Tohle slovo zaslechnete na každém pracovišti, kde jsou lidé příliš vystresovaní a cítí se nedoceněni. Podle loňského průzkumu americké společnosti Gallup pociťuje 23 procent dotazovaných zaměstnanců vyhoření v práci velmi často nebo vždy a dalších 44 procent občas.
Aktuálně do debaty o syndromu vyhoření zásadně vstoupila Světová zdravotnická organizace (WHO), která ho zařadila do své oficiální klasifikace chorob. Definuje ho následovně:
Syndrom vyhoření vzniká na základě chronického pracovního stresu, který nebyl úspěšně zpracován. Charakterizují ho: 1) pocity úbytku energie či vyčerpání; 2) zvýšení mentálního odstupu od dané pracovní činnosti nebo s ní spojené pocity negativismu či cynismu; 3) omezená pracovní výkonnost. Syndrom vyhoření se vztahuje specificky k pracovnímu kontextu a tento termín by neměl být používán ve vztahu k nepracovním oblastem života.
WHO je první významnou zdravotnickou organizací, která vyhoření oficiálně uznala, a další ji zřejmě budou následovat. Například Americká psychiatrická asociace sice zatím syndrom nezařadila do svého oficiálního manuálu DSM-5, nicméně seriózně se jím zabývá ve speciální pracovní skupině, a dokonce sbírá o vyhoření data přímo mezi svými členy.
Kolik vyhoření stojí a
co se s ním dá dělat?
Syndrom vyhoření samozřejmě není v psychologii žádnou
novinkou, tento termín poprvé použil Herbert Freudenberger už v roce 1974.
Nová klasifikace WHO by ovšem mohla přispět k systematickému řešení těchto
obtíží. Zaměstnavatele totiž každoročně přijde na miliony, možná dokonce miliardy:
– Náklady na léčbu syndromu vyhoření každoročně představují 125–190 miliard dolarů, výzkumníci odhadují, že s pracovním stresem je spojeno až osm procent všech amerických výdajů na zdravotní péči.
– Vyhořelí zaměstnanci bez hlubšího zájmu o svou práci stojí své zaměstnavatele až 34 procent ročního platu navíc.
– Vyhoření má podstatný vliv i na fluktuaci zaměstnanců, podle typu organizace jde o dvaceti- až padesátiprocentní podíl.
Zaměstnavatelé, kteří dokážou syndromu vyhoření na pracovišti předcházet, získají před konkurencí nezanedbatelnou výhodu. Jejich zaměstnanci budou nejen zdravější a šťastnější, ale také výkonnější a budou poskytovat lepší služby zákazníkům či klientům. Výrazně se zvýší míra jejich loajality k dané organizaci a naopak sníží absence a celkově budou přínosnějšími zaměstnanci než jejich vyhořelí kolegové a kolegyně.
Prvním nezbytným krokem k boji s vyhořením je zjistit, jak na tom vaše firma je. Pokud jste se zaměstnanci nikdy nedělali hodnocení zaměřené na syndrom vyhoření, žádný strach, nejde o nic komplikovaného. Základní představu získáte jednoduchým dotazníkovým šetřením – americká Národní lékařská akademie nabízí celou řadu ověřených nástrojů, které vám takový dotazník pomůžou sestavit.
Pokud zjistíte, že ve firmě opravdu máte problém s vyhořením, je namístě poctivá debata o tom, co ho způsobuje a co proti tomu dělat. Vaší situaci moc nepomůže, pokud budete k této citlivé otázce přistupovat příliš „shora“ nebo pokud budete o změnách v podnikové kultuře jen vzletně hovořit. Je třeba pečlivě identifikovat, na čem vašim zaměstnancům opravdu záleží, a následně podniknout konkrétní kroky k tomu, aby se cítili lépe. A zaměstnanci vám rádi řeknou, co je trápí, když se jich správně zeptáte. Nesmějí mít ovšem v žádném případě strach z potenciálních následků své upřímnosti.
Na řešení problému s vyhořením u zaměstnanců neexistuje žádný zázračný postup nebo pomůcka (a jestli vám někdo tvrdí, že ano, nejspíš se vám snaží něco prodat). Pomůže jen tvrdá práce a odhodlání věci postupně, po malých krůčcích zlepšovat. Nová klasifikace WHO je každopádně jasným signálem, že zaměstnavatelé se musí syndromem vyhoření zcela vážně zabývat.
A pokud se přesto rozhodnete v tomto smyslu žádné kroky nepodnikat, radši doufejte, že vaše konkurence se rozhodne stejně. Protože když přijde na to, jak své problémy s vyhořením úspěšně řešit, získá před vámi náskok, který budete jen těžko dohánět.