Je fascinující sledovat ho, jak tvoří. Jak obratně točí se sklářskou píšťalou, fouká do ní, aby na jejím konci vznikalo originální dílo. Mezi ostatními skláři je Martin Janecký nepřehlédnutelný. Každý jeho pohyb musí být promyšlený, každý krok bezchybný, stačí málo, nepatrná chyba a ze skvostu zbyde jen kupa skleněných střepů.
Stojíme ve sklárně Ajeto v českolipské Lindavě, jednom z míst, kde probíhá vždy jednou za tři roky Sklářské mezinárodní sympozium (IGS). Letos je to jeho patnáctý ročník. Během něj celá řada českých i zahraničních umělců vytváří svá díla, která se stanou součástí nedělní výstavy ve Sklářském muzeu v Novém Boru.
Čtyřiačtyřicetiletý Martin Janecký právě fouká tělo medusy. Návrh mu nakreslil výtvarník a sochař Jaroslav Róna. Je to jejich první vzájemná spolupráce. Během celého procesu, který trvá několik hodin, se radí, jak by mělo dílo vypadat.
„Na začátek chtěl Martin vyrábět z volné ruky, aby se trochu rozjel, tak jsem včera večer rychle něco načrtl. Jak vidíte, tak ten reliéf si ještě dovymýšlí rovnou při práci,“ ukazuje Jaroslav Róna.
Sám prý neví, co Martin Janecký všechno dokáže, i když si je prý jistý, že téměř cokoli. Medusa je první ze čtyř dalších děl, která spolu na sympoziu vytvoří. „Mám ještě připravené tři formy,“ dodává sochař.
V roli, kdy jeho dílo tvoří někdo jiný, není poprvé. Ani huť pro něj není neznámá, sklo má vystudované, i když většinu uměleckého života pracuje většinou s kamenem, se žulou a s bronzem.
„Když nad prací nemám absolutní kontrolu, tak to skoro nedělám. Ale tady respektuji, že je to jiný postup a musím nechat prostor skláři, který ví, co jde a nejde. Podobné je to i s mými kameníky,“ přiznává.
Martin Janecký propadl sklářskému umění už jako mladý kluk, do hutě ho přivedl jeho otec. Ten svou rodinu obklopoval hezkými věcmi, uměním, knihami a u svých čtyř synů vychoval lásku k řemeslu.
Janecký se věnuje technologii tvarování skla zevnitř žhavé buňky, jejíž pomocí vytváří unikátní sochy. Tak jako on tuhle metodu nikdo jiný na světě neovládá. Také se ji učil třicet let. K peci se postavil už ve svých třinácti letech ve firmě svého otce a sklu propadli i jeho tři bratři.
Coby absolvent Střední průmyslové školy sklářské v Novém Boru získával zkušenosti třeba v Jižní Africe, Švédsku, Nizozemsku a hlavně v USA, kde studoval na Pilchuck Glass School u Richarda Royala a Williama Morrise. Uplynulých dvacet let pak tvořil a vyučoval sklářské techniky po celém světě, od Aljašky po Austrálii.
Před čtyřmi lety založil na pražské Kampě vlastní studio. A jak říká, celý život se snaží sklo zkrotit a ovládnout, aby nad ním měl kontrolu. „Sklo má úžasné vlastnosti, dělá si, co chce. A já se snažím ten materiál pochopit, abych mohl dělat to, co chci já,“ zmiňuje.
Foto Radka Balčařík
Foto Radka Balčařík
Foto Radka Balčařík
Technika, kterou kromě něj využívá jen pár lidí na planetě, spočívá v tom, že se nejdříve nafoukne příslušně velká rovnoměrná bublina. Na ni se v několika vrstvách nanáší sklářské barvy.
Následně se bublina otevře a tvaruje různými nástroji zevnitř i vně do požadovaného tvaru, přičemž je nutné ji pravidelně ohřívat, a to i ručními hořáky na požadovanou teplotu. To trvá často pět až osm hodin. Pak se sklo postupně chladí zhruba den v chladicí peci.
„Je to těžká disciplína a samotný proces hodně složitý. Musíte vědět, kam vás sklo pustí, hodně předvídat. Třeba hlava se dělá dlouho bez jakéhokoli nosu a očí a člověk musí přesně vědět, kde asi budou, musí si to umět představit ve finále,“ popisuje Martin Janecký, který se věnuje hlavně figurám a obličejům.
Foto Radka Balčařík
Foto Radka Balčařík
Dva měsíce si dával od skla pauzu, před pár dny začal pracovat na nových věcech. Inspirace prý vzniká prací. „Vrhám se trochu i do veřejných zakázek, takže zkouším také jiné materiály, než jenom sklo,“ zmiňuje sklář.
Jaroslav Róna není první sochař, s nímž se dal kvůli mezinárodnímu sympoziu dohromady. Před třemi lety ve stejné sklárně spolupracoval rovněž s Františkem Skálou. Ostatně právě on Martina Janeckého doporučil Rónovi.
„S Františkem jsme se tehdy na sympoziu domluvili, že ty jeho ze dřeva vyřezávané kytary uděláme ze skla. A už jsme u té spolupráce zůstali. A mě baví, že je postavená na přátelství,“ podotýká sklář. Před dvěma lety měli i první společnou výstavu.
„S Jaroslavem Rónou jsme se před sympoziem setkali jen párkrát a já mu říkal, které věci by byly vhodné. On je velký pedant na přesnost. I proto budeme ta zbylá díla tvořit do forem,“ podotýká sklář.
IGS potrvá až do neděle. Během sympozia se mohou lidé podívat do různých dílen a hutí, v sobotu je na novoborském náměstí čekají sklářské slavnosti, kde mohou koupí charitativní palačinky přispět na obce postižené záplavami. Připravena bude i skleněná cesta, kde se návštěvníci projdou po sklářských ateliérech i provozovnách na Novoborsku.
