Není to příběh o americkém snu, ale o dřině a neobyčejném spojení dvou kreativních duší. Tak mluví o dokumentu Svět mezi námi jeho režisérka Marie Dvořáková. Svůj dokument o v New Yorku usazené fotografce Marii Tomanové představila na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.
„Natáčení probíhalo tak, že Marie přišla k nám domů, my kvůli hluku museli vypnout klimatizaci, takže jsme se všichni hrozně potili, a ona prostě natáčela. Nebyli jsme nervózní, vlastně jsme všichni společně trávili čas. Marie byla navíc takový ninja, který se umí pohybovat tak, že o něm téměř nevíte,“ vzpomíná na šest let probíhající natáčení kunsthistorik Thomas Beachdel, manžel Marie Tomanové.
Je to právě on a jeho partnerka, fotografka, která před lety odešla do Spojených států jako au pair a postupně se propracovala mezi špičku na současné fotografické scéně, koho režisérka Marie Dvořáková posledních několik let sledovala.
V dokumentu Svět mezi námi, který vznikl díky producentům Film Kolektiv, PubRes a HBO, zachytila cestu Marie Tomanové od její první sólové výstavy v Českém centru v New Yorku až po velká focení pro americké magazíny.
Nejde ale jen o americkou success story holky z Mikulova. Dokument sleduje neobyčejně dynamické spojení pedagoga Thomase Beachdela a Marie Tomanové, ženy, která se roky snaží uspět na místní fotografické scéně.
„V dokumentu jde navíc i o naše spojení s Marií Dvořákovou. Přece jen mají obě Marie dost podobný osud – obě se přestěhovaly z Česka do New Yorku a dlouhou dobu se tu obě musely protloukat,“ líčí Thomas Beachdel.
Režisérka Marie Dvořáková, absolventka FAMU a americké Tisch School of the Arts, se projektem vrátila zpátky k autorské filmové tvorbě. Naposledy na sebe upozornila v roce 2016, kdy představila krátkometrážní film Kdo je kdo v mykologii. Za ten obdržela studentského Oscara.
„Ve filmu jsou momenty, kdy jsem odhalila trochu víc, než bych chtěla. Myslím ale, že právě tohle dodává filmu hloubku. Není to jen o tom, jak se chci prezentovat já, ale o tom, jaká skutečně jsem,“ říká fotografka Marie Tomanová, když společně s režisérkou Marií Dvořákovou usedáme ke stolu v druhém patře kulturního domu Jihlava. Právě tady proběhla koncem října premiéra dokumentu.
Jaké emoce máte den po premiéře?
Marie Tomanová: Mně se prodloužil život tak o deset let! Hodně jsem se nasmála. Nečekala jsem, že se svému životu budu tolik smát, ale byla to pecka. Celou dobu jsem si říkala: ti dva lidi ve filmu jsou tak divní a vtipní. Strašně jsem se bavila tím, co se jim děje. S odstupem, samozřejmě. V samotných situacích to tak vtipné nebylo.
Marie Dvořáková: Já jsem hlavně strašně ráda, že se nám povedlo film dotáhnout do konce. Dělat dokumentární film je činnost velmi náročná a ti, kdo se do ní pustí, ji většinou i kvůli financím dělají několik let. Za mě tedy hlavní emoce z premiéry je velká úleva, že jsme zvládli projekt dodělat. Navíc, odezva po premiéře byla neskutečná. Jsem až dojatá.
Před rozhovorem jste mi řekla, že vás pozitivní reakce zaskočily. Proč?
MD: Bála jsem se, že někteří budou mít k dokumentu výhrady, protože se nedotýká závažného tématu. Náš dokument je spíš humorný, ukazuje pozitivní emoce, a tak jsem si myslela, že tady, na festivalu dokumentárních filmů, kde se obvykle vážná témata řeší, to diváci budou vyžadovat. Ukázal se ale absolutní opak.
Náš dokument je spíš humorný, ukazuje pozitivní emoce.
Marie Dvořáková
Kdy a jak tento příběh vlastně začal?
MD: S Marií jsme se potkaly v Českém centru v New Yorku. Já jsem tam pracovala jako programová ředitelka, Marie nám jako umělkyně kurátorovala výstavu, kde i sama vystavovala. Později pro České centrum i pracovala, takže se z nás staly kolegyně. Spřátelily jsme se a zjistily, že se nám velmi dobře spolupracuje. Jsme obě dvě velké dříčky, a i když se nerada chvástám, mám pocit, že za naší éry se instituce velmi rozjela.
Kdy přišel nápad, že o Marii – tehdy ještě neznámé fotografce – budete točit dokument?
MD: Když měla Marie první samostatnou výstavu svých fotografií právě v Českém centru. Od toho momentu jsem točila. Film vznikal celkově šest let.
MT: Což bylo velmi nečekané a neplánované.
MD: Celé to totiž začalo tak, že jsem natáčela s úmyslem udělat krátké video o tom, jak se taková výstava vlastně dělá. Plán byl, že video pak použijeme na sociální sítě.
Foto Martin Faltejsek
Marie Tomanová v jednom z kinosálů na festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava
Proč je z toho tedy nakonec dokument?
MD: Dalo by se říct, že jsem se do Marie tak trochu zamilovala. Má neuvěřitelné kouzlo osobnosti, je vřelá, připomíná mi domov (Marie Dvořáková tehdy žila v New Yorku třináct let, pozn. red.). Jako umělkyně mě fascinuje a já jsem ji zkrátka nemohla netočit. S Thomasem, jejím manželem, ke mně byli velmi otevření, důvěřovali mi a pustili mě opravdu blízko.
MT: Myslím si, že bez té počáteční důvěry a kamarádství by dokument ani nevznikl.
Nebyla tato blízkost na škodu? Je možné uchovat si odstup, být kritický?
MD: Je pravda, že tohle mi okolí často podsouvalo s tím, abych Marii dokumentem nestavěla pomník. O to větší jsem si na to dávala pozor. Nejsem typ člověka, který by chtěl něco přikrášlovat, manipulovat. Mám v sobě vnitřní kodex, který by mi to bránil udělat.
Kdybych hranici přece jen překročila, věřím, že by mě na to upozornili moji koproducenti z HBO. Hanky Kastelicové (producentka HBO Europe, která koprodukovala např. film Kolektiv nominovaný na Oscara, pozn. red.) si vážím, věřím jejímu světovému rozhledu a mám za to, že pokud bych ujela, bude první, kdo mi to dá vědět.
Je vedle tohoto blízkého napojení i nějaký konkrétní moment, který určil, že z plánovaného videa nakonec bude celovečerní film?
MD: Došlo mi to ve chvíli, když jsem byla svědkem rozjezdu Mariiny kariéry. Viděla jsem, že nabírá na obrátkách a řekla jsem si, že bude skvělé zachytit umělce při téhle velké změně. To samo by ale na devadesátiminutový film nestačilo.
Druhý důležitý element je právě Thomas, Mariin muž, který celému dokumentu dodával jiný rozměr, hloubku. Přiznám se, že neznám žádný takový pár, kde by tak dobře fungovala symbióza v osobním i tvůrčím životě. Film je pro mě portrétem jednoho velkého uměleckého partnerství.
MT: Přitom bychom nemohli být více rozdílní. Jeho svět je intelektuální, filozofický, sarkasticky vtipný, můj zase neskutečně pozitivní, mladický a nerozvážný. A přesto to funguje.
Dokument je i o cestě k úspěchu. Dá se start kariéry nějak datovat? Má konkrétní podobu?
MD: Pro mě to není jediný moment, opravdu mě uhranula ona spolupráce mezi Marií a Thomasem. Pokud bych ale přece jen měla něco vypíchnout, byla to první sólová výstava. Marie, jak zmiňuje v dokumentu, měla strach, že přijde pět lidí, a i když ten den v New Yorku strašně pršelo, dorazilo jich několik set… A pak už se to nabalovalo. Přišla první kniha, která se rychle vyprodala, nebo focení pro New York Magazine.
MT: Já také nemám v hlavě konkrétní moment, vnímám to spíš jako sérii drobných kroků. Na začátku jsem měla pocit, že když se mnou vyjde rozhovor v i-D, tak už to půjde samo. Tak to ale samozřejmě není, svět se tím nezmění. Jde spíš o součet toho, co děláte. Představte si to jako takovou hroudu, která se valí a nabaluje na sebe všechny malé věci kolem.
MD: K tomu jen dodám, že aby se to stalo, musí mít člověk v sobě oddanost. Talentovaných lidí jsou mraky, ale jen málokdo má přirozené kouzlo osobnosti a charisma.
Talentovaných lidí jsou mraky, ale jen málokdo má přirozené kouzlo osobnosti a charisma.
Marie Dvořáková
Když jsem dokument sledovala, neustále jsem přemýšlela nad tím, jestli ona pozitivita je něco, co jste v sobě měla od začátku, nebo to ve vás prohloubila Amerika. Jak to je?
MT: Myslím, že je to něco, co v sobě mám odjakživa. V turisťáku jsem měla přezdívku „jiskra“. A když jsem působila jako au pair, tatínek v jedné rodině se mě ptal: Jak to, že jsi pořád tak pozitivní? Vždyť to není možné! Samozřejmě jsou ale i chvíle, kdy umím být pořádně temná. I o – třeba rodinných problémech – v dokumentu mluvím.
Nedávno měl distribuční premiéru veřejností vřele přijatý dokument o Libuši Jarcovjákové. Nebojíte se, že se tyhle dokumenty – oba o českých fotografkách – budou srovnávat nebo dávat do kontrastu?
MD: Dokument jsem bohužel neviděla. Z toho, co vím o jeho výrobě, jde ale o dva diametrálně odlišné filmy, filmy zcela jiné povahy. Což by se ostatně dalo využít – kina by podle mě mohla promítat oba snímky za sebou, myslím, že by se hravě doplnily.
MT: Jak říká Marie, oba dokumenty jsou opravdu úplně jiné. Srovnávání bych se tedy nebála.
Foto Martin Faltejsek
Režisérka Marie Dvořáková | Foto Martin Faltejsek
Foto Martin Faltejsek
Thomas Beachdel | Foto Martin Faltejsek
Foto Martin Faltejsek
Thomas Beachdel, Marie Tomanová a režisérka dokumentu Svět mezi námi Marie Dvořáková | Foto Martin Faltejsek
Máte pocit, že dnešní doba příběhům o fotografkách-ženách nahrává?
MD: Myslím, že doba obecně hraje do karet zájmu o ženy. A to je dobře, i když jsou pořád oblasti, kde bychom se o ženy měli jako společnost zajímat mnohem více. Věřím ale, že jsme na správné cestě.
Marie, máte pocit, že vám tohle někdy v kariéře pomohlo?
MT: Těžko říct. Ráda bych řekla, že z Česka jsem původně odjela i proto, že jsem si z umělecké školy odnesla jako žena trauma (Marie Tomanová otevřeně mluví o tom, že pedagogové během studia na brněnské umělecké škole, kde studovala malbu, naznačovali, že ženy-umělkyně nemají šanci se prosadit, pozn. red.).
A jestli mi to pomohlo v Americe? Myslím, že v začátcích klima ještě takto nastavené nebylo. Dobře to ale v našem dokumentu popsal fotograf Ryan McGinley, který řekl, že rád podporuje fotografky, protože sám cítí, že co se týče zastoupení, ještě jsme rovnoprávnosti nedosáhly.
Jaká je tedy v oboru realita?
MT: Bude to možná dost subjektivní popis, ale u velkých zakázek potkávám hodně chlapů, kdežto na procházkách v Central Parku, kde často probíhají svatební nebo zásnubní focení, to jsou jen holky.
K tomuhle tématu mám i osobní historku: Když jsem v roce 2021 vydávala svou druhou knihu, nakladatel mi řekl, že tituly o fotografkách se neprodávají a že musím mít v předmluvě alespoň nějakého slavného chlapa. Jenže já jsem chtěla úvodní slovo od Kim Gordon (americká zpěvačka a muzikantka, kterou Marie Tomanová fotila pro Suited Magazine, pozn. red.), a tak jsem nakonec změnila nakladatele.
Dokumentuje snímek českou představu amerického snu?
MT: Americký sen je to jen proto, že jsem odjela do Ameriky. (smích) Nevím, jestli bychom se o tom bavily, kdybych z Mikulova odjela třeba do Austrálie. Důležitá je spíš vzdálenost, kterou jsem překonala, abych se ve Státech rozložila a znovu složila podle svých představ.
MD: Souhlasím. Velké téma dokumentu je i domov a jeho hledání na novém místě. Mariin návrat domů do Mikulova je proto velká kapitola filmu.
Foto Martin Faltejsek
Jak se do projektu zapojilo HBO?
MD: První dva tři roky jsem točila punkově na vlastní náklady. Nedařilo se mi sehnat financování. Pak jsem ale oslovila HBO Europe, sestřihala pro ně nasbíraný materiál a oni si vzali film do vývoje. Byli mi neuvěřitelně podpůrným partnerem, bez kterého by film nevznikl.
Jaká je další cesta filmu?
MD: Doufáme, že o dokument bude zájem na českých a zahraničních filmových festivalech. Zahájíme tedy festivalové kolečko, ideálně v Evropě, Americe, ale i Asii. Pak bude následovat distribuce v České republice a dva měsíce po premiéře se film objeví na HBO a streamovací platformě Max.
Marie, myslíte, že vám film může ještě víc nakopnout kariéru, přihrát nové zakázky?
MT: Myslím, že určitě. Bude to znít hrozně blbě, ale když jsem ten film konečně viděla vcelku, musím říct, že jsem si docela fandila. (smích)
