielgen. Muž, který vidí do budoucnosti. Ale není přitom žádný tajemný šaman.
Je jen zatraceně zvědavý a snaží se nasávat co nejvíce podnětů. Co nás čeká, to odhaduje na základě rozsáhlého výzkumu, čtení, analýzy – a i svých zkušeností.
Za rok přečte přes šest set článků, navštíví zhruba sto padesát firem, univerzity a startupy a na základě toho vytváří predikce trendů pro budoucnost pro vyhlášené švýcarské designéry z Vitry.
Jako scout trendů je jedním ze strůjců úspěchu firmy. Na konci roku ze sesbíraných informací vytváří takzvanou panoramu. Ilustraci, v níž zachycuje závěry svého výzkumu. A návod pro Vitru, kterým směrem se při designování, zejména u kancelářského vybavení, ubírat.
Jedna z šedých eminencí designového světa měla nedávno přednášku v Česku a zároveň poskytla Forbesu rozhovor.
„Pracovní prostředí se mění rychleji než kdy dřív,“ řekl. „Po pandemických letech a tváří v tvář ekonomické krizi je budoucnost práce dost nejistá.“
To má samozřejmě mnoho různých konkrétních příčin, ale jednou z nich je, že si dle Gielgena najednou zase začínáme vážit kvality vlastního života.
A místo toho, abychom slepě stavěli práci na první místo, přicházejí do hry pojmy jako Workation (práce spojená s dlouhodobým pobytem v zahraničí) či Quiet Quitting, kdy si v práci odvedete to nezbytné, ale nic navíc. „Souvisí to s rostoucí nejistotou a inflací,“ říká Gielgen. Společnosti tak podle něj musí začít řešit, jak se těmto trendům přizpůsobit.
„Jak mohou společnosti zaměstnance finančně a společensky motivovat? Jak lze integrovat dovolenou do každodenního života přes Workation? Jak mohou firmy podpořit zaměstnance, kteří musí vedle práce pro firmu vykonávat i pečovatelskou činnost?“ nabízí několik aktuálních otázek.
A míní, že společnosti se musí naučit vnímat své zaměstnance více jako jednotlivce a méně jako kolečka ve firemním řetězci. Úzce s tím pochopitelně souvisí i téma budoucnosti kanceláří. V části firem se uchytil hybridní model, část zase touží dostat zaměstnance zpátky do budov.
Třiapadesátiletý Gielgen nicméně věří, že rozdíly mezi pojmy jako domov a kancelář či lokální a globální se postupem času budou smazávat. Budoucnost vidí jako kolaborativní, s užíváním cloudu a předplácením profesionálního softwaru na omezenou dobu. Také očekává častější zapojování nástrojů pro analýzu zaměstnanců.
Kanceláře ale pochopitelně nezmizí, jen se musí přizpůsobit nové době. „V současnosti jim chybí nějaká smyslová přidaná hodnota. Kreativita, vášeň, nějaká duše a nadšení,“ vyjmenovává a domnívá se, že univerzální pravidla pro podobu kancelářských budov vymizí.
I architektura má totiž podle něj svůj body language. Kanceláře toho mohou o firmě mnoho napovědět. „A tím i utvářet víru a chování lidí,“ domnívá se. „Prostor může dýchat tradicemi, hodnotami, mýty a symboly.“
Doba jde každopádně dopředu a je jasné, že i podoba kanceláří a způsobu, jak pracujeme, se bude vyvíjet.
„Současnou realitou práce a pracovních prostorů je virtuálno. Z metaverza a Webu 3.0 se stává mainstream, prodeje zařízení pro virtuální a rozšířenou realitu vzbuzují nové otázky ohledně potenciálu našich pracovišť,“ vypráví.
A věří, že právě virtuálnímu prostoru a digitálním nástrojům budou firmy věnovat stále větší prostor. „Koneckonců to vypadá, že se z něj stal lepší investiční artikl než z běžných nemovitostí,“ pokračuje.
Na rozdíl od mnoha dalších, kteří považují metaverzum a přidružené technologie spíše za nafouknutou bublinu, Gielgen o jejich využití nepochybuje. „Otázkou není, jestli technologie s rozšířenou realitou uspějí, ale jak je dokážeme co nejlépe integrovat do našich byznysových procesů a pracovišť,“ říká. „Společnosti si teď musí samy odpovědět na otázku, jak dokážou co nejlépe zkombinovat fyzická a virtuální pracoviště.“
Gielgen stráví na cestách zhruba dvě stě dní ročně a inspiraci sbírá, kde může. Myšlenky si pak tříbí doma, daleko od všeho ruchu i od basilejských kanceláří Vitry. Žije totiž na odlehlé farmě poblíž bavorského Řezna, kde má velkou kancelář plnou knih a výhledu do lesů.
Připouští pochopitelně, že se občas splete. Že z mnoha a mnoha předpovědí mu leckdy může vyjít jen zlomek. I tak ale už osm let úspěšně směřuje Vitru tak, aby byla ikonou mezi highendovým nábytkem. Aby k ní vzhlížel designový svět.