„Prezidentkou jsem dvacet čtyři hodin denně, není možné se od toho odpojit; lidé mě poznávají a mou povinností je chovat se odpovídajícím způsobem své roli.“ Tak bývalá slovenská prezidentka Zuzana Čaputová popisovala během svého prezidentství svou roli v čele státu v rozhovoru pro Forbes. Podobně osobní pohled na její působení teď přináší zákulisní film Marka Šulíka nazvaný Prezidentka.
Snímek o Zuzaně Čaputové, který režisér začal připravovat již v dubnu roku 2019, vstupuje do českých kin ve čtvrtek 14. listopadu. Šulík, který je známý pro spolupráci s neziskovými organizacemi a i ve svých filmech se specializuje na sociální témata, strávil s Prezidentkou více než 260 natáčecích dní, během kterých nasbíral více než 350 hodin materiálu.
Dokument sleduje prezidentku během pěti let, v nichž Slovensko zažilo velké politické turbulence – od vládní krize přes covidovou pandemii či počátek války na Ukrajině. Šulíkův Štáb sledoval Zuzanu Čaputovou i v situacích, kam jiné kamery nemohly.
„Velmi se však snažila chránit svou rodinu, zejména své děti, a to před stresem a útoky, které zažívaly už během její kandidatury,“ vysvětluje dokumentarista s tím, že i přesto, že s prezidentkou a její rodinou strávil například také jedny Vánoce, do výsledného střihu se mnoho scén ze soukromí nedostalo.
Místo toho snímek sleduje osobní prožívání prezidentky událostí v zemi.
„Když vyhrála, Slovensko potřebovalo změnu a ona se stala symbolem této naděje. Později se však některá očekávání nenaplnila a (…) Zuzana Čaputová se stala terčem obrovských, až nesplnitelných očekávání i pozdější frustrace. Film však ukazuje, jak ona i přes to všechno zůstává pevně ukotvená ve svých zásadách a stále prosazuje hodnoty, jako je dodržování ústavních principů, aniž by z nich slevila,“ říká Šulík.
Jak vznikla myšlenka dokument natočit?
Myšlenka souvisí s celým porevolučním vývojem na Slovensku, kdy se cyklicky objevovaly populistické tendence a snahy o autoritářské uzurpování moci. Mohli jsme to vidět za Mečiara a podobně se k tomu částečně vracel i Robert Fico. Po vraždě Jána Kuciaka se ukázalo, jak byla vrcholná politika propojená s různými kriminálními živly.
Když jsem pak slyšel Zuzanu Čaputovou mluvit v rádiu během její prezidentské kampaně, přišlo mi, že je to politik, který naprosto ignoruje populistické tendence. Odpovídala na otázky přímo a bez urážek politických protivníků, což mě opravdu zaujalo. Bylo v tom pro mě něco až uhrančivého.
Také jsem věděl, že vychází z prostředí neziskového sektoru, což mi bylo blízké a sympatické. Cítil jsem, že by mi mohla dovolit, abych jí byl těch pět let v patách. Vznikl tak spontánní nápad – fascinovala mě představa, že bych mohl takto zblízka nahlédnout do politiky, sledovat, jak prezidentka rozhoduje a s jakými dilematy se potýká. Byla to tehdy velmi naivní myšlenka, ale velmi silná.
Prezidentka nakonec opravdu souhlasila.
Možná právě proto, že předtím v politice nebyla. Neřekla to přímo, ale pochopil jsem, že i jí to dávalo smysl v tom, že by to mohl být způsob, jak veřejnosti přiblížit, co se děje za zavřenými dveřmi. Jako politička byla neobvykle vstřícná a pustila mě velmi blízko. Dala mi možnost chodit do paláce v podstatě kdykoli, kdy jsem chtěl.
Stanovila vám nějaká pravidla předem?
Určité podmínky byly dané legislativou – nemohl jsem natáčet utajované skutečnosti. Zuzana sama byla citlivá na rozhovory mezi čtyřma očima nebo na konverzace v malých skupinách, kde se řešili jiní lidé. Vnímala, že kamera by mohla být překážkou, aby se lidé vyjadřovali spontánně. Občas jsem tedy natáčel během porady, ale záleželo na ní, zda bych to měl vypnout, nebo ne.
Tato podmínka byla tedy flexibilní, někdy to šlo a jindy ne. Hranici ale stanovila u své rodiny. Velmi se ji, především svoje děti, snažila chránit, a to před stresem a útoky, které zažívaly už během její kandidatury. Proto jsem rodinu natáčel jen někdy a většina záběrů se do filmu ani nedostala.
Foto Aerofilms
Ve filmu najdeme asi jen tři scény přímo z jejího domova, nikoli paláce. Byla to její podmínka?
Snažili jsme se o to, ale film měl svou metodologii, tedy styl reportáže, kde kamera pouze pozoruje, aniž by zasahovala do děje. V rodinném prostředí se nám nepodařilo natočit nic, co by zapadalo do hlavní příběhové linie a zároveň odpovídalo této metodologii. Trávili jsme se Zuzanou Čaputovou a její rodinou celé Vánoce, ale nic z toho se do filmu nakonec nedostalo.
Film se minulý měsíc dostal do kin na Slovensku, sama prezidentka s nim však úplně spokojená není, je to tak?
Film je pro ni příliš temný. Svůj mandát vnímá mnohem pestřeji a zažila během něj i mnoho pozitivních momentů. Chybí tam část její agendy, která se týká práce s týranými ženami, lidmi na okraji společnosti, ekologických témat – buď jsou tam jen okrajově, nebo vůbec. To se jí nelíbilo.
My jsme se snažili tyto scény do filmu zahrnout, ale zjistili jsme, že nezapadaly do příběhu, který sleduje boj dvou politických pozic: populismu s agresivní rétorikou a jejím pokusem prosadit slušnost ve veřejném prostoru. Nechtěli jsme tento příběh „naředit“ scénami, které s ním nesouvisely.
Objevují se spekulace, že si film sama objednala. Co na to říkáte?
Není to pravda. Během své kariéry jsem dělal mnoho filmů na popud televizí nebo občanských sdružení, ale tento dokument je jeden ze tří, které jsem vymyslel sám a dovedl do konce.
Paní prezidentka s tím na začátku měla problém a několik měsíců zvažovala, zda do toho vůbec jít. Určitě jí to komplikovalo práci. Myslím si ale – a to je má domněnka – že prezident či prezidentka má zodpovědnost veřejnosti ukázat, co během svého mandátu dělal či dělala.
O tom, že film nevznikal na objednávku, svědčí i financování celého procesu. „Šli jsme na to velmi postupně. Nejprve jsme získali malou částku na rozvoj filmu, kdy nás podpořil slovenský Audiovizuální fond. Teprve poté jsme získali prostředky na produkci,“ říká producentka dokumentu, Barbara Janišová Feglová.
Film byl nakonec dokončen s pomocí českého Státního fondu kinematografie či za podpory Aerofilms, díky kterým se dostal i do České televize.
Foto Aerofilms
Producentka Barbara Janišová Feglová a režisér Marek Šulík
„Zbytek se nám podařilo projekt dofinancovat soukromými subjekty. Hodnoty, které Zuzana Čaputová vyznává, pro nás byly vstupenkou k lidem, kteří sdílejí podobné ideály,“ dodává. V Česku film podpořil například podnikatel a investor Jan Bárta či rodina Valových z rodinné firmy Siko.
Sama prezidentka od začátku svého mandátu zdůrazňovala, že do úřadu vstupuje se třemi prioritami.
„Chtěla jsem se zaměřit na ochranu životního prostředí, na sociální oblast s konkrétními podskupinami a na oblast práva a spravedlnosti; chtěla jsem být součástí dobrých systémových změn,“ uvedla v dřívějším rozhovoru.
Krizové situace ve světě i na Slovensku však prosazování systémových změn v řadě situací ztížilo. A zatímco v roce 2020 důvěřovalo Čaputové dokonce 65 procent občanů, její popularita během mandátu postupně upadala. Přesto zůstala po celou dobu nejvíce důvěryhodnou političkou v zemi, i na konci jejího prezidentství ji podle průzkumu agentury Focus důvěřovalo 45 procent občanů.
V průběhu dokumentu sledujeme postupnou ztrátu důvěry občanů v prezidentku i narůstající antikampaň proti její osobě. Nenastal během natáčení okamžik, například její politické rozhodnutí, které by bylo proti srsti i vám?
Ne, natáčení mě velmi bavilo a díky němu jsem se dostal do prostředí kvalitních lidí. Když Zuzana přišla do prezidentského paláce, obklopila se lidmi, kteří vyznávali stejné hodnoty jako ona. Od začátku říkala, že jejím cílem je hovořit o právním státu, lidských právech a férovosti – a lidé kolem ní a její poradci sdíleli toto přesvědčení.
Nesoustředil jsem se na to, zda souhlasím s každým jejím krokem, ale na hodnoty, které ztělesňovala. Film není politický; nehodnotí její politická rozhodnutí, ani je neanalyzuje. Nezabývám se tím, jaké měla možnosti, nebo zda volila správně. Politická rozhodnutí mě samozřejmě zajímají, ale intuitivně mě víc přitahovalo její osobní prožívání toho, co Slovensko zažívá. A právě to se nakonec ukázalo jako klíčové pro celý film.
Nakolik je film aktivistický?
Je pravda, že film reflektuje moje vlastní rozčarování a názor, což z autorské pozice nelze oddělit. Když jsme film dokončili a já jsem si prohlédl všechny verze, které jsme sestříhali a ukazovali spolupracovníkům, měl jsem pocit, že ten film je pro Slovensko velmi potřebný a že by se mohl líbit i v Česku.
Věřím, že má určitý léčivý potenciál, protože popisuje výsledek neustálých rozporů a neschopnost sjednotit se na nějaké ideji, za kterou by se mohli postavit lidé napříč politickými tábory. Zdá se mi, že film ukazuje, jak měla prezidentka cit pro univerzální hodnoty, které nejsou závislé na politickém přesvědčení.
Pro prezidentku je film příliš temný.
Samozřejmě existují i politické směry, které tyto hodnoty nesdílejí, což vede k nenávisti vůči oponentům. Myslím, že film může nabídnout novou perspektivu nejen jejím voličům a příznivcům, ale i těm, kteří ji nepodporovali, a tím trochu uvolnit napětí ve společnosti. Jako režisér jsem nikdy nepřemýšlel o návštěvnosti, ale nyní si přeji, aby tento film vidělo co nejvíce lidí.
Myslíte, že Čaputová něco zasela do lidí a že to v nich přetrvá?
Mám takovou teorii, že něco opravdu zasela a to v nás zůstalo. Když vyhrála, Slovensko potřebovalo změnu a ona se stala symbolem této naděje. Později se však některá očekávání nenaplnila a Slovensko se z politického hlediska dostalo do velmi specifické situace, kdy se permanentně řešily koaliční krize. Do toho přišly globální krize jako válka na Ukrajině nebo pandemie.
Foto Aerofilms
Foto Aerofilms
Foto Aerofilms
V té době se Zuzana Čaputová stala terčem obrovských, až nesplnitelných očekávání, a také frustrace. Film však ukazuje, jak ona i přes to všechno zůstává pevně ukotvená ve svých zásadách a stále prosazuje hodnoty, jako je dodržování ústavních principů. Často říkávala, že jejím rozhodnutím musí vždy předcházet porozumění problému, a to je v dnešním světě, kdy má každý názor na všechno, skutečně výjimečné.
Myslíte, že právě krize, jako válka na Ukrajině nebo covid, prezidentce uškodily?
Krize a konflikty přicházejí vždy, ať už jde o malé, či velké problémy, a cílem politiky je pokusit se je řešit z nejvyšší úrovně s ohledem na legislativní rámec a hodnotové zázemí. Ona mohla v těchto situacích pouze prokázat svůj postoj.
Co jí ale uškodilo, je specifická situace na Slovensku, kde se populismus mísí s agresivitou, ponižováním oponentů a část politických elit byla propojena se závažnými, dokonce kriminálními činy, za které nikdy nevyvodili politickou odpovědnost.
Čaputová dokázala, že funkci můžete vykonávat, aniž byste slevili ze svých hodnot.
Lidé, kteří se snažili zůstat u moci, použili všechny podpásové techniky, včetně zneužití některých vrstev společnosti, mizogynie a nedůvěry v ženy. Tím se Čaputová stala terčem kritiky i v momentech, kdy to bylo zcela neopodstatněné.
Po vraždě Jána Kuciaka volalo Slovensko po změně i kvůli propojení politických elit s tímto případem, ale po pěti letech si Slováci znovu zvolili tyto strany. Myslíte, že zapomněli?
Nevím, zda zapomněli, ale vražda Jána Kuciaka a to, co následně odhalila, ukázalo hluboké propojení kriminálních živlů s politickou mocí. Lidé, kteří poté volili tyto strany, stáli před rozhodnutím, zda se cítit spoluzodpovědní a případně změnit svůj hlas, nebo toto propojení popřít.
Robert Fico a jeho okolí se snažili vyvolat v těchto lidech pocit, že jde o výmysl, politickou objednávku a konstrukci západních sil. Použili techniky inspirované tajnými službami, vygenerovali falešného nepřítele a tím snížili odpovědnost svých voličů. Mám pocit, že to fungovalo, a i proto se Robert Fico vrátil s relativně silnou podporou.
Proč to podle vás funguje?
Myslím, že to souvisí s naší historií a tendencí svalovat vinu na někoho jiného. Dlouho jsme nebyli za sebe odpovědní a přetrvává vyprávění, že za naše neštěstí může někdo jiný. Samozřejmě, že život je komplikovaný a lidé ne vždy mohou za své neštěstí, ale někdy mají možnost něco udělat, aby svůj život změnili.
Události posledních let nás jako občany Slovenska velmi obnažily. Na koho bychom se teď ještě mohli vymlouvat? Dnes už nám opravdu nikdo nezbývá.
V dokumentu vidíme lidskou stránku prezidentky, její nejistoty a občas i humorné přešlapy jejího týmu. Nebál jste se, že jí to uškodí?
Ne, politika je často vnímána skrze ikonické obrázky dokonalých lidí, kteří na tiskové konferenci vyřknou jasnou pravdu či řešení. Ale život je složitější, stejně jako funkce prezidenta, která je plná pochyb, chyb a zvažování. Každý úřad je plný lidí, kteří dělají i komické věci, jako když si spletou vlajku.
Co podle vás paní prezidentka zanechala ve slovenské politice?
Myslím, že dokázala, že funkci můžete vykonávat, aniž byste slevili ze svých hodnot. To je vidět i v závěrečné scéně filmu, kdy přichází na tiskovou konferenci s Peterem Pellegrinim a přeje Robertovi Ficovi rychlé uzdravení. I přes to, že ji oba veřejně ponižovali, si uvědomuje, že jako hlava státu musí stát nad tím vším.
