Najít Matyáše Nováka v prostorách královéhradeckého výrobce klavírů Petrof není vůbec těžké. Stačí jít za zvukem klavíru, který se nese ze zdejšího showroomu. Teprve dvacetiletý, mimořádně talentovaný klavírista je tady jako doma – občas sem chodí zkoušet nové klavíry, občas trochu radit s vývojem, ale taky třeba zahrát na svém recitálu či na koncertě.
Čtěte také: Sázka na playlist. Jak hudba umí udělat z večeře i nákupu prožitek
„Matyáše znám odmalička,“ vypráví s téměř mateřským úsměvem zdejší vládkyně Zuzana Ceralová Petrofová, když se u nás zastaví cestou na obchodní jednání.
„Zpočátku hrál na housle a ty mu šly výborně, ale pak se začal orientovat spíš na piano a dnes je jednička mezi mladými talenty nejen u nás. A my jsme rádi, že hraje na naše nástroje a dělá dobré jméno ve světě jak nám, tak celému Česku,“ tvrdí Petrofová.
Vzhledem k tomu, jak slibně se Matyášova hudební kariéra rozvíjí, je určitě dobře, že ho to ke klavíru přitáhlo. I když má většinu své klavírní dráhy ještě před sebou, může se pyšnit spoluprací s předními českými i zahraničními orchestry.
V roce 2017 vydal své první sólové album – nahrál cyklus svého oblíbence Ference Liszta „Léta putování. Rok první: Švýcarsko“. Pravidelně vystupuje na recitálech a koncertech po celé Evropě, v letech 2015 a 2016 byl na dvou turné v Číně a loni si jako vítěz soutěže Bradshaw & Buono International Piano Competition zahrál v proslulé Carnegie Hall.
„Měl jsem velká očekávání, jaké to tam bude, a pak jsem byl trošku zklamaný, protože je to taková chaloupka zaklíněná mezi mrakodrapy,“ rozesměje se jinak plachý a introvertní hudebník. A skromně dodá: „Ale ten zážitek byl samozřejmě obrovský, vždyť už jen dostat se tam je sen každého z nás. A pochopitelně bych se tam rád zase někdy vrátil.“
Účast a případná vítězství v soutěžích jsou podle něj jedna z nejlepších cest, jak na své schopnosti upozornit v tak konkurenční disciplíně, jako je klavír. A Matyáši Novákovi se to díky jeho talentu a disciplíně daří.
Letos má před sebou dvě velké celosvětové soutěže: v půlce června zamíří do USA na The New York International Piano Competition, kam byl vybrán jako jeden z 22 klavíristů z celého světa (a jeden ze dvou z Evropy).
Na začátku září ho pak čeká prestižní The International Edvard Grieg Piano Competition v norském Bergenu, kde se bude prezentovat 30 hudebníků. „Je to jedna z největších klavírních soutěží na světě, a pro mě zatím největší v mé hudební kariéře, těším se na ni,“ říká s klidem v hlase.
Do té doby ho ale ještě čeká vedle přípravy i hodně jiné práce. Vystoupení má naplánovaná na dlouhé měsíce dopředu (jen v tomhle týdnu odehrál čtyři koncerty na Moravě s Filharmonií Bohuslava Martinů) a momentálně ho zaměstnává taky příprava na ústní část maturity na hradeckém gymnáziu, která proběhne už příští týden.
Pak bude Matyášovi zbývat ještě rok do absolutoria na pardubické konzervatoři a také závěr studia na klavírní akademii Incontri col Maestro v italské Imole, kam dojíždí zhruba jednou za dva měsíce. A poté by rád pokračoval na vysokou.
„Teď je to samozřejmě náročnější období, protože příprava na maturitu musí být systematická, a těším se, že po ní to bude o něco klidnější,“ říká Matyáš Novák.
Kromě toho hudebního na něj každý den čeká ještě další, hodně netradiční publikum – asi 230 kuřat a slepic, které už několik let chová. Vlastními silami si pro ně zařídil v jinak chátrajícím areálu na kraji Hradce kurníky i výběhy a denně je chodí opečovávat.
„Pouze když jsem v zahraničí, tak se o ně stará dědeček,“ konstatuje Matyáš, který jinak sám líhne kuřata, sbírá vejce, čistí kurníky a s některými ze svých svěřenců jednou až dvakrát do roka zajede na soutěž.
Tahle jeho početně stále rostoucí záliba začala jako potřeba mít dostatek vajec pro jiný koníček – pečení. Na to má dnes Matyáš Novák podle vlastních slov už málo času, slepice ale zůstaly. A s nadbytkem vajec problém nemá. „Slepice začnou snášet na podzim a produkce není zas tak velká, takže se vajíčka rozdělí v rodině, případně něco prodám sousedům.
Stejně jako slepice se snaží pěstovat i své další dva koníčky: vlaky a kolo. K „šotoušství“ prý tíhl odmala, protože má vlaky v krvi – část jeho rodiny totiž na dráze pracovala či pracuje. A své milované výlety vlakem po republice často kombinuje právě s cyklistikou. „Baví mě, když se někam nechám dovézt, užívám si krajinu za oknem, odpočívám a pak sednu na kolo a jedu třeba 100 kilometrů zpátky domů.“
Klavír, škola, slepice, vlaky… S tím, že by toho měl opravdu dost, Matyáš moc nesouhlasí. „Jsem rád, že toho mám hodně. Neumím odpočívat v klidu. Ani dovolenou si moc neužiju, protože cítím, že bych pořád měl něco dělat.“
Autor fotografií: Jan Schejbal
