Jeden z nejlépe přijatých českých seriálů současnosti se vrátil s druhou sérií. Proč Metoda Markovič: Straka, aktuálně s prvním dílem na Oneplay, vyměnila režiséry? Jaké s sebou série nese etické otázky? A jak se píše true crime? V rozhovoru pro Forbes Life odpovídá scenárista a showrunner Jaroslav Hruška.
Metoda Markovič: Hojer z roku 2024 vzala divácký vkus útokem. Precizní i překvapivě křehká kriminálka sledující skutečné osudy a případy Jiřího Markoviče, jenž k pachatelům přistupoval empaticky, byla oceněna třemi Českými lvy i Cenou české filmové kritiky. Po dvou letech platforma Oneplay ve spolupráci s produkcí Blue Hills Pictures přináší druhou řadu.
Ta s podtitulem Straka proměnila výtvarnou i stylistickou identitu, zatímco navazuje na pevně položené základy první řady. Větví osobní vztahy a protagonistu staví před případ spartakiádního vraha, u nějž se kloubí děsivá sexuální brutalita i naivita pubertálních let. Scénář psal opět Jaroslav Hruška, jenž na projekt dohlíží i jako producent.
Impulz ke druhé sérii přišel od Oneplay? Nebo jste od začátku počítali s vícero vyobrazenými případy?
Hned od začátku jsme měli v zásadě vybrané čtyři případy, které hezky ukážou, jak tehdy pracovala policie. A také na jejich pozadí uvidíme, jaká byla doba a její společnost. A pokud chcete odvyprávět příběh Jiřího Markoviče, logicky musíte odvyprávět vyšetřování Jiřího Straky.
Navíc obě série spolu logicky komunikují. Druhá řada na něco odpovídá, něco naopak zpochybňuje. Naplánované tedy máme ještě dvě řady, v závěru bude ale samozřejmě záležet na zájmu Oneplay.
Kromě samotného případu prozkoumáváte mužskou (ne)komunikaci i určitou křehkost maskulinity pod zdánlivě neproniknutelným zevnějškem. Kdy jste k těmto motivům došel?
Nemohu říct, že prvotní impulz byl řešit krizi maskulinity. Ale líbila se mi představa, že máte nějakou vizi o tom, jak vypadají lidé pracující na oddělení vražd. Navíc máte ten obraz definovaný staršími filmy či seriály. Najednou začnete sledovat Markovičův příběh a říkáte si, že tady může být někdo úspěšný, kdo se chová úplně jinak, než nám kriminální a detektivní filmy obvykle prezentují.
V americké detektivce jsou zločinci přitlačeni ke zdi, ta práce vypadá ale úplně jinak. Představa, že obraz kriminalistů uvedete na pravou míru a ukážete jiné (mnohem úspěšnější) metody, mě lákala.
Na druhou stranu, u nás jsme na detektivy odlišného střihu zvyklí. Takový major Kalaš také není typický detektiv, jenž by případy řešil silou…
Ano. Asi je to dané i tím, jak u nás byla rozvržená struktura policie, jak probíhalo vyšetřování. Potřebujete jiné typy lidí. Předlohou majora Kalaše byl Karel Kalivoda, který měl z hlediska široce vnímaného pohledu na policii také netradiční metody.
Váš seriál se obecně snaží být historicky věrný. Jak v sobě řešíte balanc mezi uměleckou licencí a faktografickou správností, která se ne vždy hodí pro konstrukci dramatických situací?
Na začátku nám přinesli obrovský spis. To vás ohromí a říkáte si, že v tak velkém množství dokumentů ten příběh někde musí být. Jen ho v tom najít a zvýraznit. Hojer byl můj první větší scénář, byl jsem začátečník. Realita může být kostra, kterou začnete obalovat. Musíte si zvolit stupeň, jak s pravdou budete pracovat.
Naplánované máme ještě dvě řady, v závěru bude ale samozřejmě záležet na zájmu Oneplay.
Všechny čtyři vybrané případy v sobě mají dramatický oblouk, postavy se někam vyvíjejí. Zároveň popisujeme skutečnost, lidé se v ní pravděpodobně uvidí. Pokud se budete držet pravdy, je mnohem menší riziko, že by to mělo někoho urazit. I proto se snažíme tyto věci zachovávat, co se průběhu vyšetřování týče.
Bylo také v plánu od samotného začátku pro každou sérii angažovat jiného režiséra, potažmo režiséry?
Od začátku jsme chtěli pro každou sérii jiný režisérský tým. Je to producentsky zajímavější. Můžete pracovat s různými lidmi, které objevíte pro sebe a zároveň je můžete objevit pro diváky, případně i filmový průmysl. Eliminujete tím, že série by si byly navzájem podobné. Nechtěli jsme čtyři generické série. Nebavilo by to diváky ani nás.
A můj přístup jako scenáristy je takový, že během studování případu k vám příběh promluví. Jaká by měla být struktura, jaké má mít tempo, jaké tam mají být postavy. Jinak musíte vyprávět Hojera, jinak musíte vyprávět Straku. To všechno jsou argumenty pro to, aby každou řadu dělal jiný režisér.
Ale samozřejmě je to risk, začínáte s novým člověkem. Navíc když se zatím všichni režiséři – Pavel Soukup (režisér první série, pozn. red.), Jan Vejnar a Tomáš Pavlíček – osvědčili na výbornou.
Foto Oneplay
Bylo něco, co vás ve výsledném tvaru stran režijní interpretace překvapilo?
Rozhodně mile. Každý režisér si scénář interpretuje po svém. Dává tomu po konzultaci především s kameramanem Ondřejem Belicou osobitou vizuální i dramatickou stránku. Ale nemůžu říct, že by to byl nějaký šok. Jak se říká, že se scenárista po zhlédnutí pracovních verzí zhroutí – takhle to určitě nebylo.
Druhá řada je, alespoň co se prvních dílů týče, odlehčenější. Tomu samozřejmě nahrává i doba, spartakiádu asi nelze vykreslit úplně temně. Obraz je barevnější, hraje si s estetikou VHS kazet. Byla tato odlehčenost ve scénáři od začátku?
Některé věci jsou dané samotným případem. Ten je krátký, intenzivní, odehrává se navíc v prosluněném období od jara do léta. Pachatel se chová jinak. Straka se navíc dle výpovědí svědků a spolužáků choval dost normálně.
Ukazujete svět pubescentů, který ne že by nemohl být temný, ale přece jen temnost pubertálního světa je někde jinde než na povrchu. Přelom sedmdesátých a osmdesátých let byl šedivější. Polovina osmdesátých let už alespoň trochu prosvítala barvami.
Vyobrazovat zločince je balanc na velmi tenké hraně. Jakkoli je jejich humanizace potřebná, některé projekty, především ty mainstreamové od proud udávajícího Netflixu, sklouzávají do laciné senzacechtivosti s diskutabilním morálním kodexem. Jak tohle dilema řešíte vy?
Pro nás je hlavní postava Jiří Markovič a vždy tomu tak bylo. Vraha chceme ukázat co nejvěrněji perspektivou vyšetřovatele. Když jsme se s Markovičem bavili, nasávali jsme jeho pohled a pocit z lidí, s nimiž musel pracovat. Do seriálu se snažíme přenést pocit vyšetřovatelů z pachatele. Když to hodně zjednoduším, to je náš největší cíl. Což s sebou nese úskalí.
Samotní vyšetřovatelé přiznávají, že čím více času s pachateli trávili, tím více je chápali. Chceme divákům zprostředkovat třeba i to, že jim je vraha líto. Kriminalista je člověk, který musí dělat tuhle práci a musí prožívat ambivalentní emoce, abyste je nemuseli prožívat vy. Pokud bychom tohle nezachytili, obraz vyšetřovatele by byl zkreslený. Ale je to samozřejmě těžké.
Zatímco první řada byla rekonstrukcí, de facto začala lapením Hojera, celou dobu jsme byli s perspektivou vyšetřovatelů, se Strakou je to jiné. Trávíme čas s ním samotným. To také vyplynulo z nastudovaných případových spisů?
Určitě. Vyšetřovatelé se shodli, že byl klamavým zjevem. Tohle bylo potřeba ukázat na jeho obyčejném životě. Nechci předbíhat, ale po zadržení Straka svůj postoj změní, hraje s vyšetřovateli jiné hry. Aby byl vidět plastický obraz pachatele, a především to, čemu s ním vyšetřovatelé čelili, ukázat alespoň částečně jeho osobní život bylo nezbytné.
Držíte se skutečných jmen, skutečných událostí. Žije stále řada potomků a příbuzných obětí, samotný Straka je pořád naživu. Jak jste řešili tyto etické otázky?
Nevyprávíme příběh obětí. Základním konceptem bylo představit Markoviče a jeho práci. Některé informace jsme však měnili s ohledem na oběti a jejich příbuzné, především jména a místa, kde se zločiny udály. Ale musím se přiznat, že jsme pracovali s tím, že Straka je čtyřicet let starý případ, takřka celou dobu medializovaný. Myslíme si, že neopakujeme nic, co by nebylo na jeden klik dohledatelné, navíc mnohem podrobněji.
Věříme, že způsob, jakým vyšetřování zobrazujeme, maximálně respektuje oběti a jejich potomky a zároveň maximálně respektuje práci Jiřího Markoviče. Když už jsme reálné situace využili, nechtěli jsme je deformovat.
Samotní vyšetřovatelé přiznávají, že čím více času s pachateli trávili, tím více je chápali.
Ohýbání pravdy by podle mého názoru mohlo reálné účastníky v zásadě poškodit ještě mnohem více. Samotný Straka žije jinde, má změněné jméno. Ten čin udělal a v určitém ohledu se případ stal věcí veřejnou. Spis je veřejně přístupný. Jeho postavu nedémonizujeme, většina věcí je z reálných výpovědí.
Musíte tyto skutečnosti řešit i právně?
Určitě, seriál nevyrábíme pro sebe, vyrábíme jej pro Oneplay. Scénáře i výsledné záběry konzultujeme s jeho právním oddělením. Řešíme, nakolik můžeme pracovat s reálnými jmény, reálnými postavami, co můžeme ukázat, co ne.
Zástupci televize se pak sešli i s potomkem jedné oběti, snažili se nějaké věci vyjasnit. Víc pochopit, co může být traumatizující záležitost. Ze schůzky s potomky vyplynuly podněty, které jsme se snažili zapracovat do finálního střihu.
Dalo by se o vás říct, že jste showrunner? V českém průmyslu ještě nejde o strukturálně zavedený pojem, v zahraničí běžně označuje hlavního autora seriálu…
Asi by se to dalo říct. Když jsme s kamarády zakládali naši produkční společnost, od začátku bylo naší ambicí vytvořit vlastní seriál. Vytvořit platformu pro vlastní myšlenky a představy o tom, jak má seriál vypadat. Nastavili jsme si systém, který se od ostatních audiovizuálních produkcí liší. Já přicházím s náměty, snažím se mít větší dohled nad finální fází.
Není to tak, že bych odevzdal scénář a tím to pro mě končilo. Chcete vytvořit dobrý prostor a sehnat dobré lidi. Zjednodušeně řečeno, děláme pískoviště, kde se může každá konkrétní štábní profese vyřádit, ale zároveň aby to nedeformovalo základní vizi. A to je možná recept, proč se první série stala tak úspěšnou.
Zároveň je ale nad vámi ještě Oneplay čili subjekt, kterému se s výsledkem zodpovídáte a musíte řešit určité kompromisy…
Máte před sebou výzvu a chcete vykopat co největší svobodný prostor. Ale musíte nějakým způsobem chápat, že druhá strana má také požadavky, kterým se snažíte vyjít vstříc. Měli jsme však velké štěstí. Není tajemstvím, že kreativním producentem ze strany Novy je můj bratr Tomáš. Čili na jeho vlně jste naladění mnohem víc, než kdyby šlo o cizího člověka.
A nad mým bratrem je jako kreativní ředitel Michal Reitler, erudovaný člověk se spoustou zkušeností. Komunikace s ním připomíná debatu s dramaturgem. Jeho připomínky mají smysl a posouvají celou věc kvalitativně výš.
Až dokončíte Markovičův cyklus, máte rozplánované i jiné projekty?
Už teď hledáme náměty. Přiznám se, že pořád hledáme v oblasti reálných příběhů Čech a Československa, i z oblasti nedávné historie. Samozřejmě je to dlouhá práce. Chceme s lidmi podepsat licenční smlouvy a průběžně děláme rešerše, u nichž doufáme, že je zužitkujeme. Nemusí jít o krimi. Já rád říkám, že spousta reálných příběhů může být true crime, i když nejsou crime.
True crime bublina je ale obecně v posledních letech přefouknutá, takřka všudypřítomná. Nebojíte se, že dřív nebo později splaskne a diváci ztratí zájem?
Já na to mám trochu jiný názor. Historie kriminálních filmů inspirovaných skutečnými událostmi je dlouhá. I zmiňovaný Karel Kalivoda na filmech spolupracoval. Tohle propojování policistů a filmařů zde vždy bylo. Jako tvůrce věřím, že najdu zajímavý příběh. S nosným poselstvím, jejž stojí za to vyprávět. A i kdyby to byla tisící romantická komedie a mně svým obsahem dávala smysl, snažil bych se ji prosadit.
