Manželé Alexandra Coelho Ahndoril a Alexander Ahndoril jsou ve světě kriminálních románů pojem. Tihle Švédové prodali pod pseudonymem Lars Kepler miliony výtisků po celém světě a stejnou ambici mají i se svou novou sérií Klíč. Forbes je zastihl při jejich návštěvě festivalu Svět knihy.
Čísla hovoří jasně: K dnešnímu dni prodalo švédské manželské duo známé zejména díky sérii knih s detektivem Joonem Linnou sedmnáct milionů výtisků. Jejich knihy se překládají do několika desítek světových jazyků. Silné prodeje zaznamenává autorský tandem vedle rodného Švédska i v České republice.
Podle vydavatelství Host číslo prodaných knih (a e-knih) s jejich podpisem překonalo hranici osmi set tisíc. Jen pro srovnání – Alena Mornštajnová, jedna z nejprodávanějších českých spisovatelek, prodala podle údajů stejného nakladatelství obdobně knih, přes osm set tisíc.
Švédský manželský pár spolu začal tvořit před více než patnácti lety. Alexandra Coelho Ahndoril se původně věnovala herectví a literární kritice. Pod svým jménem vydala například román Stjerneborg o astronomovi Tychu Brahem.
Její manžel napsal několik divadelních her a jeho román Režisér o Ingmaru Bergmanovi mu dokonce vynesl nominaci na Foreign Fiction Prize britského deníku The Independent. Světový ohlas – i přes prvotní pokusy o dětské knihy a divadelní scénáře – se jim ale dostal až s jejich společným projektem Lars Kepler.
I když původně zamýšleli tvořit v utajení, jejich identitu lidé nakonec odhalili. Pod jménem Lars Kepler – Lars odkazuje k úspěšnému švédskému autorovi Stiegu Larssonovi stojícímu za trilogií Milénium, Kepler zase k německému astronomovi, astrologovi a matematikovi Johannesu Keplerovi – vydali deset populárních detektivních thrillerů.
Před nedávnem pak zahájili novou sérii knih psanou pod pseudonymem Alex Ahndoril. Manželé opustili temné detektivní thrillery a vrhli se na tradiční žánr whodunit (kdo spáchal zločin) ve stylu Agathy Christie a slovo dali vyšetřovatelce Julii Stark.
Nová série se jmenuje Klíč a její první knihy Až najdu klíč se k dnešnímu dni prodalo třiadvacet tisíc výtisků. Brzy vyjde další, na podzim pak na seznam přibude nová kniha od Larse Keplera z úspěšné série s detektivem Joonem Linnou.
Prodali jste miliony knih po světě, téměř milion pak v České republice. Proč si myslíte, že právě u nás tak rezonují?
Alexandra: Slyšela jsem, že v České republice je velká tradice čtení a lásky ke knihám, takže to může být jeden z důvodů. A i když jsou obě naše země jiné – vy jste ve středu Evropy, Švédsko zhruba někde u severního pólu – tak je možné, že oba naše národy mají rádi temné, brutální příběhy.
Kde se vašim knihám kromě Švédska a Česka daří?
Alexandra: Zejména v Evropě: silná je Itálie a Nizozemsko, Velká Británie, Dánsko, Norsko, Finsko. A pak i Spojené státy. Jako spisovatelé se ale nechceme příliš zabývat tím, kde jsme nejsilnější a proč. Přišli bychom tím o jisté kouzlo. Myslíme primárně na psaní a ne na prodej knih.
Co vás motivuje psát další knihy? Prodali jste tolik výtisků, že byste si v klidu mohli říct, že už nic dělat nebudete…
Alexander: Nic nedělat? To zní hrozně! Jsme spisovatelé, musíme předávat příběhy. Psaní mám ve svém životě už pětatřicet let a nedokážu si představit, že bych to nedělal.
Jsou pro vás motivací peníze?
Alexander: Jedině v tom smyslu, že nám dávají čas na psaní. A to je slušný honorář. Pro většinu umělců a spisovatelů je čas to hlavní: Musíte vydělávat peníze, abyste v tom, co milujete, mohli pokračovat.
V Česku máme násobně více čtenářek než čtenářů. Je to stejné i ve Švédsku?
Alexander: Ano, to je stejné.
Je to důvod, proč jste zvolili jako hlavní postavu nové série Klíč ženskou vyšetřovatelku?
Alexandra: Ne, ona k nám přišla sama. My tohle nikdy neplánujeme. Žánr whodunit jsme si chtěli zkusit už dlouho a přemýšleli jsme nad tím, jak ho udělat moderní. Pak se nám zjevil nápad na tuhle zajímavou vyšetřovatelku Julii Stark a my se rozhodli ji sledovat a zkoumat, co se jí děje. Ale kalkul směrem ke čtenářkám to nebyl.
Na podzim by měla vyjít další kniha s detektivem Joonem Linnou. Zároveň se chystá i nová kniha ze série Klíč. Není těžké přepínat mezi jednotlivými pseudonymy, způsoby psaní?
Alexander: Ne, máme za to, že oba světy se naopak můžou obohatit. Jediný problém bývá to, že jako Lars Kepler píšeme v přítomném čase, jako Alex Ahndoril v minulém. Takže to občas dělá zmatek.
Jak dlouho se běžně připravujete na psaní knihy? Jak dlouhé bývají rešerše?
Alexandra: Připravujeme se dlouho, měsíce. Knížek ze série Joona Linna jsme napsali už deset, takže máme vcelku velké povědomí o forenzních vědách, fungování policie nebo o věznicích. Každá kniha má ale většinou ještě jedno specifické téma, do kterého se musíme ponořit.
Alexander: Třeba v knize Zavřu oči v modlitbě (druhá kniha série Klíč, pozn. red.) jsme museli prozkoumat svět divadla. I když jsme o něm věděli už vcelku dost – já jsem psal divadelní hry a Alexandra byla herečka – museli jsme se podívat do útrob švédského národního divadla.
Bývá tahle část vaší práce nejzábavnější?
Alexandra: Jak kdy, vlastně bych spíše řekla, že to bývá frustrující. Výzkum v terénu má i svou stinnou stránku, protože narážíte na mnoho věcí ze skutečného světa a někdy se dostanete i k příběhům reálných obětí.
Alexander: Jednou jsme se byli kvůli knize podívat i v jednom švédském vězení, viděli jsme samotku, podzemní chodby, v nichž se vězni pohybovali. Bylo to děsivé.
Alexandra: Navíc, výzkum v terénu vám občas může házet klacky pod nohy.
Alexander: Přesně tak. To se stalo právě v tom zmíněném vězení. Měl jsem v hlavě scénu z vězeňské posilovny, takové, kterou znám z amerických filmů. Jenže nic takového ve Švédsku není, vězni cvičí na dvorku, a tak jsem musel část tohoto příběhu překopat. Střet s reálným světem umí být pro autora trochu otravný, ale zase vám ukazuje nové cesty.
Když jsem dobře vyspaný, dokážu psát klidně i deset hodin v kuse.
Alexander Ahndoril
Chápu, rešerše nemusí být nejzábavnější část procesu. Je to tedy samotné psaní?
Alexander: Pro mě určitě. Když jsem dobře vyspaný, dokážu psát klidně i deset hodin v kuse. Když jdu ale po takovém dni konečně do postele, už ani nevím, jak se jmenuji.
Alexandra: Kromě spánku nám v disciplíně pomáhá i to, že nás naše práce opravdu hrozně baví.
Alexander: Pokaždé, když se chystáme dokončit knihu, žijeme v jiném světě. Vykašleme se na všechno kromě psaní. Doma máme nepořádek. A když je kniha konečně hotová, máme pocit, že už nikdy nenapíšeme ani větu. Ale za pár dní máme nový nápad a začínáme nanovo…
Když jste spolu začali psát, měli jste v hlavě ambici, že jednou budete prodávat miliony knih?
Alexandra: Ne, podle mě žádný spisovatel si tohle neumí dopředu představit. My jsme sice měli s vlastními knihami zkušenosti, ale o tomhle jsme opravdu nesnili.
Alexander: Svou první knihou, na které jsem pracoval dva roky, jsem si vydělal šest set eur. Takže ne, o milionech výtisků jsem nepřemýšlel.
Nechybí vám sólo tvorba?
Alexandra: Ne, když tvoříte sám, je to velmi osamělá práce. Jste na téma sám, s nikým o něm nemůžete mluvit. Společné psaní je naopak velmi inspirativní. S Alexandrem si neustále vyměňujeme texty, vzájemně si vnukáváme nápady.
Navíc žánr kriminálních románů je na společné psaní víc než vhodný: Vymyslíte společně příběh a musíte ho odvyprávět od začátku, pracujete s indiciemi, několika postavami. Je dobré, že na to jsou dva mozky. Když píšete sám a máte komplikovaný příběh, je jednoduché dělat chyby.
Děláte chyby i tak?
Alexandra: Rozhodně. U nové série jde o jednodušší příběh, takže se všechno lépe kontroluje. Ale u Larse Keplera… Tam je tolik zápletek, postav a příběhů, že je vcelku snadné udělat chybu. Máme ale kolem sebe experty, kteří knihy čtou, takže věříme, že jich tam je minimum.
Máte v hlavě nějakou konkrétní chybu?
Alexandra: Vzpomínám na jednu chybu, kterou jsem udělala ve svém románu o astronomovi Tychu Brahem. Napsala jsem, že na Švédsko se díval ze západu, ale on to byl východ. I po těch letech na tu chybu vzpomínám, někdy mě dokonce budí ze spaní… Možná i proto necháváme své knihy tak důkladně kontrolovat. A když se i tak chyba objeví, u dotisků ji máme šanci opravit.
Po filmovém zpracování Hypnotizéra, prvotiny Larse Keplera, se plátna – toho netflixového – dočká i vaše série Klíč. Jaký je to pro vás jako autory pocit?
Alexandra: Jsme samozřejmě vděční a šťastní. Na druhou stranu, ve filmovém byznysu nikdy nevíte, obzvlášť, když se v něm nepohybujete… Stojíme proto opodál a doufáme, že se to všechno povede. Ten stejný pocit pak máme ohledně série Larse Keplera, ta by se měla točit zase pro Apple TV+ a zahrát by si v ní měl Tom Hardy.
Nebojíte se toho, že zfilmováním ztratí knihy trochu svého kouzla? V mnoha případech se stává, že filmy nebo seriály nejsou zdaleka tak dobré jako jejich knižní předlohy.
Alexandra: Nevím, určitě by se našly příklady, kdy to tak není. Třeba Příběh služebnice byl skvělý, stejně jako filmy o Harrym Potterovi.
Alexander: A když bude někdo říkat, že knihy jsou lepší? Pro nás jen dobře. Otázka spíš je, jak bychom se zachovali, kdyby byly reakce opačné.
Až se na Světě knihy sejdeme za pět let, co budeme probírat?
Alexandra: Asi vás překvapím, nebudu mluvit o knihách. Ráda bych, abychom se bavili o tom, jak obdivujeme naše politiky, a o tom, jak je demokracie zase silná. To by bylo fantastické.
