Barbora Baronová si dělá věci po svém. Absolventka žurnalistiky a mediálních studií z Českého Těšína založila knižní vydavatelství wo-men. Mezi jejími knihami ale nenajdete beletrii ani standardní umělecké publikace.
Ke každé knize přistupuje jako k unikátnímu projektu. Každá má výrazně jiný vzhled a grafické zpracování, každá má za sebou vlastní svérázný příběh a většina také vlastní crowdfundingovou kampaň.
Barbora Baronová| foto Johana Pošová
Až nějakou publikaci od wom-men budete někdy držet v ruce, překvapí vás, s jakou precizností a citem pro detail jsou vyrobené. Baronová přitom o kariéře knižní vydavatelky nesnila, ale to, že zde zakotvila, má svou logiku.
„Maminka pracovala celý život jako knihovnice a v dětství jsme se s bráchou sázeli, kdo přečte víc knih,“ vzpomíná Baronová, která si dříve přála věnovat se dokumentaristice.
Až po sedmi letech, kdy už několik knih vydala, se podle svých slov „přestala vzpouzet osudu“ a smířila se, že bude vydavatelkou.
Když máte knihy tak ráda, určitě si vzpomenete na tu první oblíbenou z dětství?
O tom nepochybujte. Byla to knížka Ema naopak a dodnes ji mám moc ráda. Byla o holčičce, která dělala všechno obráceně nebo trochu jinak. Občas mám pocit, že mě ta knížka dost ovlivnila.
Kdy vás napadlo vydat první knihu?
V roce 2012, kdy jsme s fotografkou Ditou Pepe chtěly vydat knihu Slečny. Chtěly jsme ji udělat hezky, fotky vytisknout na kvalitní papír Arctic Ivory, kniha měla mít ručně barvené hrany stránek, ale v nakladatelstvích, která jsme oslovily, nám řekli, že projekt je příliš ambiciózní. A tak jsem zariskovala, vybrala stavební spoření a z těch peněz jsme knihu vydaly.
Byl to punk, ale daly jsme si záležet. Mimochodem, později nám nabídli, že by tuhle knížku vydali v Polsku. Chtěli ji vydat v nákladu asi sedmdesát tisíc kusů, jenže v levném paperbacku, kde hrozilo, že by použitý papír po čase zežloutl, tak jsme to raději odmítly.
Po té první knize se ozval fotograf Jindřich Štreit, jestli bych mu nepomohla vydat jeho knihu, a krátce potom jsem se seznámila i s fotografkou Libuší Jarcovjákovou, která mi ukázala svoje deníky, které jsem okamžitě chtěla nějak zpracovat. A od té doby se to nezastavilo a knih začalo přibývat.
Takže už jste smířená s rolí vydavatelky?
Zvykám si. Má to svá pro a proti. Po těch letech mi to otevřelo hodně dveří, třeba jsem díky tomu získala stipendium v Japonsku. Stále ale skoro všechny peníze z vydaných knih investuji do těch dalších. Víte, malí vydavatelé jako já jsou blázni. Často ví přesně, co vydat, aby vydělali hodně peněz. Problém prostě je, že to vydat nechtějí, protože je to nezajímá.
Knihy z vydavatelství wo-men| foto Johana Pošová
Myslím, že úplně poprvé jsem vás zaregistroval díky vaší výrazné kampani na Hithitu.
Ano, crowdfunding pro propagaci používáme pravidelně. Je to jeden z pilířů, který pomůže hned v několika věcech. Jednak jeho prostřednictvím část nákladu předprodáte s předstihem a lidi navíc dostanou knížku za výhodnější cenu. Kampaň vás navíc donutí vytvořit si dopředu určitou marketingovou strategii, a to ke každé knize.
Jsem ráda, že se crowdfunding mezi lidmi ustálil. Kdysi ho brali hlavně jako prosbu o příspěvek, ale dnes už ho vnímají jako určitou formu předprodeje. Málo se to ví, ale my jsme s naší první knihou měly úplně první crowdfundingový projekt v Česku, a to na platformě, která dnes už ani neexistuje.
Crowdfunding je taky dobrý lakmusový papírek na to, jak bude který titul fungovat, i když neomylný není. Už jsem vydala knížky, které tam moc nerezonovaly, ale pak se prodávaly velmi dobře.
Jakou roli v tom hraje cena?
Cena je citlivá záležitost. Knižní trh v Česku má svoje specifika a je taky trochu pokřivený. Já se snažím platit dobře všechny profese, které na knize pracují, ale tady vznikl nějaký úzus, že nejdražší na celé knize je grafický designér a všichni ostatní dostávají zaplaceno podstatně méně. Dlouhodobě nejhůř jsou na tom korektoři nebo překladatelé.
Pokud chci dobře zaplatit všechny profese, znamená to, že knížka, kterou vydám, bude v nákladech třeba šestkrát dražší než nějaký přeložený knižní hit velkého nakladatelství. To do ceny ale samozřejmě plně zahrnout nemůžu, nikdo by si ji nekoupil. Nechci se ale stát vydavatelkou, která bude vydávat něco, co si může dovolit jen horních deset tisíc.
Když jsem nedávno vydávala knihu o ženách po šedesátce (pozn. red. Ženy 60+), věděla jsem třeba, že když bude stát kolem 350 korun, budou si ji stále ještě moci dovolit ti lidé, o kterých je a pro které je do určité míry určená.
Nedávno jsme se rozhodly, že začneme na zadní stranu dávat upozornění na to, co vše naše knihy zahrnují. Že platíme férové ceny všem profesím, to v žádném případě není na knižním trhu samozřejmost, že používáme ten nejlepší papír a občas i látky vyráběné samozřejmě v Česku. Nic z toho není samozřejmé, ale lidi to bohužel neví. Když ale přijedu na mezinárodní knižní veletrh, Němci stejně kroutí hlavou nad tím, jak je možné, že dokážeme vydávat takhle levně.
Knihy z vydavatelství wo-men| foto Johana Pošová
A není možná čas na to, přehodnotit ceny? Přece jen životní úroveň Čechů je vyšší než před deseti lety.
To je pravda a je otázka, jak dlouho jsou ceny udržitelné, zvlášť proto, že rostou i vstupní náklady, konstantě třeba cena papíru. Cena ale samozřejmě vždy nějak reflektuje životní úroveň. Pro Němce je to absurdně levné, ale pak na nakladatelské konferenci potkám kolegy, kteří vydávají knihy v Jihoafrické republice nebo v Kamerunu, a ti vám řeknou, že se musí vejít výrobní cenou do dolaru a půl za knihu, protože knihu, která by stála přes čtyři dolary, by si většina tamějších čtenářů nemohla dovolit.
Do jaké míry pořád ještě potřebujete klasickou síť knižních distributorů?
Část knih stále prodám tam, ale upřímně – marže klasické distribuce jsou obrovské. Mám samozřejmě i vlastní síť menších prodejen, kde nejsou tak smrtící, a postupně tu také roste alternativní distribuční síť, která vzniká kolem vydavatelů a vydavatelek sdružených v platformě malých nakladatelství Knihex.
A zažila jste během vydávání nějaké pracovní prozření?
To základní prozření bylo, když jsem si připustila, že já jsem boss a já musím trochu rozhodovat o tom, jak co bude, aby to skutečně dopadlo podle mých představ a dávalo mi to smysl. Zpočátku jsem totiž byla proti nějaké hierarchii, protože ráda pracuju týmově. Když to ale přejde v to, že lidi, místo aby dělali zodpovědně svoji práci, jen kritizují ostatní, je jasné, že všeho moc škodí.
Češi dokážou být králové výmluv. „Tohle nejde, tamto nejde“ a to je bohužel jedna z věcí, která mi práci občas ztěžuje, nejsme tu moc zvyklí fungovat na sto procent.
Jaká je vlastně vaše strategie?
Beru knihy jako artefakty a nevydávám něco, o čem nejsem naprosto přesvědčená. Snažíme se u každé vytvořit něco unikátního. Teď vychází poměrně kontroverzní kniha fotografky Dity Pepe Hranice lásky a my jsme se rozhodli jednotlivé kopie číslovat, knížky jsou ale balené, takže nikdo neví, jaké číslo dostane.
Část knih navíc bude mít uvnitř art print některé Ditiny fotky, takové překvapení pro šťastlivce. Tím, že absolutně dbáme na kvalitu, ke knihám přidáváme něco navíc a tiskneme je v malém nákladu (pozn. red. knihy vycházejí v nákladu pěti set až dvou tisíc kusů), myslím, že jejich hodnota časem poroste. Tím spíš, že až na výjimky neděláme po vyprodání dotisky.
A pokud se budeme bavit o knihách obecně, jakou z poslední doby jste si oblíbila?
Mám ráda Ekonomii koblihy od Kate Raworth. Je o teorii alternativního ekonomického růstu a mimo jiné zohledňuje férové odměňování lidí, jak dělat dobře věci v komunitě a nevyrábět je v Číně a vozit přes celou planetu. Hodně mě oslovila a dobře reflektuje to, jak se snažím svou práci dělat i já.
Tři knižní tipy z nakladatelství wo-men
Intimita
„Vlajková loď“ vydavatelství, která získala nejvíce ocenění doma i v zahraničí, je o intimních tématech týkajících se žen i mužů.
Děvčata první republiky
Bestseller, který přináší příběhy žen, kterým je mezi devadesáti a sto lety, a představuje alternativní pohled na dějiny 20. století.
Milk and Honey
Kniha potažená růžovým sametem nabízí 35 pohledů umělkyň a umělců na současný svět. Překvapuje šíří témat od guerillového kojení po inkluzivní školství.
