Když chtěla Bára Baronová před šesti lety vydat svou první knihu o neprovdaných českých ženách, nakladatelství jí řekla, že její projekt je na to, aby se prodával, příliš ambiciózní. A ona? Rozhodla se vydat ji sama, protože nemá ráda, když někdo říká, že něco nejde.
Tehdy si jednatřicetiletá Bára, která o vydávání knih nic nevěděla, řekla, že to tak nenechá a půjde do toho sama. Založila si malé artové nakladatelství a pojmenovala ho wo-men, protože se chtěla orientovat i na témata s genderovým zaměřením.
Čtěte také: Byznys po asijsku. Jak se Čech snaží prorazit s kavárnou v Hanoji
Dnes jsou knihy z dílny jejího nakladatelství v muzeích po celém světě, včetně toho Metropolitního v New Yorku, Brooklynského nebo muzea v Chicagu, a také v soukromých sbírkách například v Japonsku, Kanadě, Švýcarsku, Belgii, Francii, Švédsku nebo v Jihoafrické republice.
Kniha Kde domov můj Jindřicha Štreita, jejímž tématem byli lidé bez domova.
Letos bude mít na kontě už deset vydaných knih a taky několik ocenění. V roce 2016 dostala cenu Magnesia Litera v kategorii Nakladatelský čin, další knihy získaly ocenění Nejkrásnější kniha roku v Praze nebo mezinárodní ocenění ve Vídni, Bratislavě, Londýně nebo Arles.
Změny se v jejím životě začaly dít, když si při práci v marketingové firmě uvědomila, že ji to vlastně nebaví a že by se radši věnovala dokumentování toho, co se kolem ní děje.
Před deseti lety proto dala v reklamce výpověď a začala přemýšlet o dokumentární knize o neprovdaných českých ženách Slečny.
„Chodit do práce pro mě byla ztráta času, potřebovala jsem být efektivnější. A tak jsem se začala živit jako copywriterka na volné noze.“
Na první knize Slečny spolupracovala s fotografkou Ditou Pepe, kniha se ručně barvila růžovou barvou a ručně kompletovala. Práce na ní trvala celkem tři roky, a když ji žádné nakladatelství nechtělo vydat, vydala si ji sama tehdy ještě na živnostenský list svého přítele.
První kniha Slečny Báry Baronové a fotografky Dity Pepe
Na podporu jejího vydání taky rozjela první crowdfundingovou kampaň v Česku. „První knihy vznikaly z mých vlastních úspor, díky crowdfundingovým kampaním a zbytek mi půjčil partner. U dalších knih jsme spolupracovali třeba s galeriemi a až u páté knihy jsem si zažádala o první grant,“ přibližuje Bára a dodává, že granty jí pomáhají snížit prodejní cenu knihy.
Nakladatelství wo-men se tak z původního prostředku na vydání první Bářiny knihy za několik let etablovalo v uznávané nakladatelství, má na kontě knihy samotné Báry i například fotografa Jindřicha Štreita a své knihy definuje jako umělecké objekty, které vycházejí jen v omezeném počtu kusů.
Přesto si Bára po vydání první knihy řekla, že stačí. A to si pak nakonec říkala u každého dalšího projektu. Kvůli extrémně náročnému vydání poslední knihy Černé roky Libuše Jarcovjákové dokonce přemýšlela, že nakladatelství prodá.
Kniha Intimita Báry Baronové a Dity Pepe, za kterou získaly v roce 2016 cenu Magnesia Litera.
„Pak jsem ale narazila na knihu Bibliodiversity, což je manifest nezávislé australské nakladatelky, a uvědomila jsem si, že vydávat nemainstreamové knihy je moje společenská povinnost, protože tak můžu dávat hlas těm, kteří k tomu většinou nemají prostor.“
Z toho důvodu nerada mluví o obratu, protože vydělávat peníze není jejím primárním cílem. Práce v nakladatelství Báru neživí a vše, co knihy vydělají, okamžitě investuje do dalších projektů.
Můžete si ale udělat představu sami: „Průměrně vydáme dvě knihy ročně. Každá z nich vyjde v omezeném počtu nákladů do dvou tisíc, přičemž ke každé vznikají limitované edice od dvaceti do padesáti kusů. Výrobní náklady se u každé knihy liší, od 200 do 800 tisíc,“ říká Bára, která se tento rok chystá vydat další tři knihy.
