Jestli má Česko aktuálně fotografa s dlouhodobým galerijním a investičním potenciálem, je to Martin Stranka. Odhady sice potvrdí čas, ale přinejmenším nakročeno má velmi dobře.
Kromě úspěchů v těch nejprestižnějších fotografických soutěžích na úrovni amerických Oscarů a účasti na výstavách, kde jeho snímky visely například vedle děl Damiena Hirsta, to dokazuje i fakt, že Strankovy fotografie zdobí stěny domů a kanceláří několika českých miliardářů.
Velký zájem o Martina Stranku naposledy potvrdila například i rychlost, s jakou se prodala stovka speciálních sběratelských boxů s patnácti fotografiemi z jeho zatím nejoceňovanější série I Found The Silence. Sběratelé její první vlnu prodávanou za 25 tisíc korun vykoupili za dva dny.
Jakkoli se právě tohle může zdát jako neuvěřitelně lehce vydělané peníze, Stranka upozorňuje, že oněch patnáct snímků v sobě skrývá celou téměř patnáctiletou fotografickou kariéru. „Jde o to nejlepší z mé dosavadní práce,“ vysvětluje fotograf, který na jediné fotografii pracuje několik měsíců.
Stranka přitom život s fotografií dlouho neplánoval. Po foťáku sáhl až ve 22 letech a po vysoké škole ještě nastoupil do HR oddělení mezinárodního call centra. Když mu ale poslední den zkušebky v mailu přistála nabídka, aby nafotil obálky knížky pro newyorské nakladatelství HarperCollins Publishers, dal výpověď.
„Tenkrát jsem za to dostal nějakých sedmdesát tisíc, což z dnešního pohledu nejsou velké peníze, ale bral jsem to tak, že mi to pokryje tři měsíce života. Šéfové jsem položil na stůl notebook a šel jsem domů,“ vzpomíná Stranka na start svého fotografického živobytí.
Po úspěchu s knižními covery se začali ozývat první zájemci z řad fanoušků fotografie, kteří měli o jeho snímky zájem. Strankovi nahrál i nástup sociálních sítí, na kterých začal být hodně aktivní a kde dodnes prakticky denně komunikuje s fanoušky.
Devadesát procent objednávek na fotky mladého Čecha chodilo z USA. Stranka jako fotografický samouk narážel na to, že v Česku tehdy neměl síť kontaktů mezi galeristy, kteří by jeho fotky mohli nabízet.
„Navíc tady se cenila jen klasická fotografie, zatímco já pracoval s výraznou postprodukcí. Photoshop byl ve spojení s uměleckou fotografií sprosté slovo, spousta lidí ho definovala jako něco, co není fotka. Za hranicemi to tak nebylo,“ popisuje Stranka svůj pohled na situaci zhruba před deseti lety.
Po úspěchu v cizině, především v souvislosti se ziskem fotografických cen, si Stranky začala všímat i česká média a poměr kupujících se změnil, takže dnes už zhruba polovina jeho fotografií míří ke sběratelům v Česku. S tím, jak přibývali sběratelé ochotní za Strankovy fotky platit rostoucí sumy, nastal v roce 2015 okamžik, kdy se zůstatek na fotografově účtu poprvé přehoupl přes milion korun.
„Dalo mi to svobodu v tom, že jsem mohl fotky produkčně posunout na úplně jinou úroveň. Mohl jsem si dovolit mnohem víc věcí,“ říká Stranka, který ale rovnou dodává, že tahle změna se děla postupně.
„Když jsem poprvé musel v rámci produkce zaplatit tři tisíce za vypůjčení lišky pro fotku I Can Hear You Call, říkal jsem si, kolik je to peněz. Jenže potom jsem potřeboval koupit helmu pilota stíhačky za třicet tisíc a chvíli nato jsem fotil scénu, kdy z otevřeného auta vytékají proudy kytek, za které jsme zaplatili skoro sto tisíc,“ vypočítává umělec, jehož náklady na produkci jediné fotky se dnes pohybují v řádu stovek tisíc korun a spíš než fotografování připomínají filmovou produkci.
Rozdíl je ale v tom, že výsledkem není celovečerní film, nýbrž jediný snímek.
Strankovy velkoformátové fotografie se dnes prodávají za stovky tisíc a ty největší i za několik milionů korun. Zatímco v začátcích se cena pohybovala na úrovni nákladů na tisk, po prvních úspěších Stranka vsadil na jasně naceněné limitované série, jejichž cena stoupá.
„Najednou totiž začnete zjišťovat, že se vám série vyprodává. A aby se to nestalo moc rychle, musíte cenu logicky zvednout, protože jestli to neuděláte, jste bez fotek,“ vysvětluje Martin Stranka. Co dál zvedá cenu, jsou mezinárodní ocenění.
„Když nějaká fotka uspěje v soutěži, kde je přihlášených dalších 320 tisíc snímků, musí se to projevit, protože zájem o ni zase vystřelí nahoru. Je proto důležité cenu zvýšit, ještě než se informace o vítězství dostane na veřejnost,“ dodává.
Nejlépe se to ukázalo na fotografii Dreamers and Warriors, která zvítězila v soutěži Sony World Photography Awards a která je i Strankovým aktuálně nejdražším nabízeným snímkem. Po vítězství v soutěži se cena malého formátu zpětinásobila, největší formáty zdražily dvojnásobně.
Aktuálně se v závislosti na rozměru cena Pilota, jak Stranka snímek pracovně nazývá, pohybuje mezi 65 tisíci korunami za formát 50 x 84 centimetrů a 365 tisíci za formát 1,3 x 2,2 metru. Ještě větší velikost může vyjít i na částku přesahující několik milionů korun. A kdo Strankovy fotografie kupuje?
„Jsou to dvě skupiny lidí. Jedna sahá po snímcích do 50 tisíc korun. Většinou jde o páry mezi třiceti a čtyřiceti lety, kteří chtějí něco originálního, na co si třeba delší dobu šetří. Druhá skupina pak cenu vůbec neřeší. Často to jsou milionáři a miliardáři, kterým se nějaká moje fotka líbí, ale zároveň se na ni dívají i jako na investici. Ti většinou sahají po unikátních a nejdražších kusech,“ připouští Stranka.
V současnosti šestatřicetiletý fotograf pracuje na nové sérii snímků pojmenované Boyhood. Stranka ji popisuje jako autobiografické pojednání o tom, jak člověk dospívá a začne vstřebávat svět kolem sebe. Z technického hlediska slibuje něco jiného než dosavadní tvorbu.
„Všechno, co bude na snímku, bude postavené na místě. Nebude tam žádná postprodukce,“ vysvětluje Stranka, který na podzim 2011 chystá opakování autorské výstavy v galerii Mánes, kterou letos po jediném týdnu musel ukončit kvůli pandemii koronaviru.
I jediný týden ale stačil k tomu, aby výstavu navštívilo třináct tisíc lidí.