Všichni tři měli kariéry rozjeté jinak. Jeden úspěšně podnikal v mediálním byznysu, druhá studovala pedagogiku, třetí snil o slavné zámořské hokejové lize. Ale všichni skončili – a nalezli štěstí a úspěch – na moravských vinicích. Toto jsou příběhy nových začátků Pavla Ťahana, Petry Brédové a Lukáše Rudolfského.
Udělat si radost
Nelze však říct, že by k vínu předtím neměli žádný vztah. Třeba Ťahan jezdil na Moravu už roky – Popice, Mikulov, Pavlov… V podobných lokalitách si vždy dohodl na víkend několik ochutnávek, mezi nimiž mu řada vín učarovala. Stejně jako sen, vypěstovat si někdy své vlastní.
Jenže jeho kariéra se dlouho odvíjela jinak. Spoluzaložil skupinu Radio Investments, pod níž spadala rádia Kiss, Beat, Country Radio či Radio 1. Vlastnil je až do roku 2012, na jehož konci oznámil prodej skupiny Ivanu Zachovi, spolumajiteli Primy. Pak ještě několik měsíců dělal na magistrátu, tou dobou už však slibně běžel jeho jiný projekt.
Jmenoval se vinařství Gotberg a první úvahy o něm se v Ťahanově hlavě zrodily už kolem roku 2002. Tehdy si začal dělat průzkumy, zdali se dají na jižní Moravě koupit vinice tak, aby se daly sloučit v jeden celek. „Nebyla to nějaká ekonomická rozvaha. Spíš jsem si chtěl udělat radost a mít možnost ovlivnit, co se vyrábí a co se pěstuje,“ říká 55letý Ťahan.
Čtěte také: Když zootechnik z Hobitína dělá nejlepší víno na světě
Ač navštívil řadu českých i zahraničních vinic, za odborníka na výrobu vína se nepovažuje. Najal proto zkušeného sklepmistra Stanislava Málka a v roce 2010 začal vyrobené víno prodávat. O rok později už byl v zisku, v současnosti prodá okolo sta tisíc lahví ročně a ač to na nich není uvedeno, část z nich jsou biovína.
„Nevyplatí se to označovat. Lidé sice v průzkumu tvrdí, že by chtěli biovína, ale když za ně pak mají dát víc peněz než za ta běžná, byť třeba o dvacet korun, tak si je nekoupí,“ tvrdí Ťahan. „Myslím, že je to dané takovou českou skepsí. I když někdo řekne, že nepoužívá chemii, tak si to lidé stejně myslí.“
Pokud byste je chtěli ochutnat taky – přímo „od zdroje“ – zamiřte kousek severně od Popic. Moderní budovu, která získala cenu pro Nejlepší průmyslovou stavbu Jihomoravského kraje 2009, sotva přehlédnete.
Vy jste hosteska?
Narodila se v Košicích, vystudovala tam gymnázium a nastoupila na pedagogickou fakultu. Už během studií však tušila, že učit nechce; vysokou školu si zvolila spíš z nerozhodnosti ohledně budoucího povolání. Tehdy taky začala pracovat jako servírka ve vyhlášeném košickém podniku Villa Regia. Standard tamních číšníků byl vysoký – a Brédové bylo naznačeno, že znalost vína bude k práci v restauraci nezbytná.
Ponořila se do knih a obor ji nadchl. Tehdy zatoužila s vínem pracovat, a tak si nejprve udělala sommeliérský kurz, pak vytiskla pár životopisů a vydala se do Prahy. Po měsících hledání nakonec uspěla na další proslulé adrese – v Čestru ze sítě Ambiente.
Postupně začala přičichávat k sommeliérské špičce, ale zároveň ji začala vábit i myšlenka vlastního vinohradu. Před třemi lety jí v moravských Bořeticích nabídl práci vinař Jaroslav Springer. Tam se teprve učila vinařskému oboru z výrobního pohledu.
Čtěte také: Návrat k dávným kořenům. Vyzkoušejte víno bez make-upu
Posléze si pronajala vlastní mikrovinařství v Bořeticích, kde dělá vína podle svého – naturální. „Jsou ze zdravých hroznů, což vyžaduje ve vinici hodně úsilí. Nehubím trávu herbicidem, obdělávám vinice skoro bez mechanizace, ve sklepech nepoužívám žádné selektované kvasinky, čeřidla ani stabilizátory. Hrozny šlapu vlastníma nohama,“ tvrdí. Jde tedy o biovíno? „Určitě, ale na etiketě to napsané nemám. Přijde mi to jako marketingový tah.“
Vína kvasí na slupkách, nejsou bílé ani červené, ale mají oranžovou barvu. „Jsou specifická, zrají na jemných kalech v barrique sudech do jara. Mají dobrý potenciál ke zrání a jsou určená i k archivaci,“ tvrdí Brédová.
Prosadit se mezi muži pro ni nebylo jednoduché. Tolikrát slýchala, že „tohle přece holka nemůže umět“ – když startovala křovinořez, lila olej do benzínu, sedala na traktor. Když někde nalévala svoje víno, mysleli si o ní, že je hosteska. Ona se však nedala odradit, prosadila se a nyní sní o malém rodinném vinařství.
Po stopách historie
Lukáš Rudolfský měl odmala sen jasný: stát se hokejistou a zahrát si ve slavné NHL. Jenže na rozdíl od řady dalších, kteří se této vizi přiblíží maximálně na zamrzlém rybníku, Rudolfský se mezi profesionály skutečně dostal. Pravda, nenastupoval po boku Jágra v NHL, nejvýš to dotáhl do první národní ligy, ale kdo ví, kam by se jeho kariéra rozvíjela, kdyby nepřišel ve dvaceti letech životní zlom.
Tehdy dostal od otce nabídku, aby po něm převzal vinařství v Kutné Hoře. Rudolfský o řemeslu věděl málo, přesto se rozhodl kývnout. Za pochodu a s telefonem na uchu se učil zcela nové profesi, která ho rychle pohltila. „Je to poslání, které se stane vášní, koníčkem, životním stylem,“ líčí 38letý Rudolfský.
Čtěte také: Pravidlo pětek a varující sleva. Podle čeho vybírat správné víno
Není to od něj jen fráze: tradice pěstování vína na Kutnohorsku je téměř tisíc let stará, tudíž cítí, že je na co navazovat. Od roku 2005 už obnovil sedm různých původních historických tratí. „Dává mi to smysl, tvořím něco hmatatelného,“ říká. Ročně vyprodukuje zhruba sto tisíc litrů vína; počáteční obrat vystoupal z milionu korun na desetinásobek.
Také Rudolfský vyrábí biovína, od roku 2009 si to lze přečíst na etiketách lahví z jeho vinařství. „Vše probíhá v souladu s přírodou. Snažíme se, aby dobrá půda zůstala i po nás dalším generacím,“ prohlašuje.
Ani hokeje se však nechtěl vzdát, jakkoliv časově náročné bylo kombinovat obě profese. A rodinný život k tomu. Sport však šel na vedlejší kolej. Nyní Rudolfský působí v krajské lize v týmu Sršni Kutná Hora. „Je to už jen zábava. Sešla se dobrá parta, tak se ještě držím,“ tvrdí. Uznání mu však nakonec vynesl spíš jiný um než ten, co ukazoval s hokejkou v ruce.