Do funkce respektované Galerie Rudolfinum nastoupila ani ne před rokem. Už její první kurátorský počin, výstava britského umělce Antonyho Gormleyho a české architektky Pavly Melkové, patří mezi desítku nejnavštěvovanějších výstav pražské galerie vůbec. Jaké má Julia Bailey plány na následující tři roky? A jak se jí žije v Praze? Na to jsme se zeptali u oběda v restauraci Mlýnec.
Ten výhled zaručeně obměkčí nejen cizince, kterých se v pražské restauraci Mlýnec schází k obědu vyšší desítky, ale i rodilé Pražany. Společně s Britkou Julií Bailey, ředitelkou nedaleké Galerie Rudolfinum, sedíme u stolu s výhledem na rychle protékající Vltavu pod Karlovým mostem a Pražský hrad.
Žena, která do funkce nastoupila po Petrovi Nedomovi (ten řídil instituci od roku 1994) na začátku tohoto roku, vytahuje telefon a výhled na jednu z nejznámějších pražských dominant si fotí. „Restauraci jsem objevila relativně nedávno, ale musím říct, že ten výhled se mi asi neomrzí,“ říká s pohledem na město.
V Praze žije už od roku 2018. Odstěhovala se sem z Londýna, kde působila ve významných galerijních institucích. V jejím životopisu nechybí Royal Academy of Arts, Victoria and Albert Museum nebo Tate. Z pražských pak Národní galerie a právě Galerie Rudolfinum, v jejímž čele by měla stát až do roku 2028.
Že není v českém hlavním městě žádný nováček, demonstruje Julia Bailey při rozhovoru hned několikrát. Bez problému vyjmenovává pražské čtvrti, kde bydlela, popisuje mi svou cestu tramvají z Nuslí, kde nyní žije, do Galerie Rudolfinum a také zdůrazňuje, že kdyby to bylo nutné, mohly bychom náš rozhovor klidně vést v češtině.
Jazyk se několik let učí, lekce má podle svých slov alespoň jednou týdně. S češtinou jí navíc, jak prozrazuje, pomáhají i seriály – zejména kriminálky – na České televizi. Britka Julia Bailey se na ně dívá v originálním znění s českými titulky, a když je nejhůř, vytahuje na pomoc slovník.
„Nejvíce ze všeho mi dělá problém gramatika. Koncovky mě trápily asi u každého slovanského jazyka, se kterým jsem kdy přišla do kontaktu,“ říká žena, která kromě rodné angličtiny ovládá i francouzštinu nebo ruštinu. Se svým týmem v pražské Galerii Rudolfinum ale komunikuje výhradně v angličtině.
Na dotaz, zda jí jazyková bariéra působí ve spolupráci s tuzemskými kolegy problém, odpovídá razantním kroucením hlavy a připomíná, že Galerie Rudolfinum se zaměřuje zejména na zahraniční, ale i české umění, a tak už před jejím nástupem do funkce probíhala většina komunikace právě v angličtině.
Nejvíce ze všeho mi dělá problém gramatika.
Své dosavadní angažmá ve vedoucí roli shrnuje slovy: vyčerpávající, ale uspokojující. Za největší výzvu posledního roku považuje fakt, že galerie neměla připravený plán na více než šest měsíců, a tak bylo potřeba v tomto roce plánovat na několik let dopředu.
Nástup do funkce jí ztěžovalo i neustálé srovnávání s Alicjou Knast, generální ředitelkou Národní galerie. „Ano, jsme obě ženy, cizinky, a vedeme veřejné instituce. Jsme ale hodně odlišné,“ říká k tématu Julia Bailey, když nám místní obsluha přináší na stůl malý předkrm v podobě dýňové polévky s křupavým pečivem.
Ke stolu!
Výsadou bohatých a mocných bylo stolovat před celou suitou. Dnes je tento rituál zrakům ostatních odepřen. Naše nová rubrika Ke Stolu! má ambici to změnit. Vzkřísit magii, kterou přinášejí situace, kdy s pozoruhodnými osobnostmi sdílíme jídlo.
Respondenty, o kterých si v ní budete číst, znáte. A tak je chceme představit trochu jinak. Ne přes klasická formální setkání, ale nad jídlem v jejich oblíbeném podniku. Ukázat, jak přemýšlejí, čím žijí a kam si rádi zajdou na oběd. Každý měsíc vám na Forbes Life skrze novou rubriku rezervujeme místo u stolu se špičkami z kultury, byznysu, vědy či sportu. Dobrou chuť!
Zatím nejviditelnější projekt nové ředitelky Galerie Rudolfinum je právě probíhající výstava (trvá do 5. ledna 2025) slavného britského sochaře Antonyho Gormleyho v dialogu s českou architektkou a autorkou poetických textů Pavlou Melkovou. Podle Julie Bailey se návštěvností zařadí mezi deset nejúspěšnějších výstav galerie vůbec.
Jak obtížné je do Česka dostat tak slavného umělce, jako je právě Gormley? Julie Bailey odpovídá, že to bylo daleko jednodušší, než si sama myslela. Samozřejmě pomohly její zahraniční konexe, velkou roli ale podle ní hrálo to, že britský sochař s českou architektkou už v minulosti spolupracoval na společné knize.
„Řekla bych, že ho do jisté míry přesvědčil i samotný prostor galerie. Nejen v evropském kontextu jde o jedinečné výstavní místo, čehož jsou si umělci vědomi,“ říká Julia Bailey. Na stole nám mezitím přistává naše obědové menu: telecí hřebínek s pyré z fialových brambor doplněný o granátové jablko.
Za to, že v posledních letech návštěvnická čísla pražské galerie rostou, může i skutečnost, že už šest let je tu zavedené volné vstupné bez omezení. Režim by vystudovaná historička umění a kurátorka ráda zachovala, i když přiznává, že s rostoucími náklady nejen na produkci výstav to pro ni a její tým bude čím dál tím obtížnější.
Připomíná, že v době, kdy se bezplatný vstup zavedl, měla Galerie Rudolfinum velkého sponzora.
„Od ministerstva kultury nedostáváme více peněz jen proto, že k nám lidé mohou chodit bez vstupného. Myslím, že pokud bychom zavedli vstupné, mohli bychom tyto peníze použít na ambicióznější program. Vstupné zdarma má však důležitý sociální přesah, na což jsme v galerii hrdí,“ říká.
Foto David Turecký
Přesto dodává, že režim se minimálně v dalším roce měnit nebude. Jako ta, která vedle výstavního plánu zajišťuje pro galerii i fundraising, si je moc dobře vědoma toho, že volný vstup pro všechny je lákavý benefit pro případné patrony či sponzory. Příjmy se proto snaží zajistit primárně od nich či ze zisků galerijního obchodu.
U hlavního chodu Julia Bailey zmiňuje, že čím dál tím víc oceňuje, že vedle kurátorské zkušenosti z Tate a dalších institucí má znalost marketingu. Tomu se věnovala ve vzpomínané londýnské Royal Academy of Arts a Victoria and Albert Museum. „Je to velká výhoda. Dokážu se na práci díky tomu dívat komplexněji, utvářet celkovou identitu instituce,“ dodává.
Když jsem se rozhodla, že přejdu ke kurátorství, mnozí se na krok dívali velmi skepticky.
Na její marketingové zázemí se ale mnoho lidí dívalo skrze prsty. V galerijním světě podle Julie Bailey pořád platí, že na jedné straně stojí umění a kurátorství a na straně druhé je právě marketing. „Když jsem se rozhodla, že přejdu ke kurátorství, mnozí se na tento krok dívali velmi skepticky,“ říká ke změně profesního směru.
Ta ji po galerii Tate přivedla i do Prahy, nejprve do Národní galerie – záhy otřesené odvoláním tehdejšího ředitele Jiřího Fajta – a následně do galerie, která sdílí prostory s Českou filharmonií. Důvodů, proč Londýn vyměnila za české hlavní město, ale bylo daleko víc.
Restaurace Mlýnec
Vyhlášenou restauraci Sanjiva Suriho najdete přímo v centru Prahy (Novotného lávka 9, Staré Město). Místní tým spadající pod Zátiší Group si zakládá na lokálních surovinách a profesionálním servisu.
V restauraci, odkud je jeden z nejhezčích pohledů na Karlův most, si Julia Bailey objednala dvouchodové obědové menu s telecím hřebínkem a čokoládovou koulí. K pití pak zvolila nealkoholický koktejl s Crodinem.
Jedním z hlavních je podle Julie Bailey i fakt, že s platem z veřejné instituce je v Londýně těžké vyžít. „Jdete po ulici a víte, že ani v jedné restauraci, kterou míjíte, se nikdy nenajíte,“ říká s tím, že i když jsou v Praze platy v porovnání s Londýnem nižší, kvalita života je tu ve srovnání s britskou metropolí naopak vyšší. Lépe tu pak podle ní funguje i doprava, na Praze pak Julia Bailey cení i zeleň.
Její plány na následující tři roky, kdy bude ve funkci ředitelky, probíráme u dezertu, čokoládové koule s ořechy, kokosem a mučenkou. Harmonogram si šéfka galerie nastavila jasně: ráda by v Rudolfinu představila tři výstavy ročně, jedna by měla být skupinová a dvě samostatné.
Na jaře 2025 galerie uvede skupinovou výstavu Poetics of Encryption zabývající se neuchopitelností digitálních technologií, v létě návštěvníky čeká výstava Ivána Argoteho, kolumbijského umělce tvořícího v Paříži. Na podzim pak naváže Kateřina Vincourová, jež se stane vůbec první českou umělkyní s velkou sólovou výstavou v hlavních sálech Galerie Rudolfinum.
„V horní galerii ještě nikdy neměla sólovou výstavu žena, umělkyně. Proto jsem se rozhodla, že to musím napravit,“ osvětluje výběr ředitelka galerie a dodává, že právě Kateřina Vincourová, zavedená česká umělkyně, jež bude schopna svými objekty velkorysý prostor bez problému zaplnit, se jevila jako nejlepší volba.
Ostatně velikost prostoru do této chvíle kurátorský tým limitovala, i proto by Julia Bailey v budoucnu ráda výstavní místnosti rozdělila na polovinu a dala tak možnost prezentovat se i mladším umělcům s méně rozsáhlým portfoliem práce nebo těm, kteří pracují s menším měřítkem.
Když se ředitelky ptám, jaké tváře na české scéně sleduje, zmiňuje například Vojtěcha Kovaříka, Lauru Limbourg, Annu Hulačovou, Jakuba Nepraše nebo Elišku Konečnou.
Oběd se chýlí ke konci a na závěr zbývá položit už jen jednu otázku: Co Julii Bailey za těch sedm let na Češích a jejich povaze nejvíce překvapilo? „Asi překvapím já vás, ale nikdy mi nepřišlo, že jste tak negativní, jak o sobě rádi tvrdíte. V Británii si lidé stěžují daleko více než tady.“
