V Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu v Brně můžete obdivovat zhruba třicet párů bot, které ukazují historii jejich řemeslné výroby. Stojí za nimi talentovaní studenti z Univerzity Tomáše Bati.
Šněrovací boty inspirované Valašskem konce devatenáctého století a prvky brutalismu. Baletní piškoty ve stylu holeňové obuvi z konce osmnáctého století. Pánské kozačky s výšivkou srdce. Vrapené holinky z Podluží s personalizovatelným designem. Krpce s podpatkem z ventilu automobilového motoru nebo ozdobené experimentálním modrotiskem.
I takto vypadají páry bot, které mají na svědomí studentky a studenti Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Společně s dosud nevystavenými historickými exponáty ze sbírky Etnografického ústavu Moravského zemského muzea jsou součástí výstavy Boty. Odraz tradice, kterou můžete až do půlky dubna obdivovat v Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu v Brně.
Za zlínskou fakultu se jí kurátorsky zhostila obuvní designérka a pedagožka Lucie Trejtnarová. Společně se správkyní sbírky Gabrielou Rožkovou vybraly z unikátní kolekce obuvi Moravské galerie exponáty s výrazným charakterem doplněné o dobový kontext.
Následně do projektu zapojila své studenty a studentky s cílem přetvořit boty do současného kontextu. A taky kolegy a kolegyně z dalších ateliérů Fakulty multimediální komunikace UTB Zlín, kteří navrhli a realizovali vizuální styl, podobu výstavního prostoru i doprovodný program.
„Chtěli jsme jim dát volnost a nebýt příliš striktní. Ne každého osloví folklorní obuv,“ vysvětluje Trejtnarová, která loni celý Ateliér designu obuvi ve Zlíně vedla. „Zadání měla dvě podmínky: inspirovat se určitým detailem, prvkem, materiálem či technikou folklórní obuvi. A vytvořit celý nositelný pár obuvi, ideálně ve vlastním velikostním čísle, aby jej studenti mohli sami otestovat.“
Foto Marie Zdráhalová
Výsledkem je asi třicítka bot, od minimalistických nazouváků po vysokou efektně šněrovanou obuv, které vznikly pod vedením pedagogů Lucie Trejtnarové, Evy Klabalové a Oldřicha Voyty.
Ale především výstava, která dokazuje, že obuv je nástrojem kulturního vyjádření, který odráží dlouhou historii její řemeslné výroby. Přibližuje, jak se tradiční řemeslo vyvíjelo skrze staletí – i jak se může stát inspirací pro designérky a designéry nastupující generace.
Ti se s úkolem popasovali se stylem a elegancí. Povznést dřeváky na úroveň šperku si dal za cíl dnes již absolvent školy, Pavel Ochonský.
„Když tvořím jakoukoli obuv, myslím na to, že nechci svými modely přispívat do fast fashion oběhu,“ vysvětluje. Využil přitom technologií 3D modelování a CNC frézování s odkazem na Baťovu obuv typickou pro konec třicátých let.
Foto Marie Zdráhalová
S přírodními materiály jako železo, černý čaj a ocet experimentovala Barbora Olejníčková. Výsledná směs modře zbarví třísločiněnou useň, ze které je její bota vyrobena. Netradičním způsobem tak vytváří modrotisk, typický pro oblast Valašska.
Foto Marie Zdráhalová
Pozoruhodnou kombinaci inspirovanou rumunskými krpci i „motomami“ estetikou přinesla Amálie Magdaléna Mlčochová. Zaujala ji původní obuv z dvacátého století, vyrobená z duší pneumatik. Do svého modelu přidala prvky automobilových závodů.
„Zvuk vysokých podpatků, zelená vlajka, rychlost, dým, zápach spálených pneumatik… I toto jsou určité zvyky, tradice, jistý ‚folklor‘ typický pro automobilové závody,“ dodává.
Foto Marie Zdráhalová
Aby étos výstavy mohl náležitě vyniknout, vymyslel pro ni realizační tým výstavy Fakulty multimediální komunikace UTB Zlín speciální scénografii. Ta evokuje atmosféru hodovní tabule – symbolu společenského života na Moravě.
„Z dobových fotografií a historických materiálů je zřejmé, že všichni chtěli mít hezké, čisté a upravené boty, aby mohli vyrazit na hody, které byly významnou událostí. I když měli třeba pracovní holínky, dokázali je upravit tak, aby se v nich mohli oslav zúčastnit,“ vysvětluje Trejtnarová.
Mezi dobovými exponáty najdete tradiční krojové boty, běžnou obuv i nejstarší kousky z muzejní sbírky. Odhalují životní styl a zvyklosti místních obyvatel a přibližují, jak se lišily jednotlivé regiony.
Foto Marie Zdráhalová
„Historicky měla obuv měla primárně ochrannou funkci, ale postupem času nabyla i estetický význam,“ dodává Trejtnarová. Boty občas hrály roli podobnou kroji – nesly prvky, které odkazovaly na regionální příslušnost. „Některé páry lze přesně zařadit do konkrétní vesnice nebo města,“ vysvětluje.
Skrze typickou vůni usně a lepidel tak výstava vypráví o hledání dialogu mezi historií a budoucností obuvnického řemesla. A zkoumá, jak čerpat inspiraci z tradice a jak tyto prvky přenést do současné výroby, kde můžeme využívat moderní technologie, jako je 3D tisk nebo CNC stroje.
Foto Marie Zdráhalová
Klíčem k úspěchu je podle Trejtnarové rovnováha. „Je důležité uchovat některé tradiční metody v jejich původní podobě, protože jsou dodnes nepřekonatelné. Zároveň je ale třeba inovovat, aby byl proces efektivnější,“ dodává.
Sama je se zlínskou univerzitou dlouhodobě spjata. V rámci doktorského studia se zabývala obuví v kontextu cirkulární ekonomiky a modularity. Absolvovala stáž v Nizozemsku a následně strávila dva a půl roku v inovační laboratoři společnosti Ecco.
Foto Petr Huser
Tam se zaměřovala na udržitelné přístupy k výrobě obuvi s důrazem na 3D tisk a customizaci. „Cílem je, aby si člověk nemusel na trhu hledat ideální pár bot, ale aby byla obuv navržena přímo na míru jeho potřebám.“
Řemeslné dovednosti získané ve Zlíně jí přišly velice vhod. „Schopnost zpracovat materiál a ušít obuv byla v zahraničí velmi ceněná,“ všímá si Trejtnarová.
Mimo to spolupracovala třeba s Evou Klabalovou v Kave Footwear, podílela se na propagaci minimalistických sandálů Bosky Shoes a nějakou dobu strávila v Indii u Zuzany Gombošové a její značky Malai. Společně vytvořily první boty z biodegradabilního materiálu. Ty byly až do nedávna vystaveny ve Victoria and Albert Museum v Londýně.
Foto Marie Zdráhalová
Jak tedy změnit celý obchodní model, aby zákazník nemusel vybírat z milionů masově vyráběných bot? „Díky customizaci si zákazník sám určí, jak by bota měla vypadat,“ vysvětluje Trejtnarová.
„Tvar boty se přizpůsobí zákazníkovi na základě skenu jeho chodidla, což zajistí nejen dokonalý vzhled, ale i pohodlné nošení. A navíc to sníží závislost na rychlých trendech,“ dodává Trejtnarová s tím, že tento přístup otevírá cestu k udržitelnější, individuálně orientované obuvnické produkci.
Již od studentských let se intenzivně zajímá o 3D tisk a o to, jak tuto technologii využít pro usnadnění výroby obuvi. „Začátky byly složité. Postupem času se ale objevily nové technologie, například 3D tisk s práškem, který umožňuje vytvořit celistvé komponenty,“ vysvětluje.
Zlom nastal ve spolupráci s pražskou společností 3Dees. Nejprve společně testovali malé pilotní projekty zaměřené na modulární boty. Poté přišel nápad vytvořit obuv na míru pro firemní zaměstnance, kteří ji měli prezentovat na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně.
Projekt probíhal formou teambuildingu přímo v Ateliéru designu obuvi ve Zlíně. Zaměstnanci firmy vytvořili za dva dny pod mentoringem studenstva vlastní pár bot.
V rámci spolupráce potom škole firma poskytla možnost navrhnout a vyrobit vlastní 3D tištěnou podešev. „Pro designéry obuvi je jedním z největších problémů získat podešev, která odpovídá jejich vizím. Tato příležitost jim umožnila vytvořit tenisky, do kterých promítli svou osobnost,“ dodává.
Foto 3Dees
Jakým směrem se podle Trejtnarové ubírá budoucnost obuvi? „Cílem není masová produkce, ale spíše menší série, které jsou více přizpůsobené jednotlivcům, jsou snadno opravitelné a umožňují výměnu komponentů,“ míní.
Klíčovou inspirací by měly být přírodní materiály. Třeba klasická useň podle Trejtnarové zůstává nepřekonatelná. Důraz však klade na zjednodušení konstrukce bot a minimalizaci jejich dopadu na životní prostředí.
Tradice spojené s výrobou obuvi jsou podle Trejtnarové nesmírně cenné. „Už v minulosti lidé vymýšleli způsoby, jak prodlužovat životnost bot nebo jak zdobit obuv, aby byla nejen funkční, ale i esteticky přitažlivá.“
Klíčovou úlohu dnes vidí právě v odpovědnosti designérů. „Každý by měl přemýšlet o tom, jaký dopad jeho práce bude mít, a nést za ni zodpovědnost,“ říká. Tento přístup by podle ní měl být nedílnou součástí udržitelného obuvnického průmyslu.
Zlínský ateliér je podle Trejtnarové ve světě unikátní právě proto, že se zaměřuje exkluzivně na obuv. „Chtěla bych motivovat více lidí, aby tuto tradici studovali a šířili. Není to jen o sezení u šicího stroje nebo vytváření digitálních návrhů. Firmy dnes chtějí multioborové kreativce, kteří se nebojí tvořit nejen virtuálně, ale i fyzicky,“ dodává.
