Na obrazovky Netflixu dorazila tento rok už třetí adaptace kultovní italské pohádky Pinocchio. Celkově se jedná o už dvaadvacátý snímek, který vyobrazuje osudy žijící loutky toužící po tom stát se opravdovým chlapcem.
Na rok 2025 se navíc chystá další drahá varianta v režii Rona Howarda s Robertem Downey Jr. Nabízí se logicky otázka, jestli tolik filmů s Pinocchiem vůbec potřebujeme.
Ostatně většina lidí se shodne na tom, že nejlepší je kreslené zpracování od Disneyho z roku 1940, které se stalo kanonickým a pravděpodobně si na něj vzpomenete jako první, když se jméno Pinocchio vysloví.
Letos jsme už viděli Disneyho pokus o hranou variantu, která nebyla vyloženě špatná, ale bylo na ní poznat, že do ní tvůrci nedali srdce a že šlo o generickou a rychlou práci dělanou čistě pro komerční účely.
Z nedávnějších zpracování odvedl poctivější práci v roce 2019 Matteo Garrone, který se více držel původní látky a nebál se temnějších poloh, jež se s pohádkou pojí.
Nedávno přišla nejnovější adaptace, která působí výrazně ambiciózněji než všichni její předchůdci. Předně se jedná o loutkovou stop-motion animaci, která je v rámci tohoto média královskou a technicky nejnáročnější formou. Zároveň je výtvarně nejzajímavější a z hlediska tohoto příběhu nejlogičtější. A taky subtilně ironická – oživlou loutku hraje loutka ve světě plném dalších loutek.
Na nejnovějším filmu je ale zásadní také to, že jej má na svědomí vizionářský režisér a výrazný filmový autor Guillermo del Toro, jehož jméno je už v samotném názvu filmu. To je u animovaného snímku pro děti, které ho pravděpodobně znát nebudou, poměrně neobvyklá volba.
Zároveň je tak ale od začátku jasné, že tato pohádka není jen pro děti a jejím cílovým publikem jsou i dospělí. Zejména rodiče, ale má potenciál zaujmout kohokoli, kdo má rád výtvarně výrazné filmy.
Příběh je notoricky známý, ale stejně si jej shrneme, protože v del Torově vizi došlo k menším i větším úpravám odlišným od originálu.
V prvních dojemných deseti minutách sledujeme vztah otce Geppetta (David Bradley), postaršího vousatého řezbáře, s jeho desetiletým synem Carlem, který tragicky zemře při leteckém bombardování italské vesnice, v níž žili.
Z Geppetta se stává zoufalý muž zničený zármutkem po ztrátě dítěte. Čím dál méně pracuje, s lidmi se nestýká a pije.
Po smrti syna zasadí u jeho hrobu borovici, kterou pak později v opilosti pokácí a vyřeže z jejího kmene malého dřevěného chlapce, Pinocchia. Ten přes noc kouzlem mytického duchovního zvířete v podání Tildy Swinton obživne a jeho výchovou je pověřen cvrček Sebastian J., kterého namlouvá Ewan McGregor tak sympaticky, že si ukradne takřka každou scénu pro sebe.
Vzhledem k tomu, že pohádka vyšla v předvánočních časech, je téměř jisté, že si většina čtenářů film pustila s dětmi nadabovaný česky. Ale je to škoda. Jestli se někdy budete chystat na druhé zhlédnutí, doporučuji si snímek zhlédnout v originále, kde krom zmiňovaných hvězd mluví také Ron Perlman, Christoph Waltz, John Torturo či Cate Blanchett, která netypicky, ale zato s velkým zápalem namlouvá opici – jedno z mála zvířat, které ve filmu nemluví lidskou řečí.
Zásadní novinkou je, že del Torův Pinocchio se převážně odehrává za dob fašismu v Mussoliniho Itálii. Svým způsobem tak připomíná režisérův jiný mistrovský kousek, slavný snímek Faunův labyrint, který obdobně na pozadí španělské občanské války pracoval s tématy fantazie, dospívání a nevinnosti postavené tváří v tvář s lidským zlem a opresivními politickými režimy.
Toto historické zasazení má zároveň v příběhu smysl a dává mu nový rozměr, neboť Pinocchio je trnem v oku místního pohlavára Podesty zejména proto, že neodpovídá fašistickým představám poslušného mladého Itala, který by byl ochotný padnout za svou vlast.
Fakt, že obživlá loutka svým vzhledem a náturou nikam nezapadá, je tu ještě zdůrazněný vládnoucím režimem, který je vůči jakékoli formě individualismu ze své podstaty nepřátelský.
Důstojníka ale naopak okamžitě zaujme, když zjistí, že Pinocchio nemůže umřít. Zatouží po tom udělat z něj elitního italského vojáka. Umírání je ve filmu ostatně důležitý a výtvarně nádherný motiv, skrz který se s titulním hrdinou opakovaně podíváme do záhrobí.
Tomu vévodí králíci-pohřebáci, kteří jsou zde určitými převaděči do života po smrti. Pinocchio se tu paradoxně s různými chybami, které po své cestě udělá, učí důležité životní lekce o tom, jak svět funguje a jak v něm on sám může žít lépe a šťastněji. Pak vždy znovu obživne a pokračuje ve svém putování dál.
Krom výcvikového vojenského centra, kde se odehrají jedny z nejakčnějších scén ve filmu, se také podíváme do cirkusu, v němž chlapec vystupuje jako magická atrakce pod drobnohledem zákeřného principála Volpeho, který své svěřence okrádá a jde mu primárně o vlastní profit.
V cirkuse dojde hned k několika pěveckým pasážím, ale kdo se bojí toho, že z filmu bude muzikál, tak už nemusí – takových scén je v celkové stopáži minimum a dochází k nim tak přirozeně, že nijak nenarušují celkovou atmosféru ani plynulost příběhu.
Dojde samozřejmě i na plavbu po moři a zápas s mořskou stvůrou, který je tady velmi originálně vymyšlený a napínavý jako málokterý letošní akční film.
V porovnání s Disneyho letošní verzí je tento Pinocchio o dost temnější a tlačí mnohem méně na pilu, co se týče morálního poselství, kterých byla Zemeckisova verze plná od začátku až do konce. Například zdejší Geppetto je zpočátku záměrně vyobrazený jako vyloženě nepříjemný stařec, který Pinocchiovi pořád jenom něco vyčítá a má na něj nesmyslné požadavky.
Postupně samozřejmě pochopí, že tak se dřevěný chlapec vychovávat nedá, ale trvá mu to většinu filmu. Což je markantní rozdíl proti nekonečně laskavému Hanksovi u Disneyho. Loutky a kulisy jsou z výtvarného hlediska absolutně nádherné, ale schválně jsou špiněné a leckdy trochu zošklivené, aby působily víc realisticky a ne tak, že je někdo čerstvě vyřezal jen pro tento film.
I témata, která se ve filmu rozebírají, jsou mnohem zajímavější a jdou v rámci pohádkového příběhu do nevídané hloubky. Děti si snímek určitě užijí po svém, ale pro vnímavější rodiče to bude možná ještě větší zážitek. Je v něm totiž skrytých spoustu narážek, symbolických rovin a politické kritiky totalitních režimů.
Nejzajímavější je pak celková odvaha tohoto dětského filmu otevřeně mluvit o smrti a o tom, že je nevyhnutelná. Samozřejmě pomocí duchů, kouzel, a již zmiňovaných pohřebních králíků, ale snad od filmu Coco si nepamatuji animovanou pohádku, ve které by se tvůrci nebáli tomuto těžkému tématu čelit napřímo a dětem ho takto citlivě vysvětlili.
Pozoruhodný je i fakt, že del Toro obrátil vyznění Pinocchia tak trochu naruby, a místo toho, aby udělal moralitku o tom, jak mají děti slepě poslouchat své rodiče a nikdy nelhat, zdůraznil, jak je důležité, aby byly svoje a nebály se pravidla porušovat, když budou uvnitř cítit, že jsou špatná.
To je zde samozřejmě podpořeno zasazením do Mussoliniho fašistického režimu, ve kterém se Pinocchio stává, aniž by to sám věděl, nepravděpodobným rebelem a protiválečnou ikonou.
Ale zůstávají i tradiční poselství – jako třeba to, že je důležité naše blízké milovat pro to, kým jsou, a ne se je snažit předělat do našich představ o tom, jací by měli být.
Pinocchio Guillerma del Tora je odvážná, autorská a krásná pohádka, jaká tu už delší dobu nebyla. Dokazuje, že když filmoví tvůrci nepodceňují děti a jejich rozum a tvoří pro ně i trochu náročnější díla, vznikají ty nejlepší pohádky, které si užijí ony i jejich rodiče.
