Pocházel ze zcela prostých poměrů, ale změnil historii módy. Alexandr McQueen odešel příliš brzy. O to více jeho osobnost dodnes fascinuje. Nyní ho připomíná působivý dokument.
Byl největším talentem své generace. Kluk z dělnických poměrů, který měl problém s vulgárním slovníkem, vracející se lehkou nadváhou, poněkud omšelým vzhledem (po většinu kariéry s ním byla spojena volná kostkovaná košile, nedbale oblečená přes volné triko, oprané kalhoty s rozkrokem u kolen a na uších sluchátka walkmana) vtrhl do světa nejluxusnější haute couture jako uragán. Jako enfant terrible.
Nejprve v Londýně a pak i v Paříži. Inspirovaly ho morbidní obrazy, krvelačné historky, steampunk, gotika, legendy o Jacku Rozparovači, dickensovský svět podsvětí a kurtizán, krev a obscénnost. Taky ptáci a jejich zobany a peří, hmyz a netopýři. Z toho všeho, co lidi obvykle děsí, Alexander McQueen tvořil krásu, která brala dech – a po které toužil celý svět.
I nejbohatší člověk světa, Bernard Arnault, který z „Leeho“ z dělnického Eastendu, kluka, „který vypadá jako negramotný skindhead, ale šije jako pánbůh“, udělal zcela nečekaně kreativního ředitele luxusního pařížského módního domu Givenchy, druhdy založeném francouzským hrabětem stejného jména.
Hubertu de Givenchymu by se ale McQueen nepochybně líbil. Kluk se spoustou vnitřních démonů a bolestí, který se stal globální hvězdou módního průmyslu. „A byl to fakt hodný kluk,“ jak se shoduje jeho okolí.
Dokument McQueen, který je momentálně k vidění v iVysílání České televize, ukazuje Alexandra McQueena jeho vlastními slovy a obrazy. Prostřednictvím vlastních amatérských nahrávek, videí a postřehů předkládá Lee McQueen svou vlastní cestu do své temné duše, z níž tu a tam vypustil své démony a můry a poslal je na přehlídková mola.
Film McQueen, za kterým stojí dvojice režisérů Ian Bonhôte a Peter Ettedgui, sleduje mimořádný osud jednoho z nejvýraznějších umělců přelomu tisíciletí v naprosto originálním světle.
Na jedné straně ukazuje divokou krásu a odvážnost jeho originálních modelů, které šokovaly veřejnost a nadchly zástupy celebrit od Lady Gaga po Sarah Jessicu Parker, a současně nahlíží do niterného světa inspirativní i zmučené duše tohoto radikálního génia.
Skrze rozhovory s jeho nejbližšími kolegy a přáteli, rodinou i s návrhářem samotným poprvé rozkrývá i jeho osobní traumata, která silně ovlivnila jeho tvorbu a zřejmě mu také předčasně zkrátila život. Jak víme, Lee McQueen své démony nakonec nepřemohl, naopak oni přemohli jeho. V únoru 2010 se geniální designér rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít. Bylo mu jen čtyřicet.
Ovšem až „McQueen tapes“ přinášejí důkladnou sondu do příběhu muže, který byl pro svět haute couture celou svoji kariéru trochu záhadou.
Nebyl tak excentrický a do sebe zahleděný jako jeho generační souputník John Galliano (další z britských hochů, kteří pod taktovkou Bernarda Arnaulta ovládli dosud skrz naskrz pařížské chrámy módy, Galliano konkrétně Dior), nebyl tak oslněný vlastním úspěchem (i zjevem) jako Tom Ford.
„Bylo mi fuk, co si lidi myslí,“ říká McQueen v jedné soukromé nahrávce a nevinné „fuk“ v českém překladu ve skutečnosti nahrazuje o poznání jadrnější slovník londýnského cockney.
„Talent prostě buď je, nebo není. Nikdo neobjevil Alexandera McQueena. On se objevil sám,“ říká v jednom ze záběrů šéfka slavné návrhářské školy Central Saint Martins. Na její dveře kdysi mladý McQueen zaťukal, kluk s příšerným akcentem a ještě horším životopisem, bez zkušeností, bez vzdělání a bez peněz, kterého „bavilo kreslit šaty a bavila ho výtvarka“.
Foto Česká televize/ © Misfits Entertainment / Salon Pictures
Foto Česká televize/ © Misfits Entertainment / Salon Pictures
Foto Česká televize/ © Misfits Entertainment / Salon Pictures
Foto Česká televize/ © Misfits Entertainment / Salon Pictures
Foto Česká televize / © Misfits Entertainment / Salon Pictures
Kdysi se vyučil na Savile Road – prostě přijal práci učně v jednom z tamních krejčovských salonů. Učil se obšívat kapsy a knoflíkové dírky a učil se rychle, ostatně jak popisuje McQueen: „Mým mistrem byl krejčí z Corku, nejlepší krejčí z celé ulice.“
Jeho cesta vedla přes další designéry, jako Koji Tatsuno v Londýně a Romeo Gigli v Itálii. Scénář byl vždy stejný – kluk bez peněz a bez reputace zazvonil u známého jména s tím, že bude dělat cokoli – a velmi rychle oslnil svými schopnostmi. „Vypadal otřesně, ale brzy jsem pochopil, že ho nemám co učit. První redingot ušil lépe než já sám,“ vzpomíná Tatsuno.
A pak už cesta vede jenom vzhůru – minimálně do chvíle, než na samém konci zamíří strmě dolů. Oslnivé angažmá u Givenchyho, podpora ze strany Bernarda Arnaulta, dynamický rozvoj vlastní značky, kterou si oblíbí celebrity a nakonec i členové britské královské rodiny.
Ovšem i stále temnější kolekce, stále temnější myšlenky. „Je to můj svět, moje noční můra,“ krčí rameny McQueen, jehož psychiku nenaboural úspěch a strmý vzlet ke hvězdám jako spíše právě jeho vnitřní démoni. Později i závislosti, strachy, paranoia, kdy nic nedává smysl.
Gotické pohádky nekončívají happy endem. Ale kouzlo po nich zůstane. Po McQueenovi, klukovi z East Endu, zbyly kreace, které změnily historii módy. A dodnes berou dech.
Ty nejtalentovanější z nás odcházejí brzy.
