Výstava Daniela Pitína v Českém centru v Berlíně působí jako předpověď. Jako potvrzení, že umělci mnohdy předvídají události, které nás teprve postihnou. Výstavní prostory budovy, kde Pitín svůj soubor Sommerkino představuje, byly rovněž upraveny tak, aby odpovídaly náladě děl: kus stropu je odhalený a má připomínat destrukci, rozpad.
Temné vize jsou protipólem toho, kde si Daniel Pitín stojí momentálně jako umělec. Bez nadsázky je jedním z nejslavnějších českých malířů, kterého vyhledávají přední kurátoři i galeristé z celého světa. Kvůli jeho malbám se sběratelé zapisují na čekací listiny.
Držitel prestižních tuzemských i zahraničních ocenění (cena rektora AVU, Henkel Art Award Wien, umístění mezi finalisty Sovereign European Art Prize a další) vystavoval v Los Angeles, Bukurešti i Londýně. Publikace o něm vydala jak italská Coppola, jedna z největších institucí svého druhu v Itálii, tak prestižní německé nakladatelství Hatje Cantz.
Daniel Pitín během své prezentace v Českém centru Berlín
Daniel Pitín je úkaz, vizionář, ale také člověk, který si reálně uvědomuje cenu svých děl i nutnost na sobě neustále pracovat.
Jak vnímáte svou výstavu Sommerkino, která pracuje s motivy post-faktuální reality, dystopie, dekonstrukce a vizuální iluze teď, v kontextu války v Evropě?
Intenzivněji o tom přemýšlím, ale abych byl úplně spravedlivý, tak musím říct, že jsem vždycky tvrdil, že dekonstrukce světa, který zobrazuji, nesouvisí příliš s tím fyzickým. Jde o cestu, jak se vymanit z obraznosti, která nás obklopuje a limituje. Bylo by nesprávné hledat přímou vazbu s tím, co se děje na Ukrajině.
Silně to prožívám osobně, stejně jako pandemii. Reagovat na to ale nechci, nevede mě k tomu pasivita, ale pokora. Nechci na pozadí takových událostí zviditelňovat svou práci, spíš si kladu otázku, jestli moje umění může přispívat k tomu, aby se tyhle věci neděly.
Jaká je vaše odpověď?
Umění buduje komunikaci mezi lidmi, společnost může diskutovat. Někdy vášnivě, někdy nesouhlasně, ale je to lepší cesta, než když se začneme uzavírat a ztrácet přehled.
Válka zároveň umělce ovlivňuje, často na ní reagují. Myslíte, že se to stane i vám?
Téma do sebe absorbuju, zároveň nezažívám válku fyzicky, ale zprostředkovaně. Skrz média cítím úzkost, stejně jako z paradoxu, že okolo sebe vidíme stále ještě blahobyt a pohodlí. Jenže přijímáme informace, které jsou tragické, což nás – pokud nejsme úplně necitliví –, ničí. Dlouhodobě se zabývám vztahem mediálního a osobního světa.
Máte k médiím silný vztah. Proč?
Rád mluvím o druhé straně obrazu. V každém může být konstrukce, ovlivnit diváka, získat ho na svou stranu, komerčně zaujmout. Všechny informace, které přijímáme, jsou vytvořené se záměrem a postojem. O absolutní objektivitě můžeme mluvit málokdy. Nestavím se do role soudce, ale vstupuju mezi oba světy a přetvářím je.
Nějaký čas jste působil jako kameraman a živil jste se natáčením koncertů. Slyšela jsem, že kdyby vám dva roky po dokončení AVU nevykradli byt, už byste se k malbě nevrátil…
Přes noc mi sice odnesli techniku, ale už jsem byl ve světě natáčení nešťastný a chtěl se vrátit k malbě. Ta událost mi pomohla, protože už jsem neměl cesty zpět. Neměl jsem peníze, abych si nakoupil novou techniku, takže jsem se začal malbě věnovat radikálně.
Teď patříte mezi jedny z nejdražších českých umělců. Co pro vás znamenají peníze?
Byznys se čím dál víc stal součástí výtvarného umění. Přineslo to dobré i špatné: díky finančním prostředkům může umění existovat ve veřejném prostoru. Dělám výstavy po celém světě. Jen transport obrazů do Los Angeles je například velmi nákladná činnost, a kdybych komerčně úspěšný nebyl, nebudu to moci realizovat.
Finance jsou také ocenění mé práce, na druhé straně někdy můžou hrát roli spekulace, síla galerií a podobně, kvůli kterým pak ceny děl jedněch tvůrců rostou až neúměrně.
Peníze mi dávají svobodu a komfort. Nemusím se zabývat tím, že když rok neudělám komerčně úspěšné dílo, nebudu mít na složenky.
Výstava v Českém centru Berlín, na kterou se právě díváme, byla vyprodaná ještě předtím, než byla nainstalována. Jak se to přihodilo?
Řada sběratelů má zkušenost, že když už výstava běží, tak se jim nepodaří k dílům dostat. Takže tlačí na mé galerie, aby jim posílaly fotky děl dopředu. Ti, kteří znají mou práci, už obraz nemusí vidět fyzicky, a tak si ho rezervují ještě před začátkem výstavy.
Jste ze strany galerií pod tlakem?
Naštěstí spolupracuji jen s takovými, které to odfiltrují. Vědí, že není možné uspokojit každého. Není to ani cílem výtvarné práce, cílem je můj vnitřní vývoj transformovaný do obrazů. Dělat výstavy ve veřejném prostoru, které budou komunikovat s jakýmkoli divákem bez ohledu na to, zda sem přišel si obrazy koupit, nebo se na ně jen podívat. Skutečnost, že se prodávají, je skvělý bonus, ale nemělo by to být cílem. Pak ztrácí díla hodnotu.
Jak určujete cenu svých děl?
Na základě komunikace, situace na trhu a prostředí, ve kterém se pohybuji. Moje největší plátna stojí okolo dvaceti tisíc eur, menší se pohybují mezi sedmi až deseti tisíci. V Česku je specifická situace: boom sběratelství přišel v posledních letech, lidé si zvykají za umění utrácet a stává se to běžnou součástí. Ale ve srovnání se západní Evropou jsme ještě diametrálně jinde.
Jste světově uznávaným umělcem. Proč tedy stále žijete v Česku?
Kvůli rodině. Moje děti chodí v Praze do školy a školky, náklady jsou zde nízké. Můžu cestovat a vrátit se zpět, mít klid na práci. Proč nežít v Praze, mám ji rád.
Je to ale dostatečně stimulující prostředí?
Myslím, že ano, ale zůstat pouze v něm může vést k ustrnutí. Proto se snažím dělat výstavy v zahraničí a cestovat s nimi. Stýkat se s lidmi, udržovat kontakt a komunikovat skrz svou práci.
Teď se nacházíme na vaší výstavě v Berlíně. V Praze jste vystavoval naposledy sice před rokem, v malé galerii Vyšehrad. Nechcete být doma tolik vidět?
Abych výstavu stihl připravit, musí mezi tím uplynout minimálně sedm měsíců. Teď plánuju jednu ve Vídni, možná New York, a to najednou máte rok a půl a mezi to už nemám co vmáčknout.
V roce 2019 jsem vystavoval v Rudolfinu, tak nemám pocit, že musím za rok dva udělat hned něco dalšího. Nepřinesl bych divákům nic nového. Musím se nějak se vyvinout, ne jen nabídnout recyklaci své práce. České publikum je kritické a já chci přicházet s něčím novým.
Hovoříte o vnitřním vývoji, ale přitom máte menší děti. Vaše manželka Adéla Babanová je rovněž uznávanou umělkyní, kdy berete čas na svůj růst?
Je to šílené. Pokud děti nejsou nemocné a chodí do školy a školky, jde to zvládnout. Ale čas máme denně jen do čtyř, což jde. Ale není to mnoho. Děláme, co můžeme. Občas jedeme na nějakou výstavu do zahraničí, kdy zažijeme vnitřní obnovu a inspiraci, podíváme se na film, přečteme knihu. Ale už pandemie musela ukázat, že musíme najít jiné kvality života než ty, které nám vyhovovaly a na které jsme byli zvyklí.
Co říkáte na současné české umělce?
Myslím, že naše scéna je naprosto v pořádku, máme strašně moc zajímavých lidí. Selhává způsob prezentace, jakým způsobem se staráme o naše kulturní prostředí. Selhává také institucionální rovina, která by měla zajišťovat prezentaci českého umění v zahraničí.
Co pro vás znamenají sociální sítě? Zatím oproti řadě jiných umělců nemáte svůj Instagram…
Digitálním médiím se nedá vyhnout. V zahraničí prezentuji svá díla právě v digitální podobně. Facebook jsem si sice zrušil, protože nerad sdílím své soukromí a k tomu ta platforma vede, ale o Instragramu přemýšlím.
Nejsem ale zastánce toho, aby tak člověk prezentoval malbu. Nemůžete z toho získat dojem, připomíná mi to, jako kdybych se díval na krajinu na obrázku nebo fotografii. Není to fyzická zkušenost, jako když se projdete lesem. Instagram je ale dobré komunikační médium, které se otevírá tomu obecenstvu, které nemá čas nebo možnost přijít do galerie. Hledám strategii, jak tam vstoupit.
Když nějaký umělec dosáhne vašeho věhlasu, často pracuje s celým týmem. Jak to máte vy?
Tvořím výhradně sám. Je to logické, moje práce je hodně osobní. Ani v procesu často nevím, co jdu dělat, než začnu malovat. Mám námět, na který přicházím, někdy ho přemaluji. Je to způsob vnitřního hledání, do kterého nemůže nikdo zvnějšku vstoupit.
