S příchodem jara se znovu otevírají brány českých památek a začíná turistická sezona, která každoročně přivádí návštěvníky i do odlehlejších koutů republiky. Jedním z nich je také hrad Kašperk, ikonická dominanta Šumavy, která letos vstupuje do nového roku posílena nejen o čerstvé investice, ale i o prestižní ocenění.
Jeho kastelán Václav Kůs totiž získal titul Kastelán roku a zve na nebývalou sezonu.
Uprostřed Šumavy, kde prudký vítr a divoké počasí jsou každodenními kulisami, stojí nejvýše položený královský hrad v Čechách, hrad Kašperk, a v jeho zdech už sedmým rokem žije tento veselý mladý muž, který se nově pyšní titulem Kastelán roku.
„Ocenění beru hlavně jako potvrzení, že cesta, kterou jsme se vydali, dává smysl. Není to o jednom člověku, ale celém našem týmu a o tom, jak celý hrad funguje,“ říká Václav Kůs.
Foto se svolením Václava Kůse
Právě důraz na tým, nápady, kreativitu a otevřenost novým formátům byl jedním z důvodů, proč si ho odborná porota všimla. Ceny totiž vznikly s cílem ocenit lidi, kteří dávají památkám novou energii a posouvají je směrem k současnému návštěvníkovi. Na Kašperku se tohle přetavilo v poměrně neobvyklý přístup.
„Nesnažíme se být jen kulisa minulosti. Chceme, aby to tady žilo a aby se sem lidé za akcemi vraceli,“ popisuje nadšeně.
A právě návratnost návštěvníků je něco, na co hrad sází i letos. Sezona počínající 3. dubnem bude podle něj jednou z nejbohatších za poslední roky. Vedle klasických prohlídek se rozjíždí i pestrý program akcí od velikonočního otevření přes tematické prohlídky, spřátelené i nekonformní akce.
V programu se objeví také divadelní představení legendárního spolku Kašpar nebo zážitkové dny zaměřené na středověkou kuchyni a řemesla.
„Chceme, aby si každý našel něco. Někdo historii, někdo zážitek, někdo koncert pod širým nebem,“ komentuje vesele Kůs. Léto pak bude patřit především kulturním akcím. Nádvoří ožije koncerty a festivaly, včetně Kašperského slunovratu, který propojuje české i bavorské hudebníky, nebo večerních programů pod širým nebem.
Kašperk dlouhodobě sází na kombinaci autenticity a experimentu a letošní sezona to má jen podtrhnout. „Máme rádi, když se hrad promění. Jednou je to klidná památka, jindy živé místo plné hudby. Napětí mezi historií a současností je pro nás důležité,“ dodává.
Muž obývající kamenný monument z roku 1356 ocenění Kastelán roku bere také jako závazek, že musí přicházet s dalšími věcmi. Život na hradě může znít snově, leč realita je podle něj mnohem syrovější.
„Žiju zde celoročně a jsem tu jediný trvalý obyvatel. Pro lidi z vnějšku to může znít jako romantika, ale život je to docela drsný. Jsme tady vysoko, musíte hodně topit, řezat, štípat dříví. A když je tady úplná tma, musí člověk umět být sám se sebou,“ říká s dobráckým úsměvem Václav Kůs.
Foto se svolením Václava Kůse
Přes léto hrad zaplní návštěvníci, jenže pak se to zlomí. „Všichni zmizí a rozhostí se tady takové nekonečné ticho, se kterým člověk musí umět existovat,“ doplňuje.
Právě střídání extrémů plného hradu a absolutního klidu podle něj člověka formuje. Kůs si na samotu musel zvyknout, a dnes ji dokonce vyhledává. Nedávno se vrátil z Maroka, kde byl několik týdnů opět úplně sám na motorce.
„Je to o vyrovnanosti a vyvažování. Mě obecně trochu baví být v nekomfortu a v extrémních podmínkách. To je vlastně i něco, co tak trošku sám vyhledávám. Tady na Kašperku je to taková voda na můj mlýn, ale rozhodně se s tím člověk musí seznamovat postupně,“ vysvětluje.
První zima na hradě ale tak klidná nebyla. „Slyšíte nějaké zvuky, a nevíte, co to je. Člověk musí pátrat setmělým hradem, až zjistí, že tam klepe okenice,“ líčí.
Pak ale naznačí, že vlastně možná není na hradě tak úplně sám.
„Když mám třeba před velkou výstavou, jdu večer do věže a tam si připravuju instalace. A já s nadsázkou říkám, vždycky za mnou všichni přiběhnou. Tady člověk není sám, to je jasné. Oni se kolikrát ozvou, připomenou, dají o sobě vědět, nenuceně, bez inzultu nebo vtírání. Člověk musí přijmout, že tady relikty duší za ta staletí prostě jsou. To neznamená, že tu straší, ale člověk má pocit, že když je v některých částech hradu večer, není tam sám,“ říká.
Jeho recept na tyto pocity a vnímání je symbióza a pokora. „Já jsem tady jenom jako host a návštěvník. Ale když je tu pak člověk dlouho sám, tak na něj, upřímně, jdou úzkosti,“ přiznává.
Kastelánovy dny nemají pevný scénář, ale mají rytmus. Ráno začíná kávou a kontrolou hradu, zaléváním zahrady a obcházením zdí, které pamatují dlouhá staletí. Dopoledne patří e-mailům a organizaci, odpoledne fyzické práci – dříví, kabely, příprava akcí – a večer se hrad znovu ponoří do ticha.
„Mně se na téhle práci líbí, že je to kombinace fyzické i psychické práce,“ říká. A právě tato rovnováha je klíčem k tomu, aby mohl fungovat dlouhodobě.
I z finanční stránky mu to vychází. Podle interních čísel správy nestátního hradu Kašperk vykázal v poslední sezoně tržby zhruba 12,5 milionu korun, zatímco provozní náklady dosáhly přibližně deset milionů korun.
„Na konci sezony víme, kolik máme, a pak dáváme zastupitelstvu města Kašperské Hory návrh rozpočtu na další rok. Máme plán, řekneme si, že budeme dělat rekonstrukce záchodů či nové mosty. Investice plánujeme dopředu, vyjednáváme zhotovitele, oslovujeme firmy a specializované řemeslníky,“ líčí Kůs.
Podle něj je právě kombinace tradiční turistiky, doprovodného programu a partnerských aktivit klíčem k udržitelnosti. Zatímco čisté (a oproti minulému roku nezdražené) vstupné je stále základním příjmem, Kašperk se postupně otevřel nejen kulturním akcím, ale i komerčním formátům: tematickým prohlídkám, koncertům, divadelním večerům i pronájmům prostor například na svatby.
Zároveň je ale opatrný a práce kastelána na Kašperku je pro něj neustálá připomínka času. „Vnímám úctu k tomuto prostoru, protože člověk se pohybuje v monumentálních architektonických prvcích, které tady jsou skoro 700 let, které tady vybudovali nesmírným úsilím naši předci za Karla IV. Vydrželo to tady stovky let chátrání a to budí velkou pokoru a respekt,“ říká.
Se svým týmem, který tvoří několik stálých lidí a desítky brigádníků, hrad proměňuje v živý prostor. „My si tak trošku hrajeme, je to naše hřiště,“ říká. Pořádají metalové koncerty, tematické prohlídky nebo noční scénáře se strojem času a mnohé další. „Je dobré nebát se jít na hranicí bizáru,“ říká s úsměvem. Naprosto klíčové pro něj je, aby lidé v týmu měli prostor přicházet s vlastními nápady a říkat mu, když se mýlí.
„Nejsem pedant, jsem spíš volnomyšlenkář,“ dodává.
Ještě před několika lety přitom žil úplně jiný život, v Praze. Vystudoval bohemistiku a pak se dostal do Grantové agentury České republiky. Důvod, proč ale z velkoměsta odešel, je prostý. Chyběla mu příroda, opravdovost, změna ročních období.
„V Praze jsem kolikrát ani nepoznal, jaké je roční období,“ říká. Po pěti letech dal v práci výpověď, odešel a odletěl na Filipíny.
Po návratu hledal cestu zpět na Šumavu a narazil na konkurz na kastelána Kašperku u rodných Kašperských Hor, a rozhodnutí padlo. Na Šumavě je však všechno nekompromisní. Když fouká, tak opravdu fouká, když sněží, sníh zůstává měsíce. A nic není samozřejmé.
„Baví mě živly a vážím si i tmy, která ve městě prakticky neexistuje. Tady je úplná tma a mně to vyhovuje. Tma a vítr, je to tu prostě syrové,“ líčí Kůs.
Na hradě chce setrvat, dokud to půjde. „Dokud budu moci makat, zůstanu, já to tu miluju,“ odpovídá. Zároveň si ale uvědomuje, že jednou přijde moment, kdy bude muset odejít. Nejen kvůli fyzické náročnosti, ale i proto, aby si zachoval vztah k lidem.
„Bojím se, abych jednou nebyl někdo, kdo začne přicházející lidi nenávidět,“ přiznává. I proto si hlídá rovnováhu mezi samotou a kontaktem s návštěvníky.
Možná právě v tom spočívá síla jeho příběhu. V hledání a hlídání si rovnováhy mezi tichem a ruchem, mezi historií a přítomností, mezi svobodou a odpovědností, a konečně mezi oceněním od odborné poroty, spokojeností týmu a přízní návštěvníků.
„Já si tu připadám mnohem víc propojený s krajinou, jsem její součástí. A právě to je něco, co se nedá naučit. Jedině prožít,“ říká Kůs na závěr.
