Hrabě není nikdo z nich, zato všichni dobře znají hrábě. Jsou bez šlechtického titulu, ale někdejší šlechtická sídla vlastní. Na zámcích, které si pořídili, žijí nebo podnikají, případně obojí. Je libo návštěvu? Račte!
Bylo nebylo, za devatero horami stály tři zámky.
A stojí tam pořád, už to lze vnímat jako bezmála pohádkový zázrak. Nesamozřejmá existence okolnostem navzdory, za niž vděčí nynějším majitelům, je hlavním znakem Loučně, Nových Hradů a Třebešic. Ještě bude řeč o tom, že příběhy i koncepty jmenovaných zámků se znatelně liší, ale tento jejich spojující a zásadní rys je vhodné hned na začátku vypíchnout.
Skutečnost, že zámky byly zachráněny, není patrná na první pohled, vyplyne až po detekci osudu jednotlivých objektů. Na první pohled je vidět jiný shodný prvek: Loučeň, Nové Hrady i Třebešice obklopují velkolepé a zdobné zahrady; podzim v nich před pár dny odpaloval tak oslnivou explozi barev, až návštěvník mohl nabýt dojmu, že vstoupil do Monetova obrazu s převažujícími zlatými a okrovými barvami.
