Na tuhle procházku po západním Manhattanu si raději vezměte sluneční brýle, i když bude zrovna zataženo. Vyhlídková skulptura The Vessel i nákupní centrum v srdci zbrusu nového komplexu Hudson Yards se zvenku i zevnitř blyští tak, že by to vaše sítnice nemusely přežít bez úhony.
V případě největšího privátního multifunkčního projektu v americké historii developeři opravdu netroškařili. Až bude v roce 2024 dokončena i druhá etapa, bude na více než 11 hektarech dříve nevyužívané plochy nad vlakovým depem stát škola, park, čtyři tisíce bytů a 55 tisíc pracovních míst v celkem 16 výškových budovách, pod kterými se mají podepsat i hvězdní architekti jako Frank Gehry, Herzog & de Meuron nebo Santiago Calatrava. To vše s celkovou cenovkou 25 miliard dolarů. Což není málo ani na hlavní město světa, zvyklé na velké věci.
Většinou Newyorčanů upřímně nesnášený projekt, do něhož se postupně stěhují velcí korporátní nájemci (včetně CNN, L’Oréalu nebo SAP), totiž staví své PR na osvědčené kombinaci chléb a hry. Tu druhou část představuje kulturní centrum The Shed, zainvestované městem a soukromými donátory včetně Googlu, ale hlavně gigantická vyhlídková skulptura The Vessel, navržená britským designérem Thomasem Heatherwickem – obojí se veřejnosti otevřelo letos v březnu.
Kritici Vessel promptně překřtili na šišku, šavarmu nebo odpadkový koš; turisté ji samozřejmě ještě rychleji pasovali na jednu z nejžhavějších turistických atrakcí pro pořízení selfie, bez kterého z New Yorku nesmíte odjet. Jako spektákl pro sociální sítě působí i vlajková loď celého projektu: sedmipatrové nákupní centrum The Shops & Restaurants at Hudson Yards, které na ploše přes 90 tisíc metrů čtverečních nabízí kromě luxusního obchodního domu Neiman Marcus i seznam restauračních nájemců plný jmen stejně oslnivých, jako je měděný povrch blyštivé šišky.
Superhvězdný nákupák
Pokud se vám při spojení food court vybavuje zejména McDonald’s a indické bistro, připravte se na to, že Hudson Yards kope jinou ligu. Developeři The Related Companies a Oxford Property Group totiž nejsou žádní začátečníci: před 15 lety postavili o pár desítek bloků výš na jižním okraji Central Parku podobně koncipované nákupní centrum Columbus Circle. Složení restaurací v něm měl na starosti, stejně jako teď v Hudson Yards, Thomas Keller – šéfkuchař s michelinskou tříhvězdou na pobřeží východním (Per Se) i západním (The French Laundry).
Do Hudson Yards Keller kromě svých osvědčených parťáků Michaela Lomonaca nebo skupiny Momofuku přizval i první restauraci a řeznictví slavné kalifornské biofarmy Belcampo, luxusní řecký vinný bar restauratéra Costase Spiliadise, zmrzlinu Van Leuween nebo obří španělskou „tržnici“, ve které José Andrés a bratři Adriàovi z El Bullí nabízejí asi 15 různých konceptů.
Otestovali jsme většinu z epického newyorského food courtu a toto jsou naše zápisky, od nejslabšího po nejpříjemnější zážitek.
Dobře šlapající fast food, nebo fancy pekárna?
Sám Thomas Keller v Hudson Yards otevřel pobočku svého Bouchon Bakery a taky zbrusu novou luxusní restauraci TAK Room, která interiérem i lístkem evokuje éru Mad Menů.
Večerní návstěvníci oplývající nostalgií po machoreklamkářích z Madison Avenue (a ideálně i jejich příjmem) mohou v TAK roomu konzumovat statusová vína k Osetra kaviáru, hovězímu Wellington a humru Thermidor. Ostatní mohou podobně jako my zamířit na snídani do Bouchon Bakery. Klasický výběr sendvičů, zákusků, makronek či sladkého pečiva a slušnou kávu můžete sníst a vypít u některého ze stolků před podnikem. Jen pozor, stolky od okolního spěchu nákupního centra neodděluje nic. Obsluha se při objednávce ani neptá, zda se posadíte, a všechno rovnou balí do papírových kelímků a sáčků. Objednávka tří kousků pečiva (nejsou špatné, zvlášť louhovaná bageta se sladko-pikantní chutí a zrnky hořčice, ale domů o nich psát nebudete) a dvou káv za 35 dolarů včetně daně a tipu tak vyvolává dojem McDonald’s převlečeného do pastelově zelené.
Hudson Yards Grill: proč?
Po úvodním rozpačitém zážitku se upřímně nedivím, že z gastronomické scény slyšíte i hlasy, že na otevření centra plného slavných kuchařských jmen není nic sexy.
„Mám z toho podobný pocit, jako když se otevře další pobočka Forever21 – i když bude mít něco málo navíc, pořád je to další pobočka řetězce. Byla bys z toho odvázaná? Spíš ne,“ vysvětluje mi u kávy úspěšný gastronomický publicista Peter Meehan. V souladu s převažujícím názorem většiny Newyorčanů dodává, že to místo je ztracená příležitost.
Na rozdíl od nich si ale před vynesením verdiktu ještě dovolím něco otestovat. Moje další volba bohužel nepřináší nic vzrušujícího: nejvýraznější dojem z Hudson Yards Grill restauratéra Michaela Lomonaca zanechává nesmyslně luxusní, přeplácaný, a přitom nudný interiér plný odstínů oranžové.
Zásadnější emoce nezanechává ani jídlo, které nás stálo okolo 100 dolarů na hlavu – proč vzít ústřice a usmažit je v těstíčku do mrtva? Proč ubít jemnou chuť mořského ďasa příliš pálivou, tandoori připomínající marinádou? Proč dnes vůbec chodit do podniků, kde vám z objednaných jídel nejvíc chutná Caesar salát? Tento All American zážitek můžete v klidu vynechat.
Citarella: pragmatické jídlo s sebou
Podstatně lepší výkon za vynaložené peníze představuje gourmet market Citarella, promyšlená jídelna a lahůdky v jednom. Prodejna kromě slušné nabídky ryb a mořských plodů a působivých kusů stařených porter steaků v řeznické sekci nabízí hlavně široký salátový bar a teplý pult, kde si za 9,99 dolaru za libru z nerezových misek skládáte do krabičky jídlo dle vlastního uvážení.
Nic okázalého, ale je fajn, když i kolem třetí odpoledne máte stále velký výběr a jídlo vypadá tak, že máte opravdu chuť si ho dát. Navíc je i slušně připravené – melanzane parmigiana se prohýbaly poctivým sugem a tunou táhnoucí se mozzarelly, z bramborové kaše je cítit nemálo másla, grilovaný květák i glazovaná mrkev zůstávají i přes pobyt v teplých servírovacích nádobách al dente.
Příjemná je i nabídka polévek a sushi, čerstvě připravovaného na místě hned vedle rybího pultu za ceny od 6 do 20 dolarů. Citarella nabízí zkrátka rychlé jídlo za dobré peníze. Koncept podniku jasně nahrává take away, k dispozici je jen velmi omezené sezení v rohu chodby nákupního centra. Na porcelánové nádobí se tu bohužel vůbec nehraje – všechno se pro jednoduchost balí do papírových nebo plastových krabiček.
Peach Mart: sámoška z říše šťastné broskve
Abychom byli k Hudson Yards spravedliví, chrám konzumu skrývá i zcela nové a dost zábavné koncepty. Třeba Peach Mart a restauraci Kāwi od populární skupiny Momofuku restauratéra Davida Changa.
Peach Mart na pouhých 16 metrech čtverečních posouvá asijské večerky typu 7-eleven směrem, který fanoušci Momofuku poznají a ocení: kromě teplého pultu tu Chang nechal instalovat zeď plnou bizarních keksů, instantního ramenu a merchandisingu, včetně tašek, vlastních omáček nebo koření se značkou šťastné broskve (tak se dá z japonštiny přeložit výraz momofuku) .
Vlajkovou lodí Peach Martu je proměnlivá nabídka kimbapu, kterému někteří říkají korejské sushi (sám Chang je ale proti, jelikož pro kimbap se používá jiný druh řasy). Vaječná rolka popravdě japonskou klasiku dost připomíná, ale u odvážnějších mixů, jako je smažené kuře se srirachou nebo mortadellou, jste ochotní dát Changovi za pravdu, že korejská verze se skutečně liší. Kimbap je inteligentně zabalený v podlouhlé průhledné krabičce s vlastním potiskem, prakticky i s porcí sójové omáčky.
Podobně zapamatovatelně a funkčně jsou zabalené i sendviče za přátelských pět dolarů. Pro výzkumné účely jsme se hrdinně oddali tajemné kombinaci black & white, což je zdejší inkarnace klasického peanut butter & jelly. Burákové máslo je díky obsahu černého sezamu fakt černé a místo marmelády ho doplňuje bílá vrstva citronově nakyslého krémového sýra. Ačkoli ho obsluha doporučovala jako nejoblíbenější zdejší položku, moje závěrečné hodnocení bylo rozporuplnější.
Naopak neuvěřitelně rychle v nás zmizelo rice & beans neboli kelímek obyčejné rýže přelité nevábně vypadající, leč neodolatelně kouřovo-pikantní umami omáčkou z červených fazolí. Stojí asi tři dolary a jeho vzhled i comfort food faktor jsou dokonalou ilustrací Changova úspěšného seriálu na Netflixu Ugly Delicious. Miniaturní prostor toho nabízí ještě víc. Třeba smažené kousky v kornoutu nebo obří pekáč nádivky, jejíž cenovka kromě ceny dva dolary za porci s odzbrojující upřímností stran alergenů hlásí: contains everything.
Kāwi: korejský fine dining
S Changovou sámoškou bezprostředně sousedí restaurace Kāwi. Zbrusu novému Momofuku konceptu velí talentovaná Eunjo Park (působila v newyorských michelinských podnicích Daniel, Per Se, Ko i u buddhistické mnišky Jeong Kwan, kterou jste možná viděli v Chef’s Table). Už po pár okamžicích máte jasno o jejích ambicích, čímž nemyslím nic nepříjemně upjatého – jen jsem od podniku Davida Changa postaveného na sdílených jídlech s korejskou inspirací nečekala až finediningové parametry.
Tím myslím množství personálu, jeho intenzivní péči (včetně skládání ubrousků, když si odskočíte) nebo míchání tataráku z madai pražmy kuchařem přímo u stolu. Jestli si na ně potrpíte, budete šťastní. Jestli ne, nejspíš budete šťastní stejně, protože teatrální vložky naštěstí trvají krátce a jídlo, které doprovázejí, by obstálo i bez show. Tatarák vzhledem k velikosti rybích kousků přechází skoro do týmu ceviche, ale hrubší měřítko tu má svůj smysl – pokrm díky němu výtečně balancuje jemnou chuť pevné, dokonale čerstvé ryby s navinulou marinádou z perily, zázvoru a citrusů. A nůžkami přestřižená treska ovoněná yuzu mlhou ze spreje je jednou z nejlepších smažených ryb, jaké jsem kdy jedla – krásně pevné maso v křupavém, nemastném těstíčku v nás mizí dřív, než řeknete Kāwi.
K dostání je tu i zmíněný kimbap, zdejší verze korejských rolek ovšem obývá podstatně hutnější patra než v Peach Martu. Za mě osobně trochu zbytečně. Mnohem víc než rolky s luxusními surovinami typu svíčková, žlutoploutvý tuňák, foie gras nebo aktuální gastronomická hvězda ježovka mě bavila dotažená verze obyčejných kimbapů z vedlejší „večerky“.
Ještě nás čeká yesterday stinky soy bean stew, což je celý Le Creuset hrnec dušeného bůčku, brambor a jarní cibulky, servírovaný s kimchi a rýží. Slušný comfort food, ze kterého se zvládnou najíst dva lidé i bez předkrmů. Vzhledem k proklamované smradlavosti a odleželosti bych ale čekala výraznější umami zážitek.
Dokážu si představit, že se celý podnik ještě vyvine. V Kāwi jsme totiž byli hned v šest hodin prvního dne, kdy otevřeli večerní servis. Podobně jako v případě Peach Martu si u Kāwi říkám, že i přes dobrý dojem je mi vlastně líto, že jsou v obchodním centru, protože zajít si třeba do Changovy restaurace Nishi v Chelsea normálně z ulice je mnohem autentičtější zážitek.
3250 metrů čtverečních Španělska
Asi nejpestřejší a nejpříjemnější možnosti nabízí nakonec španělské Mercado Little Spain od kuchařské hvězdy Josého Andrése. Španělský šéfkuchař kromě řízení restauračního impéria zvládá i spoustu charitativních aktivit, které mu vynesly nominaci na Nobelovu cenu míru. Soudě podle námi zažitého bzukotu se mu u publika bude dařit i tady pod High Line.
Obří rozměry tržiště, na jehož konceptu spolupracovali i bratři Albert a Ferran Adriàovi z někdejší legendy molekulární kuchyně El Bullí, jsou chytře zkrocené rozkouskováním mezi více než desítku různých konceptů, takže si můžete vybrat, jestli si dáte tapas a sklenku u baru, patatas bravas u stánku, nebo celé sele za 540 dolarů v restauraci Leña.
Volíme restauraci, i když místo selete objednáváme zeleninová jídla a mořské plody ke sdílení a děláme dobře: zdejší gazpacho je ukázkou osvědčeného přístupu, kdy má kuchař k dispozici skvělé suroviny a nedělá s nimi téměř nic. Grilovaná zelenina, skvěle vyvážená mezi kyselostí a svěžestí olivového oleje, je podobně jako razor clams i krevety správně očouzená pobytem v Josper grilu. Správný dojem doplňuje nápojový lístek s nabídkou vermutů, G&Ts (vždyť novodobá ginová horečka začala v Barceloně), piv i španělských vín včetně cavy připravené Andrésem ve spolupráci s renomovaným biodynamickým vinařstvím Raventós y Blanc.
Nastal čas protřídit dojmy. V hlavě mi víří počáteční nadšení, několik až velmi příjemných zážitků, ale i propadáky v podobě předražených oyster nuggets. Zůstává hlavně pocit, že ve městě přecpaném vzrušujícími podniky v ulicích, kde se normálně žije, v Hudson Yards nakonec o takový gastronomický šlágr nejde.
Nejobdivuhodnější na food sekci Hudson Yards mi každopádně připadá to, jak geniálně ji jeho majitelé využívají pro svou PR strategii. Kdyby se něco podobného odehrálo v Česku (pražský Palác Dlouhá šel tímto směrem, ale v měřítku jediné budovy, byť na podobně lukrativním místě) a půlka vzrušení okolo nově vznikající čtvrti stála na debatách o tom, kdo tam otevře nový podnik a co v něm bude servírovat, budu vlastně jako fanoušek jídla i architektury dost spokojená.
Zvlášť pokud by se povedlo uspět i tam, kde architekti na západním břehu Manhattanu spíš selhávají: v napojení tohoto gastrolunaparku na skutečný život města.