Přes sedm metrů dlouhá, téměř čtyři metry široká. Sochu Františka Skály lze přehlédnout jen s velkými obtížemi. Pozornost, kterou na sebe poutá, si zaslouží o to víc, že symbolizuje zvíře, které právě lidskou pozornost samo postrádá.
Vulpes Gott alias Dratoslav von Mischling neboli lidově Slávek je pomníkem všem křížencům nečistých ras, voříšků, do nichž si každý kopne a které každý odstrčí. Čtyři tuny těžké, z drátů vyrobené zvíře, které až dosud zdobilo prostor před německým ministerstvem financí, přivezl jeho autor do Liberce. Nejraději by ho sice usadil doprostřed náměstí, nakonec mu však patří místo u novorenesanční radnice.
Foto Martin Louda
František Skála patří k nejvýznamnějším českým současným autorům. Spoluzakladatel legendární, dnes už zaniklé, skupiny Tvrdohlaví, člen divadla Sklep, ilustrátor dětských knih, hudebník, tanečník skupiny Tros Sketos, a především sochař a malíř má za sebou řadu výstav i vydaných knih.
Ještě donedávna nevlastnil mobilní telefon, s počítačem nepracuje, mail používá, jen když musí. „Snažím se nestresovat, zachovat si tvůrčí svobodu a pracovat pro radost,“ říká. A těší se, až s Vulpsem vyrazí na katamaránu do zámoří.
Měl jste někdy takového psa? Křížence, kterého nikdo nechce a kterému jste sochu věnoval?
Ne. Nicméně jsem se psy tohoto druhu velký kamarád. Jinak ale pejskaře v Praze moc rád nemám, neustále narážíte na nějaké výkaly. Nedávno se třeba dcera vrátila z Turecka, kde neexistují pejskaři, ale je tam spousta potulujících se velkých psů a koček, které tam všichni krmí a starají se o ně a na ulici žádný výkal není. Prostě to uklízejí, asi to umějí líp než my.
Proč zrovna Vulpes?
Nedávno jsem ve svých denících, které sahají až někam do roku 1996, zjistil, že v nich z doby asi před dvaceti lety mám jeho drobnou skicu. Je inspirována psíkem s takovým velikým ocasem, který se vyskytuje na grafice od Maxe Švabinského, kde přihlíží aktu snímání z kříže a Pietě.
Je to kříženec a jeho druhé jméno je Dratoslav von Mischling, protože socha šla do Německa. Dratoslav ale odpovídá té technologii, kterou je vyroben a lidově se mu říká Slávek, čímž se zase hlásí ke slovanství. Není to Němec. Vulpes znamená latinsky liška, takže je to takový kříženec psa a lišky.
Podle vás všemi odstrkovaný?
Ano, je to rasa, která je ubližovaná, do které všichni kopají. A je to pomník tvorům, kteří se nikdy nijak nezviditelnili, nic význačného nevykonali, nic nesjednotili a jen bojovali o holou existenci. Navazuje ještě na můj projekt pomníku Rozšlápnutého brouka a Přejeté žáby. A samozřejmě je rozhodující to měřítko, které mu propůjčuje určitou hrůzostrašnost, což znamená, že v tu chvíli už tak zranitelný není a naopak vzbuzuje respekt.
Umělci, kteří vystavují své dílo na veřejném prostoru, asi musí počítat tak trochu s tím, že se stane cílem nepěkného zacházení. V Liberci už k tomu došlo v minulosti několikrát. Nebojíte se o Slávka?
Vzhledem k tomu, že byl skoro půl roku v Drážďanech, na naprosto odlehlém místě u řeky, a jsou v něm ještě stopy různých večírků, zátky od piva, rachejtlí, co do něj nastříleli, tak jsme tu jeho srst už trochu opravovali. A není to žádný problém.
Spíš je to trochu nebezpečné, pokud by na něj chtěl někdo lézt, o dráty se může zranit. Ale jinak si myslím, že je to jedna z mála nezničitelných soch, které jsem dělal. Má spodní podsadu vyrobenou na ocelové konstrukci z ocelového drátu, velmi hustou. Celé je to ještě žárově pozinkované a na tom je teprve nerez.
Do Liberce přicestovala socha z Drážďan. Vyráběl jste ji speciálně pro Německo?
Ano, ještě předtím ale byla vystavená na čtrnáct dní v Praze na Náplavce u lodi Tajemství Formanů, na takovém pontonu. A šťastnou shodou náhod se podařilo, že přímo na tom pontonu jsme ji vezli do Drážďan, tři dny po řece tlačeni remorkérem. Tam byl Vulpes umístěn na prestižním místě před ministerstvem financí na takovém soklu, který vypadal, jako kdyby byl připraven přímo pro něj.
Foto Martin Louda
V Liberci by měl být rok, už víte, kam poputuje dál?
V těch starých záznamech je, že jsem s ním počítal na jedno takové místo v Praze, kam chodí pejskaři, taková oáza přírody. Ale teď bych spíš chtěl, aby putoval po Evropě a i do zámoří, protože ta cesta na lodi se mi tak zalíbila, že si myslím, že by se měl ohřát i jinde.
Vypadá to, že by mohl jít do Madridu, tam by se mohl vézt po železnici, no a pak je rozjednáno s Jiřím Faitem, že by se plavil do New Yorku, na takovém speciálním katamaru, který se pro něj postaví v Rotterdamu.
Původně jste vystudoval řezbářství, pak filmovou školu, zpočátku se živil jako ilustrátor, později sochař, teď malíř. Je to podle vás běžné, že umělci nezůstávají u jednoho směru?
Všude říkám, že je lepší, když se student nestane příliš rychle na umělecké škole umělcem. Že je dobré, když se tam něco naučí, ale čím déle bude tím hotovým umělcem, tím lépe. U mě to taky tak bylo.
Chtěl jsem být nejlepším ilustrátorem na světě, a když jsem teprve dosáhl úspěchů v tom řemesle a dostal nějaké ceny za nejkrásnější knihy, začal jsem se odreagovávat volnou tvorbou. Stal se ze mě takový nedělní umělec.
Vzhledem k tomu, že jsem často dělal vědecké ilustrace, které vyžadují velkou pečlivost a hodiny a hodiny vysezené práce, o víkendu jsem rád dělal volné věci. A tenhle způsob pak převládl a prolnul se do mé volné tvorby.
Pociťoval jste za minulého režimu nějaké omezení ve své práci? Konkrétně v ilustracích do knih?
Kdepak. V té době byli v nakladatelstvích, zejména v Albatrosu, vynikající umělci, výtvarní redaktoři, někteří z nich nemohli vystavovat, tak se realizovali tam. A mně se nestalo, že by mi někdo řekl, že mám něco předělat. K tomu došlo jen jednou jedinkrát, ale až po revoluci, když jsem dělal obálku na knihu pohádek od Karla Šiktance.
Vymyslel jsem ji ve tvaru kosočtverce a tam jsem narazil. Vtipné ale bylo, jak mi nedokázali přímo říci, co jim vadí, až si na mě museli zavolat rektora Univerzity Karlovy, který mi to vysvětlil.
V těch osmdesátých letech ale byla práce placená takovým způsobem, že z toho člověk docela dobře žil. Teď si vydělá méně než instalatér, je to opravdu zoufalé.
O vás je známo, že tvoříte často z přírodních a netradičních materiálů…
Tak mohl bych dělat sochy tradičními metodami z kamene nebo ze dřeva. Ale ze dřeva venku dlouho nevydrží a plastiky jsou křehké a patří spíš do galerií. Mě baví vymýšlet různé nestandardní technologie, zabývám se spirituálními vlastnostmi materiálů.
Dělal jsem objekty z polyesteru, průsvitného laminátu, kvůli jeho optickým vlastnostem, pak jsem zkoušel konstrukční plast, který se nepoužívá na umění, ale má úžasné luminiscenční vlastnosti. A Vulpes vychází z modelu, který jsem si udělal ze žíní, šlo mi o to dosáhnout té roztřesenosti, tu chlupatost, tu ubohost toho chlupatého pejska.
A vzhledem k tomu, že mělo jít o venkovní sochu, skončil jsem u nerezu. Výroba ale nebyla vyzkoušená, takže to stálo velké peníze. Musíte přijít na to, jak to dělat, a pak na tom pracuje spousta lidí, kteří musí tu srst ručně motat, to byly čtyři měsíce práce pro pět lidí. Kdybych to dělal sám, strávím na tom tři roky a úplně si zničím ruce. Proto můj dík patří kovářům Petru Voříškovi a Tomáši Havránkovi, kteří vyrobili konstrukci na sochu a Mírovi Liederhausovi a jeho týmu za vytvoření srsti.
Foto Petr Šálek
Světoznámé jsou i vaše hlavy z mořské řasy. K ní jste se dostal jak?
Všechno, co dělám, přichází inspirací ze života. Práci s mořskými řasami vygeneroval můj pobyt v San Francisku u oceánu, když jsem tam jel v 1992 na Chalupeckého cenu. A to místo bylo tak fascinující, že ty řasy, ty kelpy, které tam jsou, mě okamžitě oslovily. Od té doby jsem vyvíjel nové řemeslo, jak s nimi pracovat. Takhle to já mám, nějaký materiál mě okouzlí svými spiritualistickými vlastnostmi a já se pak snažím nechat ho promluvit a zviditelnit se.
Měla bych strach, že když řasa uschne, už se z ní nic moc vytvarovat nedá. Že se bude lámat, bude křehká…
Ona prodělává dlouhý proces hnití, kdy z té syrové stěny, která se podobá zelenině, pozvolna sesychá a na konci má takovou konzistenci jako kůže nebo papír. A v tom finálním tvaru už se to nemění, je to zafixované. Vyvíjel jsem to řemeslo v průběhu svých dohromady čtyř pobytů.
Je to něco mezi plastickou chirurgií a spirituální činností, kdy tu hlavu vytváříte v průběhu čtrnácti dnů a v průběhu procesu schnutí neustále upravujete, kontrolujete, až se tam ten obličej pomalu vyjeví. Je to takový zvláštní druh tvorby.
Foto archiv Františka Skály
A hodí se asi jen na hlavy, že?
Asi ano. Kelp je jedna z takových největších forem mořských řas, dlouhá padesát metrů a uchycená na dně, je to taková hadice a nahoře má hlavu. Bublinu, v níž je vzduch a z níž jdou listy dlouhé několik metrů. Když jsem to viděl poprvé, okamžitě jsem věděl, že to jsou hlavy.
Je to taková magická rostlina, akorát že přijít na to, jak s ní pracovat, trvá dlouho. Nejdříve jsem do toho zkoušel řezat, to nešlo, takže jsem si na to musel vyrobit speciální nářadí. Byla to velice dobrodružná cesta.
Zmínil jste, že Vulpes byl drahá záležitost. Kolik výroba stála?
Kolem dvou milionů korun a platil jsem si to sám. Já se neúčastním veřejných soutěží, protože chci se svými kamarády sochaři mít přátelské vztahy. A když pak jeden získá zakázku a druhý ne, tak spolu různě nemluví, a to mi za to nestojí. A já mám rád, když si mohu udělat něco sám, třeba si to i sám zaplatit a pak to případně prodat. To je mnohem větší svoboda.
Takže kdyby šel někdo v Liberci kolem Slávka a řekl by, že ho koupí, prodal byste ho?
Záleží, kolik by nabídl. Za deset milionů bych na to možná kývl, přece jen každý má svůj bod tání. Ale třeba jsem udělal první sochu z drátů, menší, takového jednorožce, na kterém jsem si vyzkoušel tu technologii a měl jsem ho ve Valdštejnské jízdárně v galerii.
Tehdy ho chtěl někdo koupit na zahradu, ale já neprodal. Chtěl jsem, aby byl ve veřejném prostoru, takže je dnes zadarmo zapůjčen v areálu Kasárna Karlín, a po nějaké době, když se ho nepodaří někam umístit, tak ho možná prodám.
Z čeho je dnes tedy umělec vašeho formátu živ?
Mám jeden ateliér, který je plný spíše větších objektů a materiálů, a tak jsem si pronajal další, velký, kde je konečně světlo, a začal jsem malovat. Chystal jsem se na to dvacet let. Takže teď žiju z obrazů, protože ty se prodávají daleko lépe.
Měl jsem velkou výstavu v Brně, nedávno v Praze ve Špálově galerii. Nebo třeba dělám grafiku, která je výhodná v tom, že je pro lidi finančně dostupná, stojí deset patnáct tisíc. Obraz už je dražší, ze ten zaplatí 200 i 300 tisíc.
A vnímáte, že zájem o umění roste?
Mám takový pocit, že v současné době je zájem o umění, protože samotné peníze ztrácejí hodnotu, jsou to jen takové papírky. Tak je asi lepší je investovat do obrazů.
Jaké své nejdražší dílo jste kdy prodal?
Přímo vám asi neodpovím. Ale řeknu vám to jinak. Já to nikdy neměl jako zahraniční umělci, kteří se ptají, za kolik prodám decimetr svého díla. Já to mám podle toho, jak si toho díla cením.
Když mi na něčem opravdu záleží, tak to zatím neprodám nebo nasadím vysokou cenu, třeba přes milion, protože obraz vznikl třeba v Kolumbii za nějakých úžasných okolností, nebo je to začátek mé malířské tvorby, kdy jsem začal rozvíjet malbu přírodními pigmenty. Milionové částky nejsou nereálné.
V roce 1987 jste byl jedním ze základajících členů umělecké skupiny Tvrdohlaví, kam patřili třeba sochař Jaroslav Róna nebo režisér Václav Marhoul. Jak na to období vzpomínáte?
Jsem velice vděčný za to, že jsem zažil ten přechod mezi dvěma režimy. Osmdesátá léta pro nás byla úžasnou dobou, kdy jsme už začínali pomalu vítězit nad komunisty, kteří ztráceli sílu. A díky Václavu Marhoulovi, který byl drzý a razantní, se podařilo vybojovat výstavy, které byly do té doby nemožné.
Pro nás to byla heroická, opojná doba, kdy přátelství, které vzniklo, a nadšení byla nejdůležitější. Tvrdohlaví nebyla skupina založená na uměleckých programech, ale na společném duchu a na osobnostech. Šlo nám o to vystavit svou tvorbu, která už nereagovala na útlak politický, ale na radost.
Jste dost vytížený, rozkročený do více směrů. Tvoříte, tančíte, hrajete v divadle Sklep, zpíváte své zemité a neotřelé texty za doprovodu dechovky. Má to tak každý umělec?
Spousta výtvarníků hraje v kapelách, akorát že já toho mám ještě trochu víc. A není to všechno jen parodie, je to vážné, ale zároveň tam toho humoru taky trochu musí být. Můj poslední projekt s dechovkou, který se stal najednou hrozně populární, se asi trefil do díry na trhu, která do té doby neexistovala. A proto má úspěch.
A vy jste byl vždy milovníkem tohoto hudebního žánru?
Ne, úplně jsme ji nenáviděli. Všichni. Ale člověk se vyvíjí a já k tomu tak nějak postupem času dozrál. A až v pozdním věku jsem vydal už dvě CD vlastních písní. Takže jsem vlastně takový důkaz toho, že nikdy není pozdě na něco nového.
Jak moc je pro českého umělce důležité, když vystavuje v zahraničí? Přinese mu to větší popularitu?
Já si nejsem jistý, že to dělám proto, abych si udělal jméno. Spíš abych měl tvůrčí svobodu, mohl v klidu dělat to, co chci, a měl to spojené s hezkým životem. Bez stresu. Měl jsem drobné výstavy v zahraničí, ale spíš jsem se tomu bránil.
Nenávidím mailování, je o mně známo, že jsem stará škola, dlouho jsem neměl ani mobil, i dnes mám jen Aligátora, takže žádné aplikace, MMS, nic takového. Internetu se vyhýbám, jak je to jen možné, protože jsem přesvědčen, že je to cesta k zániku civilizace. A televizi jsme neměli nikdy.
Ale facebookový profil máte…
Ale nikdy jsem ho neviděl. Když jsem se chtěl podívat, co se tam odehrává, bylo nutné se tam přihlásit. A to jsem nikdy neudělal. Mám na to kamaráda, který se o něj stará, já mu občas jenom pošlu nějaké informace o výstavách. Čas na sociálních sítích rozhodně netrávím, už takhle mi ta míra popularity stačí. Když mě na ulici potkávají lidé a děkují mi za to, že díky mě začali poslouchat dechovku. (smích)
Vidíte, a přitom Vulpes vznikal částečně i na počítači a s pomocí 3D modelů…
To sice ano, ale dnes už vím, že bych to dělal jinak a příště ten počítač vynechal. Stejně ho musíte korigovat, já sice řeknu vizi, ale ten počítač je pak schopný vás zavést úplně jinam. Takže se s tou technologií musí velmi opatrně. Bez kamarádů bych to nikdy nezvládl.
Tvořil jste někdy nějaké dílo na zakázku? Kdybych vás třeba požádala, abyste mi namaloval slona, šel byste do toho?
Ne, to jsem nedělal. Všechny takové objednávky, i když byly od kamarádů, stejně nikdy nedopadly. Ale slona bych zvládl dobře. Uměl jsem ho namalovat, už když jsem přišel ze školky do první třídy. Ještě teď si pamatuji, jak jsem ho dělal. Ale už tehdy mi začala ta popularita vadit, jak ho ode mě všichni chtěli nakreslit.
Co jste kreslil nejraději?
Většinou jsem ilustroval krásné pohádky, nikdy jsem nedělal nic, co by se mi nelíbilo. Párkrát jsem zakázku i odmítl, když nebyla podle mého gusta. V roce 1989 jsem udělal Velké putování Vlase a Brady, což byl legendární komiks, na kterém vyrostlo několik generací.
Teď jsem kývl na ilustrace do knihy básniček pro děti, protože jsou hororové, hrůzostrašné a někdy trochu i nechutné. A to mě moc bavilo. Dělal jsem to způsobem výtvarných koláží. Daleko lépe se kreslí monstra, zrůdy a upíři než princezny. Taky je umím, ale jsou těžší.
To krásno se dělá hůře. Ono vůbec nejtěžší v umění je vytvořit něco velmi prostého, přitom aby to nebyl kýč, aby to bylo jednoduché a lidské. Vytvořit něco zcela originálního a zajímavého, to je snadné, ale namalovat třeba krásné zátiší, to je dřina.
