Tak dlouho psala pro světové interprety, až se sama stala hvězdou. Dnes má miliony fanoušků a její písně miliardy poslechů. Tohle je LP. Autorka megahitu Lost on You a jedna z nejosobitějších zpěvaček současnosti. V otevřeném rozhovoru o neúprosném hudebním byznysu i lásce a inspiraci, které našla v Česku.
Přiléhavá kožená bunda, košile na rozhalenku a úzké džíny, které zvýrazňují její štíhlou postavu. Do černé vyvedený minimalistický outfit ještě doplňují pilotky, jež by stejně jako Roy Orbison nejraději nosila pořád, kdyby se na ni v určitých situacích nekoukalo s despektem.
Tentokrát jsou zcela namístě. Jaro se pomalu překlápí do své druhé poloviny a s tím sílí i sluneční paprsky prostupující pražskými ulicemi. „Oh my god! That’s LP,“ zírá nevěřícně skupinka turistů. Byť obličej ženy, která poutá jejich zájem, zčásti zakrývají brýle a kadeřavé vlasy, rozhodně nepůsobí nenápadně.
Pozornost vzbuzuje mužskou vizáží, ale také hloučkem, jenž ji centrem města doprovází. Sotva se osmělí první kolemjdoucí, blíží se a vytahují mobily další. Chtějí fotku, krátké video nebo jen pozdravit. Vzniká skrumáž, kvůli níž zpozorní i ti, kdo vůbec netuší, proč či kvůli komu se tenhle rozruch před Prašnou bránou děje.
„Nevadí mi to. Když k vám přijde někdo, kdo má dobré úmysly, bylo by mi trapně, kdybych na něj byla nepříjemná nebo kdybych ho ignorovala. Trápí mě ale, když to zasahuje do prostoru mých blízkých, s nimiž zrovna trávím čas,“ komentuje hvězdná návštěva, zatímco pózuje u jednoho z gotických symbolů metropole.
LP, jak správně vypozoruje partička cizinců, jsou iniciály jména Laury Pergolizzi, která poslední léta platí za jednu z globálně nejvýraznějších zpěvaček současnosti. Za to vděčí nejen svému osobitému stylu a otevřenosti vůči společnosti, ale zejména hudebnímu projevu postavenému na emocích, výrazném, až chraplavém hlasu a pískání.
Na YouTube její songy čítají v souhrnu téměř 3,3 miliardy zhlédnutí, přičemž většina plyne z nejznámější písně Lost on You. Porozchodový výkřik zlomeného srdce plný naděje, který se svého času vyšplhal na první místo hitparád téměř ve dvou desítkách zemí, dosud posbíral přes 1,9 miliardy přehrání.
Třiačtyřicetiletá americká zpěvačka ale zdaleka není autorkou jediného hitu. Velké oblibě se těší také třeba skladby Muddy Waters či Other People, jež mají kolem 140 milionů zhlédnutí. A to je pořád pouze YouTube. Podobně ohromující čísla střádá i na dalších hudebních platformách, jako je třeba Spotify, kde její tvorbu poslouchá téměř sedm milionů uživatelů měsíčně.
Fanoušky po celém světě si získala originální směsicí rocku, folku a popu, do níž pečlivě vkládá své životní zkušenosti a pocity. Tak, aby si z ní posluchači „něco odnesli“, neboť věří, že smyslem hudby je pomáhat lidem cítit se dobře.
„Myslím, že lidé oceňují mou autenticitu a fakt, že jsem to nevzala zkratkou,“ přemítá nad svým úspěchem. Pravda je, že si své současné postavení musela tvrdě odpracovat. Respekt v hudebních kruzích – díky songům, které napsala pro jiné slavné interprety – sice měla léta, obdiv fanoušků se však dostavil až s odstupem.
V Česku LP není náhodou, a už vůbec ne premiérově. Našla tu velmi silnou komunitu příznivců, ale také lásku. Něco málo přes rok tvoří pár s moderátorkou a někdejší miss Ivetou Maurerovou. Ve stověžaté metropoli si dokonce pořídily byt nedaleko Pražského hradu.
Prahu jsem si zamilovala už dříve. Teď mám možnost nejen v ní trávit více času, navíc s člověkem, kterého miluju.
Desetimilionová země uprostřed Evropy se tak pro rodačku z New Yorku s italskými kořeny stala druhým domovem. Na jak dlouho? Sama by si přála, aby její „románek“ s touhle republikou a její metropolí pokračoval co nejdéle.
„Prahu jsem si zamilovala už dříve. Teď mám možnost nejen v ní trávit více času, navíc s člověkem, kterého miluju, což je skvělé,“ těší zpěvačku, která když zrovna nekoncertuje, pobývá většinou v Los Angeles, kde žije už bezmála čtvrt století.
Foto Hana Knížová
Poprvé u nás vystoupila v březnu 2017 v pražském klubu Roxy. Přibližně tisícovka jejích fanoušků si tehdy rozebrala lístky během pouhých pěti minut, a tak o den později přidala ještě jeden koncert. Stejný rok se v létě představila na festivalu Colours of Ostrava, kde už ji poslouchalo přibližně čtyřicet tisíc návštěvníků.
„Moc dobře si na to pamatuju. Po vystoupení jsem si říkala: Páni! Co to bylo?“ neskrývá ani po letech nadšení. Od té doby se do republiky vrací koncertovat opakovaně. Naposledy letos na jaře vyprodala O2 universum.
Loni tu natáčela i dva klipy k písním One Like You a Dayglow z nového alba Love Lines a nečekaně vystoupila na Letné během festivalu sexuálních menšin Prague Pride, v jehož rámci jeden z videoklipů vznikl. Koncem dubna, kdy probíhá focení i rozhovor pro Forbes, je však v našem hlavním městě soukromě.
Vůbec poprvé od chvíle, co si v něm vybudovala zázemí. Vrátila se z třítýdenní dovolené na Bali, odpočatá po náročném turné a připravená si Prahu užít naplno. A je to znát. Během bezmála sedmihodinového setkání v luxusním hotelu Andaz ji neopouští pozitivní nálada.
Hýří vtipem, pokorou a nemá žádné hvězdné manýry. Chce – a jde jí to dobře – být příjemným společníkem. I na otázky, kterým čelila už nesčetněkrát, odpovídá ochotně. Naopak vzbuzuje dojem, že se snaží své myšlenky formulovat nově, aby ze sebe jen nevypouštěla opakované fráze.
Co se však od ostatních interview nijak neliší, je nadužívání výplňového spojení „you know“, které se jí do vět vkrádá častěji než čárky. „Když mě zpovídá někdo, kdo mi dává kvalitní otázky, je to pro mě v lecčems inspirativní a mohla bych odpovídat celé dny,“ říká hned zkraje a tak trochu tím vyvíjí tlak na následující společnou chvilku.
Dost možná jí k vlídnosti pomáhá šampaňské, které si před interview jako jediné poručila. Dost možná svou případnou nespokojenost jen nedává najevo a zachovává si tvář profesionála. Nemáte ovšem důvod jí nevěřit. Ostatně obdobnou takto kladnou zkušenost sdílí vícero lidí, kteří s LP v průběhu jejího spojení s Českem přišli do kontaktu.
Zdání, že nemá potřebu se přetvařovat, nasvědčuje také její familiární mluvený projev. Za každé situace napřímo říká, co si myslí. Nezdráhá se ani sáhnout k ostřejším slovům, přičemž výrazy jako „do prdele“ nebo „kurva“ se řadí k těm méně vulgárním.
Nerada se zavazuji k tomu, jestli jsem žena, nebo muž.
Obzvlášť jimi nešetří třeba ve chvílích, kdy přijde řeč na definování její sexuality, zatímco sama sebe vnímá jako nebinární osobu, jež o sobě léta mluví v neutrálním rodě. „Nerada se zavazuji k tomu, jestli jsem žena, nebo muž. Nemám ráda, když mi někdo cpe: ‚Hele, vždyť ty přece nejsi chlap!‘ Ty vole, nekecej, já každý den chčiju vsedě, takže to vím moc dobře.“
„Zároveň se ale necítím komfortně ani v extrémně ženských situacích. Když jsem nahá, jsem žena, takže to ráda vyvažuju pánským oblečením,“ vysvětluje svůj vztah k androgynii, o němž veřejně mluví léta, díky čemuž se stala jednou z nejviditelnějších ambasadorek LGBTQ+ komunity.
„Lidé po celém světě se vám neustále snaží říkat, s kým můžete souložit a s kým ne. Já odmítám, aby si někdo uzurpoval můj posranej život a snažil se ho žít za mě.“ LP tvrdí, že si svůj specifický styl vypilovala postupně tak, aby skutečně odpovídal tomu, jak se cítí uvnitř.
„Trvalo to. Stát se tímhle,“ ukazuje na své tělo, „znamenalo projít dlouhou a komplikovanou cestou. Teď mám ale pocit, že jsem sama sebou a že se cítím velmi dobře, a to se týká všech aspektů mého života, tedy mého těla i práce.“
Čím to?
Víte, snad poprvé za posledních jedenáct dvanáct let se stalo, že mám delší volno, neabsolvuji žádnou festivalovou sezonu. Tohle rozhodnutí jsem loni udělala vědomě, abych druhou polovinu letošního roku mohla jen psát. Poslední tři desky jsem totiž skládala texty mezi turné, a byť to dělám ráda, zbožňuju, když jsem zaneprázdněná, říkala jsem si, že bych možná ráda na pár měsíců udělala krok zpět.
Potřebovala jste zpomalit?
Ne tak docela. Pravda je, že potřebuju trochu uklidnit mysl, ale naopak se chci do psaní vrhnout po hlavě. Hned jak se vrátím domů, mám týden, kdy si ještě odpočinu, a pak se v půlce května zavřu do studia a budu v něm až do července. Ráda bych, aby výsledkem byly dvě nové desky. Prošla jsem si spoustou věcí, o kterých bych mohla a nejspíš i budu mluvit.
Třeba jsem se loni musela přestěhovat, protože jsem ve svém starém domě měla problémy se sousedem, který mě pronásledoval, až jsem byla nucena odejít, abych měla klid. Teď už jsem se přes to přenesla, ale tím, že jsem měla turné, neustále jsem cestovala a byla v jednom kole, jsem pořád dost věcí ještě nestihla úplně zpracovat.
Jaké bylo poslední turné?
Skvělé! Mám pocit, že to je čím dál intenzivnější. Na tomhle turné, zejména po Evropě, bylo tolik neskutečných momentů… Znovu se potvrdilo, proč dělám hudbu a proč ji tak miluju. Zároveň cítím, že jejím prostřednictvím komunikuju lépe a lépe. O to víc se těším na období, kdy budu moct nerušeně psát nové texty.
Jakou roli v nich bude mít Česko?
Já Česko, a Prahu obzvlášť, prostě zbožňuju, a to už delší dobu. Teď, když tu můžu trávit víc času, navíc s člověkem, kterého miluju, si jeho krásu vychutnávám dosyta. Mám díky tomuhle městu múzu. S Ivetou jsme se daly dohromady poté, co jsem dokončila svou poslední desku, takže všechny ty pozitivní emoce jsem ze sebe ještě nestihla dostat. Máte se na co těšit.
Čím si vás Praha tak získala?
Architekturou. Bože, jak je skvělá! Celé město působí starosvětsky a novosvětsky zároveň. To se mi strašně líbí. Být světovou metropolí často znamená ztratit svou minulost, ale Praha si ji ponechává. Nabízí pohled od historie po současnost, přičemž si udržuje svou autenticitu.
Jak zde nejraději trávíte čas?
Procházením se. Mám spoustu oblíbených míst. Ráda s přáteli chodím centrem, podél řeky, poznávám mosty, kostely nebo Hrad. To je něco, co v LA není. Navíc LA je řidičské město, člověk tam nemá moc příležitostí pro pěkné vycházky, takže být tu je pro mě nesmírně zábavné.
Foto Hana Knížová
Třiatřicet. Kristova léta. Věk historicky spjatý s utrpením. S lehkou nadsázkou se dá říct, že stejně jako Ježíš Nazaretský trpěla v tomto období svého života i LP. Jen namísto do těla se hřebíky zklamání zarývaly do její duše. Rok 2014 považuje za jeden z nejhorších, ne-li vůbec ten nejmizernější. Přitom se pro ni zprvu vyvíjel příznivě.
Měla úspěšně rozjetou spolupráci s Warner Records, jedním z globálně nejvýznamnějších hudebních vydavatelství, vydala třetí studiové album a její videoklip k písni Tokio Sunrise měl premiéru v online verzi časopisu Time.
Tokijské slunce však záhy zahalily temné mraky, které rozpoutaly bouři; nejdříve v osobním životě v podobě rozchodu s dlouholetou partnerkou, později i v životě pracovním, když ji Warner Records zničehonic hodilo přes palubu. Scéna, kterou má LP i téměř po dekádě v živé paměti, je svým způsobem fascinující.
Ukazuje, jak neúprosný dokáže být hudební průmysl, ať se umělec snaží sebevíc. Ale také čeho všeho může interpret dosáhnout, když se nenechá zlomit prvotními nezdary. Odehrála se v newyorské kanceláři vydavatelství, do níž zpěvačka přicestovala ze západního pobřeží na přání nového vedení.
Čerstvě jmenovanému prezidentovi a dalším manažerům zahrála tři své písně. Dobré písně, byla přesvědčena. Očekávaný potlesk či alespoň spokojené přikývnutí hlavami ovšem nahradilo trapné ticho. Trvalo pár sekund, než jej rozehnalo ne o moc hlasitější, nicméně rezolutní: „Kašleme na tebe.“
„Už jakmile se na mě podívali, jsem měla jasno. V jejich očích jsem viděla prázdnotu,“ ohlíží se za okamžikem, po němž zklamaná opustila budovu a Warner Records rozjelo právní kolotoč, aby svou již bývalou svěřenkyni vyřadilo ze svých struktur.
Přišla jsem o člověka, do kterého jsem byla zamilovaná, a pak i o nahrávací smlouvu.
„Přecházela jsem od jednoho vydavatelství k druhému několikrát a pokaždé to bolelo, v tomhle případě ale obzvlášť. Přišla jsem o člověka, do kterého jsem byla zamilovaná, a pak i o nahrávací smlouvu. V tu chvíli jsem nevěděla, co dělat. Říkala jsem si, že bych možná s pěveckou kariérou měla seknout.“ Nestalo se.
Při procházce mezi mrakodrapy a podél řeky Hudson si srovnala myšlenky a čas ukázal, že její přesvědčení bylo správné. Zatímco label jejím vyhazovem odepsal přes jeden a půl milionu dolarů, které do této spolupráce vložil, LP trefila jackpot. A to především díky songům, s nimiž před odbornou porotou neuspěla.
Píseň Muddy Waters se objevila v televizním seriálu od Netflixu Orange Is the New Black, Strange posloužila jako hudební doprovod v obří reklamě na nový model telefonu od Samsungu a rozruch spojený s vydáním Lost on You, emotivní zpovědí, s níž se dokázaly ztotožnit miliony (nejspíš i více) lidí po celém světě, není třeba znovu připomínat.
Toho, co ve Warner Records neviděli nebo spíš nechtěli vidět, si – naštěstí pro hlavní hrdinku příběhu – všimli v tehdy nezávislém vydavatelství Vagrant Records, jež nyní spadá pod globální BMG, zastupující interprety, jako jsou například Lenny Kravitz, Rita Ora, Bruno Mars nebo kapely Backstreet Boys či Sum 41.
„Když jsme poprvé slyšeli Lost on You, byli jsme naprosto uneseni,“ vzpomínal před pěti lety pro americký Forbes Dan Gill, generální ředitel Vagrantu. LP prý s kolegy věřili od prvního okamžiku, a tak vznikla stejnojmenná deska, do níž zpěvačka mohla vtisknout hudbu, kterou sama opravdu chtěla, bez jakýchkoli kompromisů.
Úspěch jejího největšího hitu se začal rodit nezvykle v Řecku, odkud se postupně přes celý kontinent táhl dál na Západ. Božský hlas v zemi bohů. Jak symbolické. Ve skutečnosti ale její hudební rozlet na Peloponéském poloostrově nemá tak poetické kořeny. Vznikl v hlavách dvou Řeků z hudební branže.
Manose Xanthogeorgise ze Sony Music, který při jednom z nočních letů poslouchal náhodné písně na Spotify a zaujala ho právě Lost on You, a rádiového promotéra Panagiotise Loulourgase, jehož Manos posléze oslovil, aby skladbu dostal do Evropy. „Je to úsměvná historka,“ vzpomíná LP.
„Kontrolovala jsem si soukromé zprávy na sociálních sítích, což jsem dříve moc nedělala, a napsal mi právě Panagiotis, že má dojem, že by má hudba mohla v Řecku dobře fungovat.“ Uběhly tři týdny, Lost on You pronikla do řeckých rádií a záhy ovládla místní hitparádu. „Tady to všechno začalo,“ potvrzuje zpěvačka.
„Z toho plyne jediné: kontrolujte si své soukromé zprávy,“ usmívá se. Geografická data, například ze Spotify, posléze ukázala, že podobná poptávka po její tvorbě by mohla být i v dalších evropských zemích, a tak se s týmem začala soustřeďovat na sublicencování dalším lokálním vydavatelům – v Polsku, Itálii, ve Francii či později v Mexiku.
Ze všech koutů velmi rychle přicházely stejně nadšené reakce. Ze vzrůstem malé, ale muzikálním rozsahem velké interpretky se stával rádiový fenomén. Začala proto koncertovat, čímž její popularita díky charakteristickému hlasu ještě stoupla. Vznikl megahit a zrodila se hvězda.
Pár měsíců poté, co pochybovala, jestli nadále zpívat. „Byla to opravdu skvělá zkušenost, která mě hodně naučila a kterou jsem dokázala ocenit až časem.“
Foto Hana Knížová
Co přesně vám dala?
Že i když má člověk opravdu temné dny, neznamená to konec světa. Je to klišé, ale pokud vás neopouští víra, všechno je možné. Co jednomu může přijít jako odpad, může pro druhého být poklad. Jedna osoba nebo názor fakt nejsou rozhodujícím faktorem. A platí to i naopak. Několikrát jsem měla pocit, že se pomalu dotýkám Měsíce, a pak najednou přišla situace, jako bylo jednání s Warner Records, kdy jsem cítila, jak mi zase proklouzává mezi prsty.
Cítila jste zadostiučinění? Měla jste potřebu Warner Records ukázat, že se spletli?
Když jsem s nimi v roce 2011 podepsala smlouvu, cítila jsem, že jsou nadšení, a měla jsem ze spolupráce čirou radost. Časem mi ale začali mluvit do toho, jak se mám chovat, co mám dělat, až mi to přišlo povýšené. V minulosti už jsem si něčím takovým prošla a necítila jsem se v tom komfortně.
Když tak potom přišli s tím, že se mnou už nechtějí spolupracovat, bylo to těžké, ale brzy jsem si řekla: Fajn. Nemají tě rádi. A je to v pohodě. Pokud si někdo myslí, že děláš sračky, ať si to myslí. Musíš ale pokračovat v tom, co tě sem dostalo.
Mám ráda tenhle citát Andyho Warhola: „Nepřemýšlejte o tvorbě umění, prostě ho dělejte. Ať se ostatní rozhodnou, jestli je dobré, nebo špatné, jestli se jim líbí, nebo nelíbí. A zatímco se budou rozhodovat, tvořte ještě více umění.“ Tím se tak nějak snažím řídit. Chápete, co tím chci říct, ne?
Věřte svému úsudku.
Přesně. Když se příliš necháte ovlivnit přáním ostatních nebo tím, co chce byznys, a snažíte se napsat píseň tak, abyste mohli zůstat u labelu, popřete smysl toho, co děláte. Co se má stát, se stane. Mně tenhle přístup změnil život a nakonec pozitivně.
Tušila jste, že Lost on You je hit, se kterým uspějete jinde?
Spousta lidí má teď nutkání to tvrdit. „Já už tehdy věděl, že to bude hit!“ Dokonce ve Warner Records to tvrdí, jen prý nové vedení muselo udělat rozhodnutí. Já osobně to vůbec nečekala. Myslela jsem, že to bude jen další písnička. Až když jsem později viděla, jak se na mě dívají John Cohen s Danem Gillem z Vagrantu, mimochodem oba skvělí chlápci, vytušila jsem, že by mohla mít úspěch.
Proč myslíte, že si lidé zrovna tuhle skladbu tolik oblíbili?
Myslím, že mají rádi Lost on You, protože je opravdová, upřímná. Sama jsem bolest, o které zpívám, intenzivně prožila. A myslím, že tak působí hodně mých písní. Žiju tím, co zpívám. Lidé to vnímají a troufnu si říct, že jim to v podobných situacích i pomáhá cítit se lépe, protože láskou a zklamáním z ní si někdy prochází každý.
Neustále jsem slýchala, jak to, čím si procházím, je cesta.
Ran, po nichž se ocitla na kolenou, LP na své dosavadní cestě schytala dost a nebyly jen profesního charakteru. Často se týkaly soukromí a výrazně ovlivnily další etapy jejího života. A protože paměť dokáže být zrádná, nechala si tahle náročná, avšak posilující období nesmazatelně zarýt i pod kůži.
Původně si velkou pirátskou loď chtěla nechat vytetovat na ruku. Nakonec ale její kurz stočila na hrudník, kde se z ní stalo významné poznávací znamení a nejviditelnější z více než desítky kérek, jež má rozeseté po celém těle. „Neustále jsem slýchala, jak to, čím si procházím, je cesta. Zprvu jsem těm, kdo měli tyhle kecy, odpovídala, ať drží hubu,“ směje se.
„Když jsem ale všechny ty šílený věci nechala za sebou, uvědomila jsem si, že mají pravdu, je to vlastně cesta. Tak jsem to přijala, a protože se mi líbila myšlenka námořnického tetování, nechala jsem si udělat loď,“ přibližuje vznik „nejbolestivější věci, která se jí kdy udála“. Neméně bolestivé bylo i její dětství. Vyrůstala s těžce nemocnou matkou a otcem panovačným alkoholikem.
Jakožto právník měl navíc jasnou představu, co by jeho dcera jednou (ne)měla dělat. „Bylo to tak vlezlé, že jsem ani neměla šanci snít svůj vlastní sen. Jen kvůli strachu, že budu mít potíže, když budu chtít být někým jiným než právničkou nebo lékařkou.“
Odvahu vzdorovat sebrala až jako plnoletá teenagerka. Poté, co její máma zemřela, byla rozhodnutá: zkusím být sama sebou. Odešla z domu, příležitostné zpívání doplnila o psaní prvních vlastních písní a pořídila si kytaru, kterou jí otec zakazoval. Mimochodem jediný nástroj, jejž nyní při tvorbě používá.
„Je zvláštní, jak vám i ten nejmilovanější rodič může v něčem bránit,“ konstatuje. Zkušenosti s živým vystupováním sbírala na přelomu tisíciletí v newyorském The Bitter End. Klubu proslulém tím, že v něm v začátcích vystupoval třeba Bob Dylan, s nímž je často srovnávána. Nejen kvůli stejné minulosti, ale především velmi podobné image.
„Když jsem začala zpívat před publikem a viděla, jak na něj působím, pochopila jsem, že muzika lidi skvěle spojuje. To ve mně vyvolalo jistou závislost.“ Prvotní ohlasy na její hudbu sice nebyly bůhvíjak povzbudivé, fanoušky si však LP našla a nenechala se odradit.
V roce 2001, respektive 2004, vydala první dvě alba u nezávislých vydavatelství a postupně o sobě dávala vědět, až se o další dva roky později upsala velkému – dnes již neexistujícímu – labelu Island Def Jam Music. Spolupráce vyvolala euforii a obě strany si od ní hodně slibovaly.
„Nejdřív mě milovali a pak si říkali: Hmm, ještě uvidíme, kudy se vydáme…,“ komentuje. Nejistota a plané sliby, s nimiž se během kariéry setkala tolikrát. Na plánovanou třetí desku tehdy nakonec ani nedošlo. Potřebný zlom nastal v roce 2007, kdy se jedna z jejích písní, Love Will Keep You Up All Night, objevila na desce Unbreakable od Backstreet Boys.
Další velká jména z branže brzy následovala. Rihanna, Christina Aguilera či Cher Lloyd se prezentovaly songy, jež vznikly v její hlavě. „Začala jsem psát jako maniak,“ rozpomíná se na dobu, kdy už nějaký čas žila na druhém konci USA, v Los Angeles.
„A taky jsem začala dostávat zajímavé podíly z autorských honorářů.“ LP psaním žila. Byla to pro ni zábava. Ale taky nezbytná odbočka, kterou udělala, aby se hudbou uživila. Přitom pořád nepřestala doufat, že jednou dá vzniknout i vlastnímu hitu a středobodem pódia obklopeného křepčícím davem se stane sama.
Do téhle divočiny se jí podařilo nakročit v roce 2011, kdy se její píseň Into the Wild objevila v reklamě na Citibank. Holka s kudrnatými kadeřemi konečně oslovila širší publikum a bylo rušno. Pak přišla Muddy Waters, Lost on You a dál už to čtenář zná…
Kdy jste si uvědomila, že se hudbou můžete opravdu živit?
Když jsem v roce 2006 podepsala svou první velkou nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Island Def Jam Music. Utvrdilo mě to v tom, že nejsem blázen a rozhodnutí, které jsem udělala, bylo správné.
Do té doby jste pochybovala?
Ano. Měla jsem vážné pochybnosti. Víte, když se úspěch ne a ne dostavit, nutí vás to neustále přemýšlet, jestli byste raději neměli skončit. Už dříve jsem sice vydala dvě desky, které byly plné písniček, co se mi líbily, ale mezi fanoušky nerezonovaly tolik, jak bych si asi představovala. S podpisem smlouvy s Island Def Jam byla navíc spojená i finanční odměna, která mě ohromila.
To jsem si fakt řekla: Do prdele! Do té doby jsem na něco takového ani nepomyslela. Než jsem začala dělat hudbu, pracovala jsem v baru, žila z dýšek, takže mě to opravdu dostalo. Zároveň jsem vyrůstala v přesvědčení mého otce, že pokud nebudu právnička nebo lékařka, dobré peníze si nikdy nevydělám.
Jako bavič se nemůžeš uživit, zdůrazňoval mi. Do jisté míry jeho slova chápu. Je to totiž jako koupit si výherní los. Na jednoho šťastlivce máte nespočet těch, jimž se uspět nepodaří. Jenže já věřím v kouzlo vášně. V to, že když zapáleně děláte něco, co vás baví, můžete uspět. Takže ano, měla jsem velké štěstí, ale také jsem opravdu tvrdě pracovala.
Tehdy se vám ale prorazit ještě nepodařilo.
To ne. Bylo to období, které mě hodně naučilo a posunulo. Nicméně během působení u Island Def a později u Universal Music jsem napsala něco kolem 140 písniček, které vůbec nic nepřinesly. Žádná deska.
Proto jste začala psát texty pro ostatní interprety?
Ano. Jednu z mých písniček, Love Will Keep You Up All Night, kterou jsem původně napsala pro sebe, si vybrali Backstreet Boys. V tu chvíli jsem si uvědomila, že když ne zpěvačkou, mohu být třeba plodnou textařkou. Cítila jsem, že mohu navázat kontakt s lidmi a dotknout se jejich emocí i tímto způsobem. Nezasvěceným se to těžko vysvětluje, ale psaní písní je velmi ezoterický druh činnosti, víte?
Foto Hana Knížová
Jak to myslíte?
Dalo by se to připodobnit k energii. Když ji máte, snažíte se ji uvolnit, dostat ven. Když píšu texty, je to stejné – snažím se je prostě dostat ven. A tím nemyslím, že bych vydávala každou píseň, kterou napíšu. Snažím se je dostat z hlavy. Co nejdříve. Píseň, kterou napíšete za pár minut, srší autenticitou a může vás posunout mnohem dál než píseň, kterou tvoříte týdny či měsíce a neustále ji přepisujete, aby byla dokonalá. To nedělám. Naštěstí se mi s každou další deskou daří přebytečný tuk osekávat a vysvětlovat své emoce a pocity lépe.
Píšete teď ještě pro jiné umělce?
Příležitostně ano. Když mě někdo osloví a mám zrovna čas. Někdy píšu i pro mladé umělce, kteří na scéně ještě nejsou tolik etablovaní. Nedávno jsem psala písničky se svým kamarádem Ashtonem Irvinem, bubeníkem kapely 5 Seconds of Summer. Dělá na sólové desce, a tak jsme pro ni spolu něco napsali. Takové věci mě baví. V poslední době jsem ale byla dost vytížená turné a prací pro sebe.
A kdybyste měla v kapse hit? Dokázala byste ho přenechat slavnému interpretovi, nebo byste si jej už raději nechala?
Záleží… Kdybych měla pocit, že mi píseň sedí, nechala bych si ji. Ostatně se to teď děje, před několika lety jsem napsala písničku, kterou jsem se chystala nabídnout velkému umělci. Nakonec si ji ale ponechám pro sebe, pro mou chystanou desku. Přece jen je o mém životě a mám pocit, že ji zpívám dobře.
Myslíte, že byste byla tak úspěšná, kdyby vaše cesta nebyla tak dlouhá a trnitá?
Procházet hudebním průmyslem bylo nesmírně zajímavé. Byli lidé, kterým přišla má nevšednost zajímavá, ale také ti, kteří se na mě dívali skrz prsty. Nebýt ale téhle zkušenosti, neměla bych takový nadhled, což je dle mě nejcennější poklad každého umělce. Žijeme v bláznivé době, která na nás vyvíjí tlak a valí odsudky ze všech stran. Díky tomu jsem schopná tohle zvládat.
Teď už si tedy tlak tolik nepřipouštíte?
Připouštím, protože ho na sebe vyvíjím sama. Pořád.
Kvůli očekávání fanoušků?
Kvůli očekávání celé společnosti. Mám pocit, že jako umělec musíte ostatním neustále dokazovat, že jste silnější a lepší, než jste byli. Když spadnete, musíte vstát. Když se dostanete na vyšší úroveň, musíte zase o pár schodů výš. Ale abych jen nekřivdila, do velké míry na sebe vyvíjím tlak i kvůli sobě. Je nemožné nesrovnávat se s ostatními a spokojit se s tím, co člověk má. Chci ve své tvorbě růst, překvapovat sebe sama. Nechci se opakovat.
Když jsem se připravoval na rozhovor s vámi, zeptal jsem se mimo jiné ChatGPT, jak vnímá LP. Napadá vás, co mi odpověděla?
Kdo? Koho že jste se ptal?
ChatGPT. Umělé inteligence.
To je něco jako Siri?
Svým způsobem. Jde o jakéhosi virtuálního společníka, který s vámi komunikuje na základě toho, co se naučil na internetu.
Bože! A co teda říkal?
„LP je v hudebním průmyslu velmi uznávaná a dosáhla významných úspěchů v celosvětovém měřítku. Není ale tak slavná jako některé hvězdy mainstreamového popu.“ Co na to říkáte? Souhlasíte?
Asi ano. I když… Myslím, že mnohem víc záleží na tom, jak se sám vnímáte a jestli uvnitř cítíte úspěchy. Na základě toho si troufnu říct, že si osobně jako hvězda trochu přijdu, byť ne zrovna popová. Má hudba má mnoho dalších prvků než jen pop. Každopádně děkuju, evropská Siri!
Věnovala byste se hudbě nadále, kdyby se vám nepodařilo prosadit?
Nejspíš ne. Nebo jinak: dál bych psala písně pro ostatní. Byla by to větší dřina, nebylo by s tím spojeno tolik peněz a slávy, ale pořád bych byla součástí toho, co mě naplňuje. A kdyby to nakonec nevyšlo ani s psaním? Možná bych byla terapeutem. Ostatně v minulosti jsem o tom jednu chvíli přemýšlela, že se vrátím do školy a budu studovat psychologii.
Foto Hana Knížová
Tak trochu nechtěně se LP podařilo obojí. Díky procítěné hudbě, prošpikované emocemi, v současnosti léčí duše mnohých svých fanoušků a velmi slušně se živí, byť nechce být konkrétnější. O penězích mluví nerada, přirovnává je k náboženství – všem ostatním je do toho kulový.
Podle odhadů Forbesu nicméně její tvorba ročně generuje hrubé příjmy v řádech nižších stovek milionů korun. Na nich se velkou měrou podílejí hlavně koncerty. Jen na přelomu loňského a letošního roku jich v rámci turné k poslednímu albu Love Lines absolvovala napříč Spojenými státy a Evropou bezmála padesát.
„Náklady na turné se po celém světě liší, a proto své koncerty nehodnotím optikou výdělku, ale podle počtu prodaných vstupenek a kulturního dopadu,“ tvrdí LP. Z tohoto pohledu se jako nejúspěšnější jeví její nedávné vystoupení v mexickém The Sports Palace, kam si na ni našlo cestu přibližně šestnáct tisíc fanoušků.
Nezanedbatelný zdroj příjmů představují pro zpěvačku také prodeje nahrávek, streamovací platformy nebo merchandising.
Zapojujete se do byznysových záležitostí, nebo je přenecháváte svému týmu a soustřeďujete se primárně na hudbu?
Máte pravdu, že se především soustřeďuju na hudbu a veškeré tvůrčí prvky s ní spojené, ale přesto ke své kariéře přistupuju vážně ve všech jejích směrech. Chci, aby veškerá rozhodnutí byla účelná, dlouhodobá a smysluplná. Na všech klíčových byznysových rozhodnutích se tak podílím.
Mám takovou tradici: kdykoli dostanu velké peníze, koupím si nadupanou kytaru.
Jaký je vůbec váš přístup k penězům?
Určitě si je dokážu užít. Mám takovou tradici: kdykoli dostanu velké peníze, koupím si nadupanou kytaru. Dost peněz jsem schopna dát za oblečení. Také ovšem smysluplně investuju – v poslední době do nemovitostí. Nesnažím se ale peníze hromadit. Vnímám je především jako nástroj k vytváření dalšího umění a podle toho se s nimi také snažím zacházet.
Starám se o ně tak, abych nadále mohla co nejlépe dělat to, co dělám. V případě umělců to podle mě ani nijak nejde. Peníze samy o sobě nemůžou být hnacím motorem. Podívejte se na slavné malíře. Mnozí za svého života příliš nevydělali a uznání se dočkali až po smrti. Kdyby byli motivovaní penězi, žádná skvělá díla, ke kterým dnes vzhlížíme, by nevznikla.
Jaký by měl být váš odkaz? Toužíte po sobě také něco zanechat?
Rozhodně. Doufám, že má hudba a laskavost přetrvají, i když tu už nebudu. A to by mělo být ambicí každého. Snažte se budovat život, který zahrnuje dostatek laskavosti. Ať už to bude prostřednictvím hudby, charity, nebo něčeho jiného. Lidi si to zapamatují.
