Platit včas dluhy je věcí cti a slušného vychování, leč velká zábava to není. Tedy jak pro koho. „Každý umělec potřebuje určitý podnět, aby začal pracovat. U mě to byly zpravidla dluhy,“ žertoval Federico Fellini. Nutno uznat: muži, od jehož narození uplyne 20. ledna rovných 100 let, se dařilo mazat dluhy impozantním způsobem. Nebavil se u toho zdaleka sám, a navíc za to byl odměněn: věhlasný filmový režisér získal čtyři Oscary, pátého dostal v roce 1993 za celoživotní dílo.
Není zcela jednoduché popsat, v čem přesně spočívá kouzlo Felliniho filmů, které působí i po desítkách let, jež od jejich vzniku uplynuly. Rodák z přímořského Rimini vytvořil osobitý styl vyprávění. Odehrává se v Itálii, a proto je z něj cítit sluneční žár, současně je ale přítomno jakési mrholení ze směsi nostalgie a surreálna.
Ne že by se ve Felliniho snímcích nic nedělo (byť zřetelná a jednotící dějová linka v některých filmech skutečně chybí), avšak bez prvku, jenž dokonce zlidověl pod pojmem Felliniesque – přídavné jméno vystihující fantaskní bizarnost a jistý druh melancholie -, by tyto snímky rozhodně nebyly tak hypnotické.
Uznávaný filmový kritik Chris Nashawaty příznačně napsal: „Fellini vytvořil dílo, které zázračným a záhadným způsobem nese univerzální sdělení, díky čemuž se naše planeta najednou zdá poněkud menší a intimnější.“
Atmosféra ve filmech maestra Federica hrála bezmála stejně fyzicky jako herci. Zároveň se není třeba jeho snímků přehnaně bát – přestože jsou leckdy přirovnávány k básním, mohou bavit i ty, pro něž je poezie takřka sprosté slovo.
Ačkoli dostojí nejvyšším uměleckým měřítkům, jsou poměrně lehce stravitelné, byť člověk musí projevit alespoň špetku dobré vůle, s níž na okamžik zapomene na odlišný standard a tempo seriálů z Netflixu.
Kromě herců a atmosféry má ve většině případů ve snímcích výraznou roli ještě jeden aktér, kongeniální hudební doprovod skladatele Nina Roty; českou stopou je v tomto směru motiv ze smyčcové serenády Antonína Dvořáka, již Rota použil k podkreslení snímku Silnice.
Právě snímkem Silnice Fellini celosvětově prorazil, v roce 1957 za něj obdržel premiérového Oscara. Tragický příběh tří cirkusových kočovníků – v němž ženskou hlavní postavu ztvárnila Felliniho manželka Giulietta Masina – přesahuje realistické pojetí. Lépe řečeno: vychází z něj a do určité míry ho ctí, současně se však blíží k mýtu, putování zvláštně pustou krajinou vyvolává až snový dojem. Silnice, toť Fellini v kostce.
Další oscarová díla? Cabiriiny noci, Osm a půl a Amarcord; v triumf přetavil Fellini celkem čtyři ze svých jedenácti nominací. Nejprestižnější filmařská soška k němu vcelku překvapivě nepřilétla za La dolce vita (Sladký život), režisérův kasovní majstrštyk.
Sled obrazů z vyprázdněného života bulvárního novináře (zahraného Felliniho oblíbencem Marcellem Mastroiannim), který se utápí ve večírcích smetánky, plných pitek a nevázaných orgií, vyvolal ve své době skandál a má téměř halucinogenní účinky. A ano, samozřejmě: scéna nočního koupání v římské fontáně di Trevi v podání Mastroianniho a švédské sexbomby Anity Ekberg patří k nejklasičtějším v dějinách filmu.
Necelý rok před smrtí si Fellini došel pro Oscara za celoživotní dílo. Z pódia vzkázal pouze „Grazie“ a manželce Giuliettě, aby přestala plakat. Víc nic. Jeho filmy už řekly vše.