Je zima, brzo tma a navrch pandemie, kdy je lepší zůstat večer doma ve společnosti dobrého filmu nebo seriálu. Každý den vám proto přineseme jeden redakční tip, který vám ušetří hledání na vaší oblíbené streamovací platformě.
Makedonský dokument o včelách? Teď si asi klepete na čelo. Ano, tohle je film, jehož životnost by měla být omezena na pár uvedení na filmových festivalech.
Přesto Země medu obletěla svět, nadchla bezpočet kritiků i diváků a sérii úspěchů loni završila dvojicí oscarových nominací. Navíc to bylo vůbec poprvé, kdy se nízkorozpočtový dokument dostal na Oscarech mezi pětici nejlepších zahraničních filmů.
Přitom snímek, který připomíná spíš hraný film, vznikl vlastně náhodou. Při obhlídkách narazila dvojice filmařů v odlehlých horách Makedonie na tureckou přistěhovalkyni Atidže, která se v ruinách tamní vesnice stará o nemohoucí pětaosmdesátiletou matku. Jedinou obživou je jim med divokých včel, který jezdí Atidže prodávat do Skopje.
Přestože ženám hovořícím turecky nerozuměli, po tři roky se filmaři vraceli do kopcovitého kraje na konci světa a stanovali za domem své hrdinky. Sledovali její výpravy pro med, dojemný i humorný vztah s matkou či příjezd hlučné rodiny se sedmi dětmi, která se usadí v sousedství a živelně vpadne do křehké rovnováhy nehostinné krajiny, z níž si Atidže bere pouze to, co nezbytně potřebuje.
Právě díky citlivému filmařskému přístupu, který spíš pozoruje, než posuzuje, Země medu nesklouzává ani do environmentální agitky, ani do romantizující rovnostářské utopie.
Film nasnímaný v medově zlatavých tónech vám dá bez zbytečného patosu procítit majestátnost přírody, tíhu samoty i ekologická témata, která dnes hýbou vším od politiky po byznys. V adventní večer nabízí lyrický i lehce elegický pohled na život, který je našemu hektickému tempu vzdálený světelné roky.
K vidění je na Aerovodu.
