Neuspěli jste na pohovoru? Ztrapnili jste se na mítinku? Nebo se vám nepovedlo něco v osobním životě?
Cítit se hrozně poté, co selžeme, je naprosto normální, připomíná profesor Bradley Staats ze Severokarolínské univerzity. A nechtít o tom mluvit podle všeho také. Přirozená touha zamést jakýkoli důkaz našeho neúspěchu pod koberec je podle něj naprosto běžnou reakcí.
Jak ale Staats doplňuje, pro úspěšné překonání pocitů neúspěchu je nejlepší s problémem chvilku pobýt a nejlépe si o něm s někým promluvit.
Pokud se vám nezadařilo právě třeba v práci, je nejlepší zeptat se ostatních na jejich názor, ale také na to, jak by vám se situací poradili. Ukážete tak, že za neúspěch přebíráte odpovědnost, ale i to, že ostatním věříte.
Tato harvardská studie navíc odhalila, že sdílení neúspěchu je obecně dobré pro osobní vztahy. I když vám druhá strana třeba nakonec neporadí, tím, že se s ostatními o svůj fuck-up podělíte, snižujete pocity závisti, a pokládáte tak základy pro otevřenější a upřímnější vztahy.
Mimochodem, profesor z Princetonské univerzity Johannes Haushofer v roce 2016 publikoval „CV of Failures“, které obsahuje seznam všech jeho neúspěchů seřazených pěkně chronologicky jako v normálním životopisu. Na otázku, proč to udělal, odpověděl následovně:
„Většina toho, co jsem zkoušel, nevyšla. Mé neúspěchy ale většinou nebyly přes úspěchy vidět. Všiml jsem si, že si většina lidí kolem mě myslí, že se mi stále jenom daří, což není pravda. Z toho důvodu pak připisují vinu za vlastní neúspěchy sobě, a ne skutečnosti, že svět je nepředvídatelné místo…“
Co z toho plyne? Nebojte se tedy o neúspěších mluvit. Jsou důležité pro to, abyste uspěli v budoucnu. Jsou zásadní pro budování upřímných vztahů. A třeba se vám podaří někoho poučit, aby nedělal to samé co vy.