Napsal přes deset románů a řadu povídek, ale stejně si ho lidé pamatují především kvůli jednomu dílu. V rozhovoru pro Forbes skotský spisovatel Irvine Welsh popisuje, jak se jeho slavný Trainspotting stále vrací na scénu, kolikrát se ocitl v blízkosti smrti i proč si rozumí s dnešními teenagery.
Welshova díla mají své protagonisty nejčastěji z nejnižších společenských vrstev. Ostatně už zmíněný Trainspotting je o partě fetujících mladíků hledajících své místo na světě. Welsh samotný působí na první dojem sice jako nenápadný šedesátník, ale při osobním setkání nadchne nejen svým rozhledem.
Prohodit s ním můžete pár vět o fotbalovém Euru, pak plynule přejít k byznysu, pochopitelně i k literatuře, až třeba k problémům dnešních teenagerů i tématu smrti. Ač už oslavil pětašedesáté narozeniny, stále je aktivní a snaží se držet s dobou krok.
Pořád píšete knihy zásadně v hlučných prostředích?
Když píšu první verzi rukopisu, tak ano. Nad druhou už sedím v klidu a tichu.
Potkali jsme se na Colours of Ostrava, nenapadlo vás napsat něco tady? Hluku je tu dost.
Ano, nejspíše bych si sedl do takového rohu, který jsem našel u pódia, hned vedle reproduktorů. S tím bych neměl nejmenší problém. Ale jak jsem řekl, šlo by o první verzi rukopisu. Tu bych si pak v klidu rozvěsil na stěny a pracoval na druhé verzi.
Jste spisovatel, scenárista, režíroval jste krátké filmy… Popsal byste se i jako byznysmen?
Motám se pořád kolem publikačních dealů, mám svou hudební nahrávací společnost. Do toho se musím věnovat filmům a televizním produkcím, které z mých děl vznikají. Vlastně se kolem byznysu točím pořád. Kontrolu nad tím vším jsem ale outsourcoval ženě, ta na to má mnohem více mentální kapacity a také času. Když jsem žil v Americe, zabýval jsem se tím více, ale teď, když jsem zpátky v Británii, už na to není čas.
Kolem byznysu se točím pořád.
Cítíte se ještě jako skotský autor? Nebo jste spíše globální autor píšící o Skotsku?
To nevím. Až takto jsem nikdy nacionalista nebo patriot nebyl, i když podporuji skotskou nezávislost. Jsem orientovaný spíše na svou část Edinburghu, asi jsem spíše lokální patriot. Ale podporuji nezávislost i Walesu či Cornwallu, myslím, že rozbití větších států na menší je tak nějak uživatelsky příjemnější pro občany.
Vaše kniha Acid House ve formě divadelní hry s názvem Ucpanej systém má v Dejvickém divadle obří úspěch. Slyšel jste o tom?
Ano! Zrovna před chvílí jsem mluvil s autorem Danielem Majlingem. Slyšel jsem, že se tomu v Česku dařilo.
Čím myslíte, že to je? Jaký mechanismus vám umožňuje vaši vysoce lokální zkušenost přetavit do formy, se kterou se zosobní globální publikum?
Předně myslím, že postavy a situace, které popisuji, jsou archetypální, stejné napříč kulturami. Je v tom skrytá určitá povrchnost, protože to můžete přepsat do různých jazyků, pro různé země a rozdílné přízvuky. Zkušenost lidského života je sama o sobě tak zaplavující, že se s ní ztotožní kdokoli na světě.
Říkáte, že lidé jsou vlastně všude po světě stejní?
Myslím, že ano. Existuje určitá vrstva našich osobností, která z nás lidi dělá, tu máme společnou. Až nad ní se pak tyčí kultura, která nám každému dává specifické civilizační nuance. Ale právě díky společnému základu se dá kulturní rozmanitost rozklíčovat na to, co nám je všem společné.
Inspirací vám jsou často nižší sociální vrstvy, sám s nimi a menšími trestnými činy máte z mládí zkušenosti. Jak jste se z tohoto prostředí vymanil?
Nejsem si jistý. Byl jsem vždy hodně neklidná osobnost, toužil jsem po vzrušení z dobrodružství. Chtěl jsem cestovat, dělat něco, co by mi pomohlo vyjádřit sebe sama. Vždy jsem směřoval k něčemu uměleckému. Zlomem pro mě bylo zjištění, že se dokážu na nějaký cíl skutečně soustředit a dosáhnout ho.
Že jsem si nakonec udělal i MBA, to jsem si jako cíl nevytyčil, ale když jsem ho dosáhl, pokračoval jsem do pozic pro ekonomický rozvoj ve státní správě. Zjištění, že dokážu sklidit úspěchy za soustavnou práci, pro mě hodně znamenalo.
Dodalo vám to sebevědomí?
Asi ano. Zjistil jsem, že chci být zapojený do něčeho většího a že to můžu dokázat. Kdo jiný, když ne já, říkal jsem si. A to samé bylo s psaním a muzikou, vždy jsem chtěl být součástí jejich světa.
V minulosti jste řekl, že pokud je pro vás čtení komfortní činnost, děláte to špatně. Co jste tím myslel?
To si vážně myslím. Jsme dnes ve světě, který si všechno katastrofizuje, lidé se pořád cítí tak nějak pod psa. Bereme stohy prášků na úzkosti a deprese. Ale všechny věci okolo nás jsou součástí lidské zkušenosti, nemůžeme se přece cítit nádherně celý život. Naše nahoře a naše dole bychom měli oslavovat jako cestu životem.
Nemůžeme se přece cítit nádherně celý život. Naše nahoře a naše dole bychom měli oslavovat jako cestu životem.
Máme strach být lidmi, snažíme se z našich životů úplně vyfiltrovat bolest. To není dobře. Bolest je prospěšná.
Platí to, co pro čtení, také pro psaní?
Rozhodně, abych se mohl cítit příjemně, musím se cítit nepříjemně.
Nejste tak trochu masochista?
Víte, že ne? Protože se v diskomfortu nevyžívám. Čerpám z něj ale zkušenosti, zkoumám, proč se tak cítím a co mi to dává. Nabízí mi to odrazový můstek k něčemu novému? Možná. Tak se na to dívám. Když mám mentální pohodlí, nedá se moc dobře psát, není v tom žádné drama. Konflikt, drama a napětí potřebuji.
Je pro psaní důležité čtení?
Strašně moc. Každý dobrý spisovatel je vášnivý čtenář. Nejde se tomu bránit.
Existuje podle vás nějaký poměr mezi tím, kolik toho musíte přečíst, abyste zvládl něco napsat?
Nemyslím, že za tím bude nějaká matematika. Lidé vstřebávají knihy odlišně. Může to ale odhalit, jak vaše mysl funguje. Můžete třeba přečíst řemeslně skvělou knihu, ale nenajdete v ní žádnou inspiraci. Víte, že je dobře napsaná, ale nerezonuje ve vás. Oproti tomu vás může inspirovat příšerná kniha, jejíhož autora ale máte rád a naráží na něco, co je vám blízké.
Zkracuje se doba pozornosti čtenářů?
Platí to úplně pro každého. Cítím, že se blíží konec fetiše obrazovek a visení na internetu, jelikož si začínáme uvědomovat, že to na nás nemá dobrý vliv. Nezískáváme z toho nic navíc, naopak algoritmy ždímají nás a naše data. Netvrdím, že se začneme proti technologiím bouřit, ale myslím, že je začneme jinak využívat místo toho, aby využívaly ony nás.
Cítím, že se blíží konec fetiše obrazovek a visení na internetu.
V jednom rozhovoru jste říkal, že obdivujete svého kolegu, autora Alana Sillitoea. Říkal jste, že nejlepší věci napsal až poté, co jeho sláva kolem titulů Osamělost přespolního běžce nebo V sobotu večer, v neděli ráno opadla…
Alan, podobně jako další spisovatelé, vlastně nikdy nebyl rád autor, chtěl psát. Nebavilo ho svoje dílo promovat. Když jeho díla zaznamenala komerční úspěch, měl z toho radost, mohl se s klidem vrátit ke psaní. Později v kariéře šel sem tam na autogramiádu do knihkupectví, kde bylo pár jeho zarytých příznivců. V takové atmosféře se cítil dobře. Myslím, že se to dělo, protože prostě chtěl psát.
Vám je pětašedesát, jste v této fázi taky? Byl vaším vrcholem Trainspotting?
Komerčně rozhodně. Jenže Trainspotting je příběh z jiné doby, doby nedigitální, který byl z devadesátých let transportován do dnešní doby internetu. Pořád se vrací, protože má tendenci chrlit ze sebe to samé. Každé dva až tři roky je Trainspotting objevený znovu další generací. Občas mám pocit, že jsem napsal úplně novou knížku, podle toho, jak o ní lidé chtějí mluvit. Říkám jim, že na to možná nejsem ten pravý.
Každý dobrý spisovatel je vášnivý čtenář.
Z komerčního hlediska se to samozřejmě hodí a doufám, že Trainspottingu jeho oblíbenost zůstane. Napsal jsem o hodně lepší knihy, než je Trainspotting, ale o tom to zkrátka je. Nemůžete se cítit zodpovědný za to, jak lidé reagují na vaše knihy. Já sám to nedokážu předpovědět. Vydal jsem bestsellery, které mi před vydáním přišly trochu fádní. Člověk nikdy neví.
S tím, jak si lidé Trainspotting objevují stále znovu, mění se pohled na něj? Když o něm slyšíte mluvit mladší generaci, říkáte si, že tak jste to přece nemyslel?
To ale není nic nového, každý si tu knihu vyloží jinak. Je ale zajímavé, že já jsem starší a starší a moji čtenáři mladší a mladší. Někteří jsou teenageři. Čtou mě právě kvůli Trainspottingu. Pak mě potkají a říkají, že je neuvěřitelné, že to napsal tak starej cápek. Dívají se na mě jako na souputníka, je to pro ně čerstvý literární materiál. Připadat si relevantní pro takto mladé lidi je fantastický pocit.
Máte problém si s nejmladšími generacemi porozumět?
Vůbec ne! Je vtipné, že je pro mě snazší si rozumět s teenagerem než s dvacátníkem nebo třicátníkem. Když jste v tom věku, je na vás podepsaná analogová éra a často se cítíte být internetem trochu ohrožení. Mladší už s internetem vyrostli, neřeší ho, zároveň je ale tak nedevastuje.
Když se podíváte na to, kdo má na internetu největší mentální kolapsy a chová se jako šílenec, jsou to padesátníci a šedesátníci. Mladí je nechápou, nevidí důvod, proč být tak na nervy z něčeho, co se děje na internetu. Je pro mě snazší si porozumět s nimi než se staršími.
Jak myslíte, že by váš život vypadal, kdyby vám bylo dnes dvacet let?
O tom jsem napsal povídku In real life, která je o teenagerech a všech možných závislostech, kterým čelí v dnešní době online – porno, gambling, videohry. Ten gaming především. Taky doručování fastfoodu na jedno kliknutí. Všechno jsou to takové velké mlátičky na dopamin.
Napsal jsem o hodně lepší knihy, než je Trainspotting.
Můj život by byl rozhodně nyní hodně odlišný. Netuším, jak bych fungoval. Zkouším číst, co o tom životě píší lidé, co jsou dnes na univerzitách. Zdá se, že v tom je zakódované určité pochopení fungování současného světa. Nemyslím si, že kdokoli přes pětadvacet ho skutečně chápe.
Kdysi jsem četl, že jste se skoro utopil v bazénu v San Franciscu. Mělo to na vás nějaký dlouhodobý dopad?
Je to jen jeden z takových zážitků s blízkou smrtí. Byl jsem při velké bouračce v autobusu, skoro jsem zemřel na zásah elektrickým proudem, kdy jsem byl několik týdnů v kómatu. Jindy jsem padal ze schodů a můj kamarád Bill mě nějak zázračně zachytil.
Ale co jsem si z toho vzal? Jsem prostě šťastný, že tu jsem. Líbí se mi tu a nemám v úmyslu se v nejbližší době stěhovat. Jenže takové věci se prostě dějí, jeden z mých nejlepších kamarádů nedávno zemřel úplně neočekávaně. Neměl žádnou nemoc, byl o deset let mladší. Zlomilo mi to srdce.
Asi nás to ale nemůže zas tak překvapit, s tím vším, co kolem nás létá ve vzduchu, všech těch chemikálií, které do sebe soukáme, a vodou, kterou pijeme. Po padesátce jsme prakticky každý v údolí plném snajprů a každý z nich nás má na mušce. Bývalo to po šedesátce, dnes to přichází dřív.
Vymizelo téma smrti z mainstreamu? Třeba proto, že lidé žijí déle?
Spíše se stalo třídní záležitostí. Chudí lidé na Západě budou umírat rychleji.
Náš český Forbes mívá kolem dvou set stran. Kde byste si ho nejspíše přečetl? Vím, že rád čtete ve vaně…
To ano, ale hlavně bych musel nebýt unavený na to, abych se mohl soustředit na svět investic. Nejspíš bych musel být napůl v důchodu, stačí mi si jednou týdně prolistovat Financial Times.
Najdete v nich někdy inspiraci?
Vlastně ano. Líbí se mi ten styl, ve kterém není tolik vaty kolem a jde se rovnou k věci. Nezvládám číst nedělní Timesy a podobné tituly, je tam příliš balastu. S Forbesem v ruce bych asi přemýšlel nad svým portfoliem a co s ním mohu udělat. Ale popravdě, pro mě je to zatím ještě nuda, jsem na to moc artový člověk.
Chci být umělec, chci být součástí hudby, literatury a kinematografie. Pokud to s těmito věcmi myslíte vážně, nemáte na nic dalšího mnoho času.
S přispěním Julie Mahlerové
